Kdo jsem

25. září 2016 v 14:00 | edgar |  Téma týdne
Musel jsem zase do bytu. Svěřila mi ho agentura, no spíš mi ho dala, abych tam předával informace, o tom co se děje v práci a v hospodách. Mám každý týden ve středu informovat o tom co se děje. Pokaždé je v bytě ten samý důstojník, který poslouchá to co mu říkám. Středa je pravidelný den, ale když něco chce tak mě kontaktuje i jiné dny. To musím jít do bytu nebo někam jinam na nějaké nenápadné místo, kde se ptá na to co potřebuje vědět. Nejsem na to pyšný, ale taky nejsem blázen. Chci přežít, a nic jiného mi ani nezbývá. Mám totiž menší vroubek z mého předešlého života. Byl jsem trošku aktivnější proti straně. Stejně jako můj otec a bratr, jenže oni zdrhli. Já tu musel zůstat. Spíš mě tu nechali, utekli a mě tu nechali na pospas. Do dneška nevím jestli mi nevěřily, nebo utekli tak spontánně, že mi to zapomenuli říct. Takže jsem neměl moc na výběr. Teď musím dělat vše pro to, aby se vlk najedl a koza zůstala celá. Takže se snažím informovat agenturu o blbostech, které jsou nepodstatné a doufám, že jim dojde, že jako informátor jsem k ničemu. Zatím to, ale tak nevypadá. Už dva roky trpělivě hltají moje bezvýznamné informace, ať už z práce o tam jak kolegové mají pocit, že by strana mohla se víc věnovat jejich problémům, nebo hospodské brblání u piva. Když o tom tak přemýšlím, tak nejhorší je to, že si nic nevymýšlím. Opravdu není o čem je informovat. Lidé jako by věděli, že mezi nimi může někdo jako já sedět.

Zase jsem podal ty informace, které jsou tak důležité, aspoň se tak tvářil. Pořád to nechápu. Jak se může zdát, že to co říkám je důležité. Sedí v křesle s kamennou tváří a všechno si píše. Když skončím, tak se zvedne z křesla podá mi ruku a řekne, zase za týden. Několikrát mě napadlo, že ví o tom, že to co jim říkám že to je zbytečné, ale potřebují to vědět, aby věděli co si myslí ostatní lidé, aby věděli jaká je nálada ve městě. Jinak to podle mě ani nemůže být, protože kdyby to bylo jinak, tak by ze mě už dávno páčily něco důležitějšího, nebo by mě vyškrtli. Pak by mě za trest přestěhovali někam do Kostižer, abych tam těžil bahno nebo spravoval lesní cesty. Pořád mi to, ale nedá pokoj, před tím jsem to neřešil, ale teď když už uběhli dva roky, od toho smolného podpisu. Dva roky spolupráce. Doufal jsem, že to bude stačit zjistí, že jsem k ničemu. Vyhodí mě a pak bude konec. Nic z toho se neděje. Je to už dva a půl roku.

Už dva a půl roku si říkám, když se holím a dívám se do zrcadla, kdo jsem a co jsem chtěl nebo očekával, od toho co dělám. Nedostává se mi uspokojivé odpovědi. Jsem na mizerném místě, dělám práci pod mojí úroveň, jsem konfident, který nemá co říct, protože se kolem něj nic zajímavého neděje, a protože nechce práskat na ostatní. Rodina, která mi zbyla se válí někde v zahraničí. Jen já se tu snažím přežít. Nemůžu vlastně nic. Můžu jen spoléhat na to, že se vše otočí nebo na na to, že zdrhnu pryč, jako otec s bratrem. Ani tak nemám jistotu. Budu žít ve strachu, že se dozví o mé spolupráci s agenturou, budou si myslet jaký jsem to byl práskač. Přitom jsem jen ubohý informátor, který nemá o čem informovat, leda o tom jak ho to tu všechno štve, a jak by nejradši se vším praštil. Nejsem žádný Brettschneider. Jsem jen ubožák, který se zlomil, a teď jen pluje s proudem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama