Leden 2017

Krok

29. ledna 2017 v 0:30 | edgar
Stojím na začátku a hledím přímo před sebe.

Tuším tam někde jiný nový směr.

Ale zatím nikdo nic neví.

Neví ani, že tady jsem.

Že jsem sem znova přišel.

Že jsem tu už byl.

V dáli začalo svítit slunce,

a já začínám vítat nový den.

Opět jsem se zrodil.

Před ránem u bran svítání

je můj nový začátek.

Není na tom nic divného zářím dál.

Dál do dáli i přes své životy a své chyby.

K večeru zase budu o jeden chybný krok zpět.

Zase na začátku rána.

Zvuk

8. ledna 2017 v 21:05 | edgar |  Téma týdne
Začalo sněžit. Koukám se ven a objednávám si další pivo a rum na kuráž. Domů to budu mít kus cesty. V tom nečase, který se teď venku dělá, budu potřebovat být trošku otupělí. To, že budu mít pár promile na víc nebude vadit. Cestu znám nazpaměť, aby ještě ne už jí nějaký pátek chodím. A to v různých stavech, ale nejčastěji pod vlivem. Snad jen jednou jsem měl na té cestě problém. No problém, spíš takový podivný zážitek.

Byl jsem tady v krčmě s kamarádem, který byl u mě na návštěvě. Jmenoval se Honza a znaly jsme se z učiliště. Jednou za čas za mnou přijel. Jelikož byl z města a já z vesnice, tak pokaždé říkal, že musí i mezi burany, aby věděl co je mezi nimi nového. Na oplátku jsem mu říkal, že je špína z města, která ani neví jak vypadá vajíčko. Pokaždé jsme zapadly do té samé hospody, hlavně kvůli tomu, že tam mají nejlepší pivo, a taky je tam hezky. Jediná vada na kráse je to, že z domu je to trošku z ruky.

Seděly jsme tam a popíjely pivo a panáky. Shodou okolností byla taky zima, ale pořádná napadlo přes metr sněhu. Nevím proč nás tenkrát napadlo jít pěšky domů. Ale když je člověk navátý tak se rozhoduje divně. Řekli jsme si zkrátka, že půjdeme pěšky přes les, tak jako se chystám dnes já. Normálně by jsme si zavolaly drožku, ale prostě jsme si řekli, že jsme staří horalové, kteří se nezaleknou sněhu, a půjdou do toho prsama napřed. Ostatně co by se nám mohlo cestou stát.

Po několika dalších pivech a panácích, jsme se zvedli ze židlí, a šli jsme směr lesní cesta. Jak jsme oba očekávali cesta byla celkem udržovaná. Věděli jsme, že tam projíždí myslivci, aby dali do krmelců pro zvěř žrádlo, takže to nebyl zas takový problém. Hlavně jsme nemuseli se brodit tím metrem sněhu.

Šli jsme lesní cestou, už se začalo stmívat. To nám ale nevadilo, šly jsme nebo se spíš vrávoraly, a bavily se blbostech. Hlavně o tom jak bylo na učilišti, a kdo jak dopadl. Pomalu jsme se dostávaly hlouběji a hlouběji do lesa. Přestávali jsme spolu mluvit a hlavně jsme se soustředily na cestu. Hlavně protože byla už skoro tma, sice díky tomu, že si naše oči zvykli tak nám to ani nepřipadalo, stejně jsme se, ale potřebovali soustředit. Najednou Honza řekl do toho klidu.

"Slyšíš to taky?" Nevěděl jsem co myslí, v dálce hučel potok, a pod nohama nám křupal sníh. "Ty to neslyšíš?" Zeptal se mě. Opravdu jsem nic neslyšel, tak jsem se ho musel zeptat.

"Co bych měl slyšet?" Zastavily jsme, abych se víc zaposlouchal. "No fakt nic neslyším." Řekl jsem.

"Jako by tu něco chodilo." Řekl zamyšleně.

"No, tak to asi bude zvěř. Kousek od nás je krmelec, tak se srnky nebo prasata jdou najíst." Řekl jsem a považoval jsem věc za vyřízenou, ale Honza to tak nenechal.

"Ne, to to není. Srny a prasata poznám tohle něco jiného."

"No jasně, co by to podle tebe mělo být? Duch lesa nebo umrzlého alkoholika?" Zeptal jsem se naštvaně.

"Ne, to ne. Jen mi to příjde divný. Ty to fakt neslyšíš?"

"Slyším jen kořalu, jak mi dává hloupé otázky a má vlčí šum." Řekl jsem nakvašeně a dal se znova do pohybu.

"To je tím, že jsi hluchej jak pařez." Odsekl a vyšel za mnou.

Přidal jsem víc do kroku a Honza mě následoval. Ještě se mě zeptal, proč tak ženu řekl jsem mu, že je mi zima a doma mám flašku rumu a piva v lednici, takže pospíchám. Na to slyšel a přidal do kroku. Netrvalo dlouho, a byly jsme z lesa venku. Po pár minutách jsme seděli u mě v domě. Otevřel jsem flašku a pivo. Honza se nestyděl a začal pít jak zjednanej. Ještě mi popisoval co v lese slyšel, a já se mu smál, že má z toho chlastu už vymazáno. Na to mi řekl, že jsem blbec. Ještě se několikrát napil rumu a začal se mu motat jazyk. Po několika minutách byl tuhej. Odnesl jsem ho do pokoje v patře, a položil do postele, zavřel jsem dveře a šel dolů.

Chvíli jsem stál u okna, pozoroval jsem les. Věděl jsem, že tam je. Byl to už nějaký pátek co jsem si myslel, že jsem ho dostal. Ale dneska jsem ho slyšel, a Honza taky, i když netušil co vlastně slyšel. Přemýšlel jsem jestli ho půjdu hledat hned, nebo počkám až Honza odjede. Když jsem tak přemýšlel, viděl jsem na kraji lesa jeho tu postavu. Tu bych poznal vždy. Šel jsem do kuchyně, vzal jsem ze skříňky revolver, a nabil ho stříbrem. Dneska ho dostanu pomyslel jsem si.

Rok 2016

6. ledna 2017 v 20:20 | edgar

Minulí rok v mém životě proběhlo spousty změn. Když se nad tím zamyslím, tak ani jedna nebyla vyloženě k horšímu. Sice jsem některé věci nedotáhl až do zdárného konce, ale s tím se musí počítat. Hlavní takový otevřený konec je moje kouření. Kouřím pořád, je sice fakt že jsem nechtěl přestat úplně ale jen se omezit v tomto zlozvyku na nejnižší spotřebu, což momentálně je stále krabička cigaret na týden. Pořád se nemůžu dostat na deset cigaret na týden, to je u mě taková ta pomyslná hranice u které si řeknu, tak se na to vykašli. Osobně si myslím, že to je hlavně tím, že fakt nemám extra důvod a motivaci přestat úplně. Další takoví neúspěch je to, že jsem pohyb omezil na minimum, i když je fakt, že pořád chodím z práce či do práce pěšky. Je to skoro čtyři a půl kilometru, sice se to může zdát jako hodně, ale podle mě je to málo pohybu na to, že pak vlastně celý zbytek dne sedím u noťase. Moje chyba je, že pokaždé mám snahu dělat něco navíc, třeba cvičit nebo chodit na dlouhé tůry, jenže mi to vydrží měsíc, pak najednou povolím. To je taková moje vlastnost, u ničeho co mě vyloženě nebaví nevydržím dlouho. Sice začátek nového roku svádí k tomu, že bych si dal předsevzetí, ale neudělám to, poněvadž na takové hurá akce nevěřím.

Na co jsem nejvíc pyšný je to, že před svátky jsem se bavil s jednou drbnou v práci. O lidech. kteří nás v práci opustily, tím myslím, že odešly za lepším, za těch jedenáct měsíců co už dělám ve fabrice přišlo a pak následně odešlo deset lidí. To jsem ale odbočil, když se tak bavíme o dění za poslední dny, tak mi ta drbna, nebo spíš ten drbna řekne. "Víš, že o tobě vůbec nic nevím." Na to jsem byl pyšný, a jsem ještě do teď. Hlavně, protože si zakládá na tom, že o každým ví vše, a to je i pravda. Navíc na něm bylo vidět, že ho to sere. Docela se těším na to až budu odcházet a odpovím mu na jeho otázky. Myslím, že bude hodně překvapen.

Jinak je to už čtyři měsíce, co mi úplně umřel počítač, který jsem průběžně od patnácti vylepšoval a updredoval. Z původních částí v něm zbyl akorát jeden disk a zvuková karta. Nevím co přesně umřelo. Mám pocit, že to bylo tak nějak vše na ráz. Já, stál pře rozhodnutím co udělat. Možností bylo několik, buď dokoupit díly, nebo si koupit kompletně nový komp, a nebo si koupit notebook. Dlouho jsem přemýšlel co by bylo pro mě nejlepší. Nakonec to vyhrál notebook. Ten mě, ale postavil před další dilema, a to bylo jaký operační systém v něm bude. Před tím jsem měl na jednom disku Win7 a na druhým Xubuntu, i když jsem win moc nepoužíval. Dalo by se říct, že od ukončení podpory Win XP jsem se vyhýbal i tomu, abych se naučil se sedmičkama, jenže jsem musel, tedy myslel jsem si, že musím. Tak jsem stál před rozhodnutím, zda koupit notebook s Win nebo bez. Nakonec jsem se rozhodl pro notebook bez systému a nainstaloval jsem do něj Xubuntu, které jsem po třech měsících přeinstaloval na Ubuntu. Tím jsem se rozloučil s operačním systémem od Microsoftu. Když si to tak uvědomím, tak po deseti letech jsem opustil úplně od Windows.