Srub

7. září 2016 v 11:22 | edgar |  Téma týdne
Pokaždé jsem se bál svých myšlenek, a bál jsem se, že to dotáhnu až sem. Jeden čas jsem se dokázal ovláda,t a říkat si, hoď to za hlavu. A vydrželo mi to dost dlouho, i když jsem měl v hlavě pořád jeden cíl a jednu myšlenku. Ta myšlenka se soustředila na to co chci, nebo co musím udělat. Věděl jsem, že to příjde, a teď je to tady. Sedím ve starém srubu, a čekám až se můj společník probudí. Dal jsem mu silné prášky na spaní. Samozřejmě bez jeho vědomí. Dívám se na něj, a čistím si zbraň. Je vidět, že se pomalu probouzí. Neví kde je, a je překvapený, co se to s ním děje.

"Kde to jsem? Co se děje?" Jsou jeho první slova. Podívá se na mě a říká "Petře co tu dělám? Proč jsem svázaný?" Zaostřil zrak víc na mě, pak na to co mám v ruce. Strach a zděšení mu přeběhlo po tváři. Potichu řekl. "Proč máš tu zbraň?"

"Jsi ve starém srubu. Děje se tu má pomsta, a svázaný jsi, abych se s tebou ještě nemusel prát. Ta zbraň tě dneska zabije." Řekl jsem chladně, ale vnitřně jsem pořád pochyboval. Jasně choval se ke mně jako parchant, ale vážně musím udělat tohle.

"To ne, ty to neuděláš." Řekl nevěřícně až naivně.

Po těch slovech jsem v něm zase viděl toho malého kluka, kterého si pamatuji. Vyrůstali jsme spolu v jedné zapadlé vesničce. Byli jsme jeden čas nejlepší kamarádi, dělali jsme všechno spolu, on byl ten zručnější, a já ten o něco nešikovnější. Navzájem jsme si vždy pomáhali, tak to šlo do té doby, než jsme se oddělili. On šel na jinou školu a já taky, ale přesto jsme se vídaly, a pořád jsme byli kamarádi, aspoň jsem si to v té době myslel.

"Petře! Petře!" Slyšel jsem jako by z dálky. Probudil jsem se ze zamyšlení, a podíval se na něj. "Nemůžeš mě přece jen tak zabít." Řekl naléhavě.

"Můžu Adame, a taky to udělám, za to všechno co jsi mi udělal. Za to, že jsi mi udělal peklo na zemi a za to, že jsi takový křiví parchant." Už jsem v něm neviděl toho kluka, zase to byl ten parchant.

"Byli jsme kamarádi. Vzpomeň si! Pamatuješ na to jak jsme byli malí a hráli si spolu, jak jsme spolu všechno dělali, byli jsme pořád spolu. Měl jsi mě rád a já tebe. No tak Petře, probuď se." Říkal to s naléhavostí v hlase.

"To moje rozhodnutí nezmění." Řekl jsem pevně. "Vlastně o to víc jsem přesvědčen o tom tě zabít." Řekl jsem, a namířil pistolí na jeho srdce.

Říká se, že když člověk umírá, že mu proběhne život před očima. Nevím co je na tom pravdy. Dneska jsem zjistil, že když člověk zabíjí, někoho kdo mu byl blízký, tak se promítnou před očima jen ty hezké věci. Jako by záměrně na ty špatné zapomenul. Viděl jsem jak jsme opět spolu jako kamarádi, jak jsme malí caparti a pak puberťáci. Tam se moje vzpomínky utnuly. Nechtěl jsem to zmáčknout, ale prst to viděl jinak. Na židli seděl mrtví Petr s dírou v srdci. Neseděl tam ten parchant, ale ten puberťák, kterého jsem si pamatoval naposledy. Nebyl tam ten třicátník, kterého jsem nenáviděl, ale ten sedmnáctiletý kluk, které jsem měl rád.

Sedl jsem si a koukal na něj. Došlo mi, že jsem zastřelil svého kamaráda. Byl jsem na dně. Co když nikdy nebyl hajzl? Co když si tu iluzi vytvořila moje mysl? Nevěděl jsem co dělat. Začal jsem brečet. Věděl jsem, že moje slzy, ani moje lítost mu život nevrátí. Najednou mi to došlo. Bál jsem se svých myšlenek, protože jsem věděl, že mi prostě přeskakuje v hlavě. Rozloučil jsem se mrtvím, a šel ze srubu ven. Původně jsem se chtěl těla zbavit, hodit ho do rašelin, ale teď to udělám jinak.

Šel jsem na místo kde jsem měl dobrý signál. Zavolal jsem na policii, abych jim řekl, že jsem zabil ve starém srubu Adama. Rovnou jsem jim i řekl, kde najdou moje tělo. Pak jsem vytáhl pistoli přiložil si jí hlavě a stiskl spoušť.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama