Říjen 2016

Ve tmě

8. října 2016 v 23:33 | edgar |  Téma týdne
"Chceš z téhle díry?"

Slyšel najednou. Rychle vstal, nevěděl odkud ten hlas šel. Byl si jist, že v téhle cele je akorát on a nikdo jiný. Díval se vyděšeně kolem sebe. Nic neviděl. Žil v tě kobce už několik let, byl si jist, že jeho oči stejně už nevidí. Nevěděl co má říct, byl si skoro jistý, že už mu přeskočilo. Neslyšel ničí hlas už několik let. Jediný zvuk, který slyšel bylo, když mu strážní dávali šlichtu a vodu. Dodal si odvahy a polohlasem řekl.

"Kdo jsi?"

"Chceš z téhle díry?" Zněla opět otázka.

"Samozřejmě, už jsem se zbláznil." Řekl si pro sebe.

"Ne, nezbláznil ses. Potřebuji odpověď na mojí otázku. Chceš z téhle díry?"

Byl ještě víc zmatený. Byl si jistý, že nemluví s člověkem, ale sám se sebou, s nějakou svojí druhou osobností, a ten rozhovor se odehrává v jeho hlavě.

"Rád bych se dostal ven." Odpověděl.

"Mohu ti pomoci, ale nic není zadarmo."

Trošku se pousmál a řekl "Mojí duši?"

"Tvojí duši?" Zeptal se hlas.

"Jo, jsi přece pekelník." Řekl s jistotou v hlase.

"A co tě k tomuhle závěru vede?"

"No, anděl by mi, asi pomohl hned."

"Tak to je velice zajímaví pohled. No, ale abychom se někam dostali, tak ti musím říct, že tvojí duši nepotřebuji. Popravdě, ani nevím k čemu by mi byla."

"A co tedy chceš?" Zeptal se a přemýšlel, co by po něm někdo mohl chtít.

"Jen od tebe potřebuji, abys byl ve správný čas na správném místě."

"To je vše?" Zeptal se nevěřícně.

"Ano, vytáhnu tě z téhle temnoty ve které žiješ ven. Za to, ale chci abys šel tam kam chci."

"A co tam budu dělat?"

"To uvidíš. Pak už budeš volný."

"Je v tom určitě háček, ale já chci ven. Chci vidět hory, slyšet ptáky, koupat se v řece a vůbec zase žít. Takže udělám vše co chceš."

"Dobrá volba." Řekl hlas. "Nemusím ti snad říkat, že když mě neposlechneš, že to bude mít pro tebe strašné následky."

"Ne to nemusíš. Jestli mě z téhle díry dostaneš, tak půjdu klidně až na konec světa. To ti slibuji." Řekl pevně.

Nevěděl kolik času uběhlo od doby, kdy mluvil s tím tajemným hlasem. Byl jen natěšen až zmizí z té kobky. I když sám nevěděl jak ho ten hlas z té cely dostane. Za tu dobu přemýšlel o všech způsobech jak by se mohl dostat ven. Od zázraku až po prokopání se ven, i když tomuhle moc nevěřil. Musel ale přiznat, že představa toho jak se najednou objeví jeho zachránce, který se prokope skrz ty kamenné zdi, mu vždy vyvolala úsměv. Sice ho několikrát napadlo, že to byl jen sen nebo, že se prostě zbláznil, ale ta myšlenka na svobodu ho prostě pohltila. Nechtěl si přiznat, že se to nestane.

Když nadešel ten den, tak byl trošku zklamaný, tím jak to probíhalo obyčejně. Najednou se otevřeli dveře světlo, které neviděl tolik let naplnilo jeho kobku. To světlo ho oslepilo. Takže moc toho neviděl, ani neviděl komu patří ty ruce, které ho táhly pryč z cely. Měl pořád zavřené oči, protože když je otevřel, tak ho začali nesnesitelně bolet. Jenom odhadoval kam ho táhnou, tušil že ho táhnou stejnými chodby jako před lety. Najednou se strážný zastavil. Otevřel dveře od cely, a odtáhl ho doprostřed místnosti, pak za sebou zavřel.

Pokusil se otevřít oči. Bylo tam světlo, ale mírnější, takže neměl potíže otevřít oči. Cítil sice, že ho pálí a bolí, ale dalo se to vydržet. Rozhlédl se kolem sebe. Byl sice v cele, ale byla jiná, než ta kobka dole ve sklepě. Byla tam postel, stolek s židlí, ale hlavně tam byl čerství vzduch. Vehnalo mu to slzy do očí. Nemohl uvěřit tomu, že to je pravda. Došlo mu, že i kdyby se nedostal ven, tak by tady v téhle cele byl vlastně spokojený. Sedl si na postel, a po dlouhých letech si zase připadal jako člověk. Lehl si a usnul. Usnul po letech konečně v posteli a ne na zemi ve slámě.

Spal dlouho a tvrdě. Probudilo ho až otevření dveří. Rychle otevřel oči a posadil se na posteli, do místnosti vešel strážný s talířem jídla a džbánem vody. Obojí položil na stůl a odešel. Rychle šel ke stolu, aby se najedl. Nemohl tomu uvěřit tomu co vidí, když se díval na stůl s jídlem. Měl na talíři brambory s kusem masa. Nemohl, ani popsat jak se cítil. Byl spokojený, překvapený a hlavně šťastný, viděl že to je posun do předu ke svobodě. Najedl se a napil. Lehl si zase na postel, netrvalo dlouho a zase usnul spokojeným spánkem.

Takhle to šlo přes padesát dní. Počítal to podle toho, jak byla tma a světlo. Byl více než spokojen a zároveň trošku neklidný, sice mu nosily lepší jídlo, měl postel, čerství vzduch, ale nikdo na něj nemluvil. Nevěděl proč. Několikrát se pokoušel mluvit se strážným, který mu nosil jídlo, ale nikdy mu neodpověděl. Nebyl si jistý čím to je, ale měl pocit, že to je tím že přišel z kobky. Tam se věznily ty nejtěžší zločinci, aspoň mu to jako malému říkaly, pak mu došla jedna věc. On vlastně neví za co tady sedí.

Pamatoval si, že byl na poli. Statkář ho tam poslal stavět strašáky, kvůli ptákům aby nesnědli všechnu úrodu. Bylo kolem poledne, když se podíval na cestu, po které jela jízda paladinů. Už jako malí chtěl být rytíř a bojovat proti nepřátelům, ale bohužel jeho uděl byla farma. Obdivně na ně koukal, když si všiml, že jedou po poli směrem k němu. Myslel si, že se jedou na něco zeptat, ale mýlil se. Dojeli až k němu a seskočily z koní. Bez toho aniž by se ho na něco ptali, nebo mu něco řekli, ho svalily na zem a svázali do kozelce. Hodili ho na koně a odvezli do paladinské tvrze, kde byl, asi dva dny. Pak ho převezli do vězení. Táhli ho chodbou a pak ho hodily ho do kobky. Dva dny ho tam nechali ležet svázaného, než do kobky přišel rytíř který ho rozvázal. Když odcházel, tak mezi dveřmi řekl, doufám že tu chcípneš.

"Vstávat!" Řekl strážce, když otevřel dveře. "Jdeme za velitelem."

Rychle vstal a šel se strážným, bylo mu divné, že mu nedal pouta nebo, že mu nesváže ruce, ale nic neříkal. Byl rád, že ty věci na rukou mít nebude, když šli tak si prohlížel obrazy. Strašně se mu líbily. Byly na nich různí lidé, převážně muži různého věku. Nebyl si jist, ale tušil, že to byly obrazy rytířů nebo velitelů.

"Konečně vás tady mám." řekl starý rytíř. "Jsem velitel vězení lord Edmund."

Ani si nevšiml, že už došli do kanceláře velitele. Velitel seděl za velkým stolem a předním bylo obyčejné křeslo. Kancelář byla větší místnost, na které hned za ujmul krb, nad kterým byly pověšené meče. Na zemi byl koberec s rodinným erbem lorda. Pak velká okna, ze kterých byl velký výhled do okolí. Poprvé viděl tak honosnou místnost. Na farmě, kde bydlel měl, akorát skromnou komůrku na spaní, a sedlák na tom nebyl o moc líp. Nemohl se na to vynadívat. Brzy mu, ale došlo, že lord od něj určitě čeká nějakou odpověď, na jeho slova. Napadlo ho, že se tedy taky představí.

"Dobrý den. Já jsem Daros."

"Ano pan Daros. Posaďte se." Řekl a ukázal na židli naproti němu. "Vy Fagosi můžete už jít." Řekl strážnému. Ten jen pokýval hlavou a odešel. "Dnes budete propuštěn. Popravdě jste první člověk co opustil kobku živí. Většinou ze zdola vynášíme mrtvoly. Buďte bez obav, až vám řeknu vše co musím, tak jste volný, a můžete jít kam chcete. První co vám musím říct je, že uběhlo patnáct let od vašeho uvěznění."

"Co? Patnáct let?" Vyhrkl ze sebe.

"Ano. Přesně před patnácti lety, vás sem přivezli paladinové." Řekl přísně.

"Takže mi je už třicet?" Zeptal se zmateně.

"Počkat třicet vám být nemůže. Zákon zakazuje uvrhnout do kobky mladšího dvaceti let. Navíc by to paladinové nedovolily." Řekl hlasem, který jasně naznačoval, že jinak to být ani nemůže.

"Bylo mi patnáct, když mě na poli svázali a odvezli do tvrze, a pak sem do kobky." Řekl naštvaně.

"Víte, dole v temnotě si mysl s lidmi zahrává, a když jste v temnotě sám tak dlouho, tak se to podepíše na jeho mysli." Řekl hlasem, který jasně naznačoval, že pro něj je věc vyřízená.

"Ano, asi to tak bude." Řekl, ale věděl své.

"Takže budeme pokračovat. Císař Pergos III je bohužel mrtví. Teď vládne rada králů. Venku se svět moc nezměnil. Zákony jsou stejné, ale myslím, že po zážitku z kobky zákon překračovat nebudete. Máte nějaké otázky?"

"No, snad jen jednu." Řekl a zamyslel se, byla to otázka na kterou chtěl odpověď už dlouho.

"Tak se ptejte." Vyzval ho velitel.

"Proč jsem tu byl vězněn?" Řekl a přitom se mu ulevilo, že tu otázku mohl konečně položit někomu, kdo by mu mohl odpovědět, před tím se ptal zdí a tmy.

"Čekal jsem, že se zeptáte na tohle, jenže vám nemůžu odpovědět."

"Takže jsem byl patnáct let v kobce, a ani nemůžu vědět, proč?"

"Víte rád bych vám to řekl, ale prostě to nevím."

"Takže mě sem odvezli bez důvodu?"

"To určitě ne. Paladinové jsou bojovníci za dobro, a museli mít hodně dobrý důvod, když vám udělily druhý nejhorší trest." Křičel na Darose velitel.

"Dobře, tak už mě propustíte?" Řekl smířlivě.

"Jistě, jen vám ještě předám pár věcí, které vám nedávno přišli. Je to oblečení a meč." Vzal do ruky rozbalený balík a předal ho Darosovi. "Museli jsme ho rozbalit kvůli bezpečnosti."

"To chápu." Řekl a začal vytahovat obsah balíku ven.

"Ještě mi podepíšete propuštění a převzetí balíku." Řekl a dal před něj listinu.

"Jistě." Řekl a namaloval na papír tři křížky. Uměl sice číst a psát, ale když je podle něj blázen, tak se vším všudy.

"Děkuji." Řekl velitel a zakroutil hlavou nad tím podpisem. "Asi se bude chtít převléci."

"Ano to bych rád."

"Odvedu vás vedle do místnosti, tam budete mít klid. Ještě vás můžeme ostříhat jestli chcete."

Nechal si oholit vousy a trochu zkrátit vlasy. Chtěl vidět jestli pod tím hustým vousem, je pořád ten obličej, který si pamatoval z odrazu vody, který viděl naposled před lety. Musel uznat, že tam pořád byl, i když starší. Vlasy si stáhl do culíku. Rychle se pak oblékl do oblečení, které mu někdo poslal. Tušil že to bude majitel toho hlasu, který k němu mluvil. Podle oblečení vytušil, že s ním někdo počítá na dlouho cestu do hor nebo někam do divočiny. Meč byl obyčejný, takový tuctoví, jediné čím se lišil od ostatních, byl nápis na jílci. Zeleným okrasným písmem tam bylo napsáno Daros.

Před dveřmi, které vedly ven z pevnosti byl netrpělivý. Těšil se ven. na les, na vzduch, na vodu a prostě na všechno. Když se za ním zavřeli dveře pevnosti byl šťastný, a ne jen to. Byl plný pocitů a emocí, moc nepřemýšlel a rychle běžel co nejdále od té proklaté pevnosti. Matně si vzpomínal, že když ho vezli do kobky, že projížděli kolem jezera. Snažil se běžet směrem k němu. Běžel dost dlouho, tak dlouho, že se bál jestli běží správným směrem, a jestli tam ještě je. I kdyby tam nebylo, nebo kdyby běžel špatným směrem, byl rozhodnut, že dokud nenarazí na řeku nebo jezero, tak běžet nepřestane.

Po delší době doběhl k jezeru. Nebyl si jist, jestli to je to jezero, které viděl před lety a bylo mu to jedno. Rychle odepnul meč a svlékl se do naha. Stoupl si k břehu a skočil do vody. Konečně měl pocit svobody, měl pocit, že ta tma a zima zůstala za ním. Teď byl jen on slunce a voda, ve které se koupe. Konečně po letech sundal ze sebe ten pocit špíny a nečistoty. Když si to dostatečně užil, začal plavat zpět ke břehu ,kde měl oblečení. Když se přibližoval k břehu, tak viděl, že u břehu je liška a čichá k jeho věcem, když ho viděla, tak se pomalu otočila a šla pryč.

Vyšel na břeh a šel k oblečení. Nestačil se divit. Byly tam položení dva mrtví zajíci a něco jako dopis. Připadalo mu to strašně divný. Všiml si jen té lišky, pak si ale řekl, že když ho dostal z žaláře neznámí hlas, tak by mu mohla liška donést dopis s dvěma ušáky. Otevřel dopis a začal ho číst. Bylo tam napsáno, že ušáky má k jídlu, ale zítra se musí o to postarat sám, dál tam bylo napsáno, že by se měl usadit na úpatí Chamských hor, kde dostane další dopis.

Pro dnešek se rozhodl že zůstane u jezera, kde přespí a rozdělá si oheň, aby mohl sníst zajíce. Přemýšlel o tom co by po něm mohl ten neznámí chtít. Ještě k tomu na úpatí hor. Rozhodl se, že o tom nebude uvažovat, a že se mu podvolí. Ostatně dluží mu to. Za to, že ho po těch letech dostal ze života ve tmě.

Oprátka

1. října 2016 v 0:15 | edgar |  Téma týdne
"Sakra další!" Procedil mezi zuby starý muž, a podíval se na svého mladého pomocníka. "Vidíš?" Zeptal se mladého a ukázal na víko rakve.

"Vidím" Řekl mladík a bylo na něm vidět, že by radši neviděl.

"To je tvůj první?" Zeptal se starý pán.

"Ano, něco jsem o tom slyšel, ale netušil jsem jak to vypadá. Je to hrozné." Řek a odvrátil zrak od víka. Bylo na něm vidět, že se za svojí reakci stydí.

"Prvního jsem viděl před čtyřiceti lety chlapče. Bylo mi skoro jako tobě, a přesto mě to pořád rozhodí." Řekl a zvedl hlavu od víka. Když mladík viděl, že se starý pán na něj dívá, tak hned upřel zrak na víko a rakev. "Za to se nestyď. Taky se na to nemůžu dívat." Uklidnil ho starý pán a poplácal ho po rameni.

"To ještě nikoho nenapadlo udělat něco aby se tomu zabránilo." Zeptal se nesměle a byl rád, že se nemusí koukat na rakev.

"Co tě nemá? Samozřejmě že jo!" Řekl a šel ke dveřím. "Pojď se mnou ven."

Vyšly spolu ze dveří na hřbitov, byl už hodně starý. Už foukal studenější vítr, byl podzim a stromy na hřbitově byly krásně zbarvené. Celý hřbitov měl úplně jiný nádech, vypadal veselejší než byl. Prošli mezi hodně starými hroby, o některých se říkalo, že jsou staré přes tři sta let. Prošli ještě kolem starých rodinných hrobek. Šly ještě dál, až k novějším hrobům na, kterých byly čerstvé květiny. Mezi květinami a svíčkami, byl malí zvoneček a podivné trubky s malou stříškou na konci. Vypadalo to, že ty trubky vedou dolů do země.

"Vidíš to?" Zeptal se ho starý pán a ukázal na zvonek a tu trubku.

"Vidím." Řekl mladík.

"To je zařízení, které má zabránit tomu, abychom poznali, jestli jsme nepohřbily někoho zaživa." Klekl si k hrobu, a začal mu vysvětlovat, jak to funguje. "Tak jako první ta roura. Vede dolů do rakve tam vede vzduch. To je proto, aby když se tam ten člověk probudí, měl vzduch a neudusil se. Dál je tu zvonek, který je na provázek, ten je uvázán k ruce, aby mohl zazvonit. Je to jednoduché, viď." Řekl a zvedl se od hrobu.

"Ano, je to jednoduché." Řekl polohlasem a díval se dolů na to zařízení.

"Už je ti asi jasné, proč budeš mít v popisu práce kontrolovat nové hroby a nově pohřbené."

"Kolik už lidí bylo takhle zachráněno?" Zeptal se mladík.

"Popravdě zatím tu nebyl žádný případ, ale v sousedních hřbitovech to už životy zachránilo. Víš lidé si to radši nechají dát na hrob. než aby měli strach z toho. že budou umírat v rakvi."

"To chápu. Taky bych tomu chtěl radši zabránit, než to zažít. Už jen ta představa je strašná, už teď mi to nahání hrůzu. Musí to být strašný, když je člověk schopen udělat na víko rakve takové rýhy, jaký jsem před chvílí viděl."

"Taky mám hrůzu z toho co ten člověk musel prožít, než opravdu umřel. Nedokážu si představit, že bych se probudil v rakvi. Jednou tě seznámím s Franckem ze sousedního města, ten když přibíjel víko na rakev, tak se ten údajný nebožtík probudil. Sice ten ten chlap žije, ale přišel o rozum, z toho strachu se zbláznil."

"To je strašný." Řekl nevěřícně.

"Je to divný viď, na jednu stranu se bojíš, že se tam dole probudíš, a pak budeš v té rakvi umírat strachem, žízní a hlady. Ale zase na druhou stranu se bojíš, že když tě vytáhnou, tak tě to poznamená tak, že se zblázníš. Divná oprátka se ti pak stahuje kolem krku, není sice konopná, ale ze strachu. Ta je podle mě horší. Když nad tím budeš ke stáru přemýšlet, tak tě to bude nějaký ten pátek budit ze sna."