Prší

17. září 2016 v 23:05 | edgar
Konečně po dlouhé době prší. Prší už od pátku, dalo by se říct, že prší v kuse. Tedy až na ty pauzy, kdy neprší moc, ale jen mrholí. Jsem za to rád, protože mám rád ten čerství vzduch po dešti, a taky se při tom dobře usíná. Je tu ještě jedna věc, která je na dešti opravdu dobrá, a to je to, že se všechno zase začne zelenat. Už mi vadila ta žlutá tráva.

Pokaždé, když prší, tak si vybavím, jak jsem jezdil jako malí na tábor do jedné vesnice u řeky Mže. Konkrétně do Pavlovic, jezdil jsem tam tuším, nevím to přesně, tři roky pak se to přesunulo jinam. A vybaví se mi vždy ten první rok, který byl podle mě úžasný, a asi nejlepší. Byli jsme ubytováni ve starší budově. Byla tam hodně staré dveře, kliky, postele, podlahy, no zkrátka všechno. Bylo to jako z dob dávných. To se mi strašně líbilo. Upřimně to bylo asi jediné, nebyl jsem moc nadšen z toho že tam jsem. První moje vyloženě šťastná chvíle byla, když pršelo.

Sedím v okně pokoje, který sdílím s čtyřmi kluky, většinou jsou starší. Jsem tu už čtyři dny mezi lidmi, které vůbec neznám, tedy až na moje spolubydlící, jsou v pohodě. Nejsem tu moc šťastný, jediná moje radost je walkmen ve, kterém dokola sjíždím Wanastovky. Dívám se ven na ohniště a dvůr, kde je hromada dřeva, kterou jsme tam nanosily. Těším se až bude spálená. Slyším ve sluchátkách jak se kazeta začíná táhnout. Dochází baterky, sakra, pomyslím si záložní budu mít až zítra. Jsem víc smutný a do toho naštvaný. Mám ještě víc pochmurnou náladu. Najednou začíná pršet. Kapky padají na zem jako první malé a ne moc, jedna kapka sem druhá tam. Vidím jak se začíná celý dvorek topit ve vodě. Ohniště ve, kterém bylo ještě před chvílí žhaví je teď plné vody. Dělá se tam pořádná louže. Sedím pořád v okně. Chci ho otevřít, ale vím že nemůžu. Seskakuji dolů z okna na dřevěnou podlahu. Běžím rychle dolů k vchodovým dveřím, abych to vše viděl přímo a ne jen přes sklo. Otevírám dveře ven, stoupnu si před dveře kam neprší. Koukám pře sebe a jsem strašně šťastný. Konečně se mi tu začíná líbit, směji se a je mi jedno, že už mi došli baterky, je mi jedno, že jsem daleko od rodičů a kamarádů, je mi jedno, že tu pořádně nikoho neznám, teď jsem šťastný a tím budu ještě zbylých deset dní. Stál jsem tam hodně dlouho a pozoroval déšť. Odešel jsem do domu až, když se otevřeli dveře, z nich vyšel Bradáč a řekl, tady jsi, za chvíli je večeře, tak na to nezapomeň, a pak jdi do pokoje a zkus se učesat. Odkýval jsem mu to. Šel jsem do pokoje rovnou a učesal se. Rozhodl jsem se mu dneska udělat zadost. Pokaždé byl totiž trošku nevrlí, když mi to musel připomínat víckrát. Večer když usínám, tak slyším jak padá déšť na střechu. K úplné dokonalosti se přidal projíždějící vlak. Začínal jsem to tam milovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 womm womm | E-mail | Web | 18. září 2016 v 16:05 | Reagovat

Zaujímavý postoj k táboru. Je vtipné ako si z takýchto vecí vie dieťa zobrať všetko pozitívne okrem samotnej podstaty. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama