Září 2016

Cliff Burton

27. září 2016 v 22:33 | edgar
Dnes 27. září je smutné výročí. Před třiceti lety, tedy v roce 1986 umřel Cliff Burton baskytarista skupiny Metallica. Zemřel při nehodě autobusu, když s kapelou jeli ze Stockholmu do Kodaně, bylo mu 24 let.

Cliffa mám jako basáka strašně rád. Hlavně protože jeho basa na prvních třech albech Metallici je neskutečná. První skladba, kterou jsem od nich slyšel, byla samozřejmě ta posraná Noting Else Matters. Tenkrát mi to připadalo dost drsný, aby taky ne, bylo mi kolem jedenácti let. Později jsem slyšel album, které mi otevřelo oči a změnilo pohled na tu skupinu, to album bylo Master of Puppets. Třetí album Metallici a bohužel to bylo poslední album na kterém se podílel Cliff. Bylo to moje první album, na kterém jsem nenašel vyloženě blbou skladbu. Všechny skladby jsem si rychle zamiloval, ale jen jedna skladba vede. Je to skladba, která se mi vybaví při vyslovení jména skupiny, je to skladba Orion. Instrumentálka která má osm minut a dvacet dva sekund, hlavně má dost silnou basovou linku. Pamatuji si, když jsem to slyšel poprvé, tak jsem si říkal, na co to kurva ten magor hraje. Později jsem zjistil, že to je mistrovský kus Cliffa Burtona. Ta jeho basa mi připadala tak neskutečné, že jsem si musel co nejdříve pustit další alba. Netrvalo dlouho a sehnal jsem si Kill'Em All a Ride the Lightning. Obě alba jsou výborný s hutným a hučivým zvukem basy. Nemohl jsem se toho nabažit, zkrátka poslechem těch dvou alb, jsem si našel lásku na celý život. Věděl jsem, že ty alba jsou z osmdesátých let. Chtěl jsem si poslechnout něco nového, krom již zmiňované Notting. Po delší době jsem měl doma ...And Justice for All, taky povedené album, ale něco tam chybělo. Byla to basa, nechápal jsem to. Jak mohlo něco co podle dělalo Metallicu Metallicou chybět na jejich albu. Prohlížel jsem si to cedko ze všech stran, abych se ujistil, že to je opravdu ta samá skupina. Byla to ona jen bylo něco jinak. Když jsem to znova prohlížel všiml jsem si, že sestava je jiná, místo Cliffa tam byl Jason Newsted. Pokoušel jsem se zjistit proč tam nehraje. Po čase jsem si přečetl, že Cliff byl v době kdy nahrávali ...And Justice for All po smrti. To bylo pro mě strašné. Poslouchal jsem je dál a sledoval a ještě sleduji jejich tvorbu. Jenže s každým novým albem jsem zjišťoval, že Metallica kterou jsem si opravdu zamiloval přišla o svojí duši a kouzlo.

Krabička

26. září 2016 v 17:54 | edgar
Dneska jsem viděl krabičku cigaret, na které byla jedna blondýna. Před pusou měla bílí kapesník a kašlala krev. Docela jsem se tomu zasmál, hlavně protože jsem si vzpomenul na kamaráda od stolu. Je to už, asi čtyři roky kdy se vrátil z dovolené. Nemohl si to vynachválit. Jen po čase se u něj objevil kašel, chrchlal pořád i před tím, tak to nikomu to nepřišlo divné, a ani jemu. Když už to trvalo už moc dlouho a začal vykašlávat krev, tak šel k doktorovi. Diagnóza byla jasná TBC z dovolené. Takže obrázek na krabičce mi začal připomínat kamarádovo dovolenou. Nahlas jsem se zasmál. Za to jsem byl pražen nepěkným pohledem jedné mladé holky která nedávno nastoupila. Chtěl jsem jí říct proč se směji, ale nestihl jsem. Dostal jsem přednášku o tom k čemu ten obrázek je. Takže, to je odstrašující obrázek, který má odstrašit, aspoň to někteří tvrdí, ty mladé, které by si chtěli cigarety koupit, nebo nedej bože začít kouřit.

Když mi to takhle osvětlila, začal jsem přemýšlet. Položil jsem si tedy základní otázku. Co mě lákalo na kouření? Přenesl jsem se tedy o pár let zpět, kdy jsem začínal kouřit. Přesněji řečeno o šestnáct let zpět. V době kdy jsem začínal kouřit, byl na krabičce cigaret malí modrý nápis. Kouření vážně poškozuje zdraví. Krabička stála kolem třiceti korun nebo tak. Kouřil jsem Starky. Na té modré krabičce vlastně nebylo nic pěkného. Když to tak vezmu, tak žvýkačkové cigarety měli hezčí krabičku než tabákové, a moje oblíbená čokoláda měla také hezčí obal. Jenže čokoláda a žvýkačkové cigarety nenabízely to co krabička cigaret. Nemyslím tím dobrý pocit z cigarety, to určitě ne, já blil jak alík a ne jen jednou. Bylo to, že krabička cigaret ze mě dělala velkého kluka který už kouří. Navíc jsem byl oblíbený mezi kamarády kuřáky, protože jsem nikdy nebyl proti tomu jednu ze svých cigaret nabídnout. Nebylo platné, že ve škole nám každou chvíli říkaly. Kouřit je nemoderní. Moderní člověk nekouří. Kouření zabíjí. A další a další věty a hesla, nebylo to platný. Znal jsem všechny ty hesla a věty nazpaměť, aby ne, pořád se opakovali dokola a dokola. Kdyby se mě někdo zeptal, proč kouřím. Odpověděl bych, protože chci. Dneska vím, že moje správná odpověď byla, protože kouří i moji kamarádi. To jsem jako malí smrad nemohl říct, protože by to vypadalo, že nemám svůj rozum.

Už jsem byl v učilišti, když se objevily krabičky s tím velkým billbordem, jak jsme v internátu říkaly. Tenkrát mi snad taky někdo říkal, že to je kvůli mladým, aby nehulily. Jeden náš učitel mi říkal, že díky kouření se mi zmenší penis a budu mít problémy s erekcí. Bylo to velice vtipné. Řekl jsem, nebojte se učitelskej v tomhle ohledu mám rezervy až, až. Ale zpět ke krabičce. Na velké části krabičky byl nápis, který sděloval co všechno kouření způsobuje. Jako puberťáci jsme se tím hodně bavily. Třeba když mi někdo řekl o cigaretu, tak jsem řekl.

"Mám s neplodností, jestli ti to nevadí." Odpověď byla.

"Nemáš spíš něco co způsobuje stárnutí kůže?"

Těch hlášek bylo hodně. Taky jsem si z krabiček vystřihoval ten billboard a sbíral je. Měl jsem jich přes dvacet v peněžence. Spolubydlící se mě ptal k čemu to mám, pokaždé jsem ho ujistil, že se to bude hodit. A taky že jo. Když jsme někde spolu pily a bylo nás tam víc. Tak jsem si počkal až si všichni zapálí, a pak jsem začal vytahovat ty vystřižené čtverečky a začal jsem jim dávat kázání o tom, jak moc je kouření nebezpečné. Pochopitelně, že jsem měl v puse zapálenou cigaretu. Kdyby se mě někdo zeptal, proč kouřím, odpověděl bych, protože chci. Jako před tím to nebyla pravda. Kouřil jsem zase proto, že s cigaretou jsem už vypadal jako chlap, což teď už vím je blbost, ale vysvětlit to klukovi, kterému je mezi patnácti a osmnácti, nelze.

Kdo jsem

25. září 2016 v 14:00 | edgar |  Téma týdne
Musel jsem zase do bytu. Svěřila mi ho agentura, no spíš mi ho dala, abych tam předával informace, o tom co se děje v práci a v hospodách. Mám každý týden ve středu informovat o tom co se děje. Pokaždé je v bytě ten samý důstojník, který poslouchá to co mu říkám. Středa je pravidelný den, ale když něco chce tak mě kontaktuje i jiné dny. To musím jít do bytu nebo někam jinam na nějaké nenápadné místo, kde se ptá na to co potřebuje vědět. Nejsem na to pyšný, ale taky nejsem blázen. Chci přežít, a nic jiného mi ani nezbývá. Mám totiž menší vroubek z mého předešlého života. Byl jsem trošku aktivnější proti straně. Stejně jako můj otec a bratr, jenže oni zdrhli. Já tu musel zůstat. Spíš mě tu nechali, utekli a mě tu nechali na pospas. Do dneška nevím jestli mi nevěřily, nebo utekli tak spontánně, že mi to zapomenuli říct. Takže jsem neměl moc na výběr. Teď musím dělat vše pro to, aby se vlk najedl a koza zůstala celá. Takže se snažím informovat agenturu o blbostech, které jsou nepodstatné a doufám, že jim dojde, že jako informátor jsem k ničemu. Zatím to, ale tak nevypadá. Už dva roky trpělivě hltají moje bezvýznamné informace, ať už z práce o tam jak kolegové mají pocit, že by strana mohla se víc věnovat jejich problémům, nebo hospodské brblání u piva. Když o tom tak přemýšlím, tak nejhorší je to, že si nic nevymýšlím. Opravdu není o čem je informovat. Lidé jako by věděli, že mezi nimi může někdo jako já sedět.

Zase jsem podal ty informace, které jsou tak důležité, aspoň se tak tvářil. Pořád to nechápu. Jak se může zdát, že to co říkám je důležité. Sedí v křesle s kamennou tváří a všechno si píše. Když skončím, tak se zvedne z křesla podá mi ruku a řekne, zase za týden. Několikrát mě napadlo, že ví o tom, že to co jim říkám že to je zbytečné, ale potřebují to vědět, aby věděli co si myslí ostatní lidé, aby věděli jaká je nálada ve městě. Jinak to podle mě ani nemůže být, protože kdyby to bylo jinak, tak by ze mě už dávno páčily něco důležitějšího, nebo by mě vyškrtli. Pak by mě za trest přestěhovali někam do Kostižer, abych tam těžil bahno nebo spravoval lesní cesty. Pořád mi to, ale nedá pokoj, před tím jsem to neřešil, ale teď když už uběhli dva roky, od toho smolného podpisu. Dva roky spolupráce. Doufal jsem, že to bude stačit zjistí, že jsem k ničemu. Vyhodí mě a pak bude konec. Nic z toho se neděje. Je to už dva a půl roku.

Už dva a půl roku si říkám, když se holím a dívám se do zrcadla, kdo jsem a co jsem chtěl nebo očekával, od toho co dělám. Nedostává se mi uspokojivé odpovědi. Jsem na mizerném místě, dělám práci pod mojí úroveň, jsem konfident, který nemá co říct, protože se kolem něj nic zajímavého neděje, a protože nechce práskat na ostatní. Rodina, která mi zbyla se válí někde v zahraničí. Jen já se tu snažím přežít. Nemůžu vlastně nic. Můžu jen spoléhat na to, že se vše otočí nebo na na to, že zdrhnu pryč, jako otec s bratrem. Ani tak nemám jistotu. Budu žít ve strachu, že se dozví o mé spolupráci s agenturou, budou si myslet jaký jsem to byl práskač. Přitom jsem jen ubohý informátor, který nemá o čem informovat, leda o tom jak ho to tu všechno štve, a jak by nejradši se vším praštil. Nejsem žádný Brettschneider. Jsem jen ubožák, který se zlomil, a teď jen pluje s proudem.

Podzim

24. září 2016 v 10:39 | edgar
Po dlouhé době si všímám podzimu. Před tím, když jsem dělal v lese, tak jsem podzim moc nevnímal. Bylo to tím, že jsem byl v lese každý den, takže jsem si opadaných listnáčů moc nevšímal. Minulí rok jsem si uvědomil, že je podzim tak, že jsem šel ke stromu, který byl celý červený a přemýšlel co se sním stalo. Musím říct, že to netrvalo dlouho. Protože jsem se rozhlédl kolem sebe, viděl jsem mlhu a když jsem dýchal, tak mi šla pára od pusy. Bylo mi hned jasné, že se takové věci koncem října stávají.

Tenhle rok to je jiné. Vnímám, že je podzim už konce léta. Když jdu do práce všímám si toho, že opadávají stromy. Ráno je vzduch, tedy aspoň pro mě dýchatelný, je studený a příjemný. Když vyjdu ven ze vchodu, tak mám prostě radost a těším se až bude zima. Tu mám ze všech období nejradši. Aspoň tedy co se týče počasí. Co se týče svátků to bude pro mě utrpení. Už se vidím jak sedí v kuřárně, a poslouchám kolegyně jak melou pantem. Hlavně o tom jak pečou cukroví a jak se chystají na svátky.

Prší

17. září 2016 v 23:05 | edgar
Konečně po dlouhé době prší. Prší už od pátku, dalo by se říct, že prší v kuse. Tedy až na ty pauzy, kdy neprší moc, ale jen mrholí. Jsem za to rád, protože mám rád ten čerství vzduch po dešti, a taky se při tom dobře usíná. Je tu ještě jedna věc, která je na dešti opravdu dobrá, a to je to, že se všechno zase začne zelenat. Už mi vadila ta žlutá tráva.

Pokaždé, když prší, tak si vybavím, jak jsem jezdil jako malí na tábor do jedné vesnice u řeky Mže. Konkrétně do Pavlovic, jezdil jsem tam tuším, nevím to přesně, tři roky pak se to přesunulo jinam. A vybaví se mi vždy ten první rok, který byl podle mě úžasný, a asi nejlepší. Byli jsme ubytováni ve starší budově. Byla tam hodně staré dveře, kliky, postele, podlahy, no zkrátka všechno. Bylo to jako z dob dávných. To se mi strašně líbilo. Upřimně to bylo asi jediné, nebyl jsem moc nadšen z toho že tam jsem. První moje vyloženě šťastná chvíle byla, když pršelo.

Sedím v okně pokoje, který sdílím s čtyřmi kluky, většinou jsou starší. Jsem tu už čtyři dny mezi lidmi, které vůbec neznám, tedy až na moje spolubydlící, jsou v pohodě. Nejsem tu moc šťastný, jediná moje radost je walkmen ve, kterém dokola sjíždím Wanastovky. Dívám se ven na ohniště a dvůr, kde je hromada dřeva, kterou jsme tam nanosily. Těším se až bude spálená. Slyším ve sluchátkách jak se kazeta začíná táhnout. Dochází baterky, sakra, pomyslím si záložní budu mít až zítra. Jsem víc smutný a do toho naštvaný. Mám ještě víc pochmurnou náladu. Najednou začíná pršet. Kapky padají na zem jako první malé a ne moc, jedna kapka sem druhá tam. Vidím jak se začíná celý dvorek topit ve vodě. Ohniště ve, kterém bylo ještě před chvílí žhaví je teď plné vody. Dělá se tam pořádná louže. Sedím pořád v okně. Chci ho otevřít, ale vím že nemůžu. Seskakuji dolů z okna na dřevěnou podlahu. Běžím rychle dolů k vchodovým dveřím, abych to vše viděl přímo a ne jen přes sklo. Otevírám dveře ven, stoupnu si před dveře kam neprší. Koukám pře sebe a jsem strašně šťastný. Konečně se mi tu začíná líbit, směji se a je mi jedno, že už mi došli baterky, je mi jedno, že jsem daleko od rodičů a kamarádů, je mi jedno, že tu pořádně nikoho neznám, teď jsem šťastný a tím budu ještě zbylých deset dní. Stál jsem tam hodně dlouho a pozoroval déšť. Odešel jsem do domu až, když se otevřeli dveře, z nich vyšel Bradáč a řekl, tady jsi, za chvíli je večeře, tak na to nezapomeň, a pak jdi do pokoje a zkus se učesat. Odkýval jsem mu to. Šel jsem do pokoje rovnou a učesal se. Rozhodl jsem se mu dneska udělat zadost. Pokaždé byl totiž trošku nevrlí, když mi to musel připomínat víckrát. Večer když usínám, tak slyším jak padá déšť na střechu. K úplné dokonalosti se přidal projíždějící vlak. Začínal jsem to tam milovat.

Stážce

14. září 2016 v 20:21 | edgar |  Téma týdne
"Jak pak se vám vede kolego?" Zeptal se starý pán mladého výrostka.

"Moc dobře ne." Řekl výrostek a podíval se na starého pána. "Myslím, že dělám vše špatně." Dodal smutně a pokýval hlavou.

"Z toho si nic nedělejte kolego." Řekl a poplácal ho dobrácky po zádech. "Víte, každý to má ve své době těžký." Řekl a sedl si na židli vedle něj. "Vezměte si příklad ze mě. Jaká byla moje doba, a co se dělo za hrůzy, když jsem začínal, tak se všude válčilo, vládla agrese a nenávist vůči ostatním. No a, když to skončilo, tak pak bylo poraženectví. Po něm přišla zase nenávist."

"Mám být přece strážce!" Řekl rozhořčeně. "Co vlastně strážím? Nic! Všude je jen chaos, válka a zloba." Řekl zvýšeným hlasem.

"Já měl na začátku stejné pocity a myšlenky, stejně jako vy. Jenže pak jsem udělal to, že jsem šel mezi lidi. Abych zjistil jejich názor. A taky jsem chtěl být s nimi. Stýskalo se mi po nich." Řekl a zasněně hleděl před sebe. "Víte člověkem jsem byl před tisíci lety. Žil jsem rád tam dole. Když jsem byl po dlouhé době dole, byl jsem rozhodnut, že jim musím pomoct. To jako strážce doby můžeš, ale to už snad víš. Tak jsem chodil po zemi a poslouchal jejich myšlenky. Když to šlo, tak jsem jejich myšlenky proměnil ve skutečnost. Byl jsem hloupý a slepý. Neviděl jsem to co bylo zřejmé. Tak jsem chodil mezi lid a naslouchal jejich tužbám. Každý měl své, ale brzy se všichni sjednotily pod jednu prosbu, ta byla chceme mír. Všichni orodovali za mír, chtěl ho každý. To byla moje šance, chtěl jsem být strážce doby, ve které je mír. Jenže jsem podcenil lidi a jejich vlastnosti, hlavně ty špatné jako nenávist, závist a touhu po moci. Ta poslední byla asi nejhorší. Spustila ty další zlé vlastnosti. Když válka skočila, jak si přáli, byl jsem hodně vyčerpaný, ale taky šťastný. Pomohl jsem jim od války a utrpení. Chodil jsem mezi lidmi, měli radost a já taky. Jenže netrvalo dlouho a chystali další a ještě horší válku. To jsem, ale v tu chvíli neviděl, viděl jsem to až později. Doufal jsem, že se tomu vyhnou bez mého zásahu. Nic z toho se nestalo. Tak se ze mě stal patron válečné doby. Po vypuknutí další války jsem přestal se vším. Vlastně do té doby, než jste mě vystřídal, tak jsem vypnul a to úplně. Říkal jsem si ať se klidně zblázní, když nad nimi zlomil hůl ten nejvyšší, tak já se taky nezblázním." Řekl a díval na mladého výrostka.

"Já jim chci pomoct, chci být ten dobrý patron." Řekl pevně a hleděl na staříka.

"Jak chceš, ale nediv se pak, když ti tvá práce přijde zbytečná." Řekl a začal se zvedat ze židle.

"Počkejte!" Vykřikl výrostek. "Nemáte nějakou dobrou radu." Zeptal se s nadějí v hlase.

"Samozřejmě že mám." Řekl, když se chystal k odchodu. "Neupínej se na lidstvo jako celek, spíš si vyber větší skupinu lidí. Ta tě aspoň nezklame hned." Řekl výrostkovi a odešel.

Týden

10. září 2016 v 11:52 | edgar
Tak další pracovní týden za sebou, byl nudný o ničem ostatně, jako vždy. Takové trošku zpestření dělala kolegyně Lenka, která mě a ostatní obohacovala svojí moudrostí. Každý tomu říká jinak, někdo by řekl, že je hloupá nebo, že nepatří mezi nejbystřejší. Mě se osvědčilo říkat mozkoví magnát. Jako první se zaměřila na mě, ale po několika větách jí došlo, že nepochodí. Když u mě neuspěla, tak se zaměřila na spolupracovníka Pavla, kterému je devatenáct. Když to tak řeknu, tak je taky takový magnát, ale u něj to je tím, že je ještě mladý. U něj našla trošku pochopení, protože na rozdíl ode mě je trošku taktní, a v její vagíně vidí víc než já. Ve středu mu, ale došla trpělivost. Při kuř pauze se mi svěřil, že je dobrá akorát na jedno, jenže ta její blbost je tak odpuzují, že by to ani nešlo. Náš ryze soukromí rozhovor slyšela Lenka, která tam dělá už několik let, a střídá se s ní na lince. Hned se do našeho hovoru vložila, a řekla nám, že její přítel jí má jako dekoraci. Na to Pavel reagoval tím, že než mít doma dekoraci, která je hloupá a nic neumí, tak se radši věnuje onanii a sbírce angličáků. Nezbylo mi nic jiného, než mu dát za pravdu.

Celý týden mi vrtalo hlavou, proč se občas ve zprávách na internetu objevují články o jedenáctém září. Došlo mi to až dneska ráno, když jsem se podíval, že je desátého září. I když si pamatuji na to, jak jsem koukal v televizi na dvojčata, jak hoří a pak následně padají, tak prostě mi to nějak v hlavě nezůstalo. Tedy aspoň to co se týče toho data. Spíš se vybaví to, že 10.9.2001 vydali Rammstein nový klip na skladbu Ich Will. Sice se zdá, že to s jedenáctým září nemá nic společného, ale má. Ten klip byl pak na čas stažen z vysílání. To je, ale jen tak mimo toho co chci napsat. To co mi v hlavě utkvělo bezpečně jsou konspirace. Samozřejmě i různí odborníci, kteří se k tomu vyjadřují. Takže každý rok, když zjistím, že je bylo nebo je výročí jedenáctého září, si projedu na internetu nové konspirační teorie. To jen abych byl v obraze, a abych věděl co je nového. Přitom přemýšlím, jestli by se něco nemělo udělat s lidmi, kteří věří každé blbosti. Protože se mi to zdá jako velký problém, když je větší skupina lidí schopna uvěřit hlouposti jen kvůli tomu, že je na internetu nebo, že o tom natočily dokument, nebo nedej bože o tom mluvila nějaká celebrita.

Srub

7. září 2016 v 11:22 | edgar |  Téma týdne
Pokaždé jsem se bál svých myšlenek, a bál jsem se, že to dotáhnu až sem. Jeden čas jsem se dokázal ovláda,t a říkat si, hoď to za hlavu. A vydrželo mi to dost dlouho, i když jsem měl v hlavě pořád jeden cíl a jednu myšlenku. Ta myšlenka se soustředila na to co chci, nebo co musím udělat. Věděl jsem, že to příjde, a teď je to tady. Sedím ve starém srubu, a čekám až se můj společník probudí. Dal jsem mu silné prášky na spaní. Samozřejmě bez jeho vědomí. Dívám se na něj, a čistím si zbraň. Je vidět, že se pomalu probouzí. Neví kde je, a je překvapený, co se to s ním děje.

"Kde to jsem? Co se děje?" Jsou jeho první slova. Podívá se na mě a říká "Petře co tu dělám? Proč jsem svázaný?" Zaostřil zrak víc na mě, pak na to co mám v ruce. Strach a zděšení mu přeběhlo po tváři. Potichu řekl. "Proč máš tu zbraň?"

"Jsi ve starém srubu. Děje se tu má pomsta, a svázaný jsi, abych se s tebou ještě nemusel prát. Ta zbraň tě dneska zabije." Řekl jsem chladně, ale vnitřně jsem pořád pochyboval. Jasně choval se ke mně jako parchant, ale vážně musím udělat tohle.

"To ne, ty to neuděláš." Řekl nevěřícně až naivně.

Po těch slovech jsem v něm zase viděl toho malého kluka, kterého si pamatuji. Vyrůstali jsme spolu v jedné zapadlé vesničce. Byli jsme jeden čas nejlepší kamarádi, dělali jsme všechno spolu, on byl ten zručnější, a já ten o něco nešikovnější. Navzájem jsme si vždy pomáhali, tak to šlo do té doby, než jsme se oddělili. On šel na jinou školu a já taky, ale přesto jsme se vídaly, a pořád jsme byli kamarádi, aspoň jsem si to v té době myslel.

"Petře! Petře!" Slyšel jsem jako by z dálky. Probudil jsem se ze zamyšlení, a podíval se na něj. "Nemůžeš mě přece jen tak zabít." Řekl naléhavě.

"Můžu Adame, a taky to udělám, za to všechno co jsi mi udělal. Za to, že jsi mi udělal peklo na zemi a za to, že jsi takový křiví parchant." Už jsem v něm neviděl toho kluka, zase to byl ten parchant.

"Byli jsme kamarádi. Vzpomeň si! Pamatuješ na to jak jsme byli malí a hráli si spolu, jak jsme spolu všechno dělali, byli jsme pořád spolu. Měl jsi mě rád a já tebe. No tak Petře, probuď se." Říkal to s naléhavostí v hlase.

"To moje rozhodnutí nezmění." Řekl jsem pevně. "Vlastně o to víc jsem přesvědčen o tom tě zabít." Řekl jsem, a namířil pistolí na jeho srdce.

Říká se, že když člověk umírá, že mu proběhne život před očima. Nevím co je na tom pravdy. Dneska jsem zjistil, že když člověk zabíjí, někoho kdo mu byl blízký, tak se promítnou před očima jen ty hezké věci. Jako by záměrně na ty špatné zapomenul. Viděl jsem jak jsme opět spolu jako kamarádi, jak jsme malí caparti a pak puberťáci. Tam se moje vzpomínky utnuly. Nechtěl jsem to zmáčknout, ale prst to viděl jinak. Na židli seděl mrtví Petr s dírou v srdci. Neseděl tam ten parchant, ale ten puberťák, kterého jsem si pamatoval naposledy. Nebyl tam ten třicátník, kterého jsem nenáviděl, ale ten sedmnáctiletý kluk, které jsem měl rád.

Sedl jsem si a koukal na něj. Došlo mi, že jsem zastřelil svého kamaráda. Byl jsem na dně. Co když nikdy nebyl hajzl? Co když si tu iluzi vytvořila moje mysl? Nevěděl jsem co dělat. Začal jsem brečet. Věděl jsem, že moje slzy, ani moje lítost mu život nevrátí. Najednou mi to došlo. Bál jsem se svých myšlenek, protože jsem věděl, že mi prostě přeskakuje v hlavě. Rozloučil jsem se mrtvím, a šel ze srubu ven. Původně jsem se chtěl těla zbavit, hodit ho do rašelin, ale teď to udělám jinak.

Šel jsem na místo kde jsem měl dobrý signál. Zavolal jsem na policii, abych jim řekl, že jsem zabil ve starém srubu Adama. Rovnou jsem jim i řekl, kde najdou moje tělo. Pak jsem vytáhl pistoli přiložil si jí hlavě a stiskl spoušť.

Nový týden

5. září 2016 v 9:39 | edgar
Tak máme zase pondělí, mám odpolední, a ještě pořád cítím jak mě z víkendu bolí ruce a záda. Do práce se mi pochopitelně nechce. Až se mi bude chtít tak sám sebe pošlu do blázince. V pracovním kolektivu jsme trošku prořídly, ale zase se nabrali noví lidé, kteří opět odešli. Největší rekord měl jeden borec, který vydržel sotva týden. Nemá to na ale na jednoho kluka, který nastupoval v únoru a vydržel dva dny. To mi přišlo hodně veselé. Jinak mezi nováčky jsou dvě ženské a dva kluci. Jedna ženská má kolem čtyřicítky druhá kolem třiceti. Klukům je kolem dvaceti.

U skříňky už zase mám nového souseda. Poprvé jsem ho potkal minulí týden, kdy nastoupil do busu. V tu chvíli jsem si myslel, že to je kluk co jede za mámou do práce. Ano narážím na to, že je malého vzrůstu. Tím myslím, že je o dvě hlavy menší než já. Jsem zvědaví jak dlouho mu to v práci vydrží. Jeho předchůdce tam byl možná měsíc. Občas si v té šatně připadám blbě, když už tam jsem tak dlouho.

Minulí týden odešla jedna kolegyně, která nastupovala, asi měsíc po mě. Docela mě to u ní překvapilo. Protože jsem si myslel, že se jí tam líbí, a zůstane tam déle než já, ale ne nestalo se. V pondělí o přestávce nám řekla, že odchází do fabriky vedle, a ve středu se s námi už loučila. Podal jsem jí ruku, a přál hodně štěstí v nové práci. V tu chvíli jsem si uvědomil, že já to udělám stejně jako ona. Taky jednou řeknu, že odcházím a druhý den mě tam už nikdo neuvidí.

Stage

4. září 2016 v 19:42 | edgar
Ke konci víkendu jsem si střihl s kolegou z práce menší brigádu. Osm hodin bourání stage. Jako člověk, který vymetl ne jeden koncert, jsem se na to docela těšil. Pokaždé mě fascinovalo, když jsem viděl, jak to ti lidé stavějí, takže když mi nabídl v úterý, že by měl tuhle brigádu, tak jsem nemohl odmítnout. Úplně jsem si představoval jak tahám osvětlení, repráky a dávám to do kamionu. Nejvíc jsem se těšil na následné bourání konstrukce. Musím říct, že mé očekávání bylo překonáno sundaval jsem světla tahal repráky a boural konstrukci. Opravdu mě to bavilo, ale zase mi to ukázalo to, že jsem v docela špatné kondici. Bolí mě záda a ruce. To je z toho, že teď v práci nemám žádnou zátěž, a vlastně oproti lesu se flákám, a nic moc nedělám.



Bylo nás tam zhruba patnáct lidí různého věku. Ze začátku jsme byli různě rozdělení na skupinky, tak jsme se moc nepotkávali. Takže až na tři kluky se kterými jsme sundal světla, jsem tam moc lidí nepoznal. Úplně všechny jsem poznal, až když byly všechny věci z pódia pryč, a na kamionu. Pak mě to začalo bavit ještě víc. Hlavně protože to už byla ta fáze, která mě zajímala asi nejvíc. To jak se balí světla a repráky jsem viděl několikrát, ale to jak se rozebírá to celé pódium, jsem nikdy neviděl. I když už bylo kolem druhé ráno, tak jsem byl plný energie.



Docela dost energie mi dodal jeden kluk, kterému bylo kolem dvaceti. Bylo jich tam víc, ale tenhle byl něčím jiný. Měl rozcuchané vlasy, a byl vysoký jako já, podle postavy sportovec. Několikrát jsem viděl, že na mě kouká takovým divným pohledem. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že takovým pohledem koukám občas na kluky i já. Ostatně, když to šlo, tak jsem mu ten pohled vracel. Několikrát jsem přemýšlel, jestli to dělá schválně nebo kouká jinam, a já blbec si myslím, že kouká na mě. Několikrát mi můj instinkt říkal, že už podle jeho pohybů, a podle toho jak seděl, je jasné, že je gay. Ale zase tam byl ten fakt, že měl hezký hluboký hlas, což mě dost mátlo. Po chvilce jsem si řekl, že nad tím nebudu přemýšlet, a budu si domýšlivě myslet, že na mě kouká poměrně hezký dvacetiletý kluk. To mě hřálo u srdce a dávalo sílu.



Strašně se mi líbilo, když jsme jednotlivé díly skládali do kamionu. U těch repráků a světel to byl vyloženě tetris, jen ty řady ne mizeli. Obdivoval jsem toho chlapa, co nám říkal kam co dát, protože bylo, aspoň tedy v mých očích obdivuhodné, jak měl v hlavě srovnáno, to jak to tam chce poskládat. U dalších dvou kamionů na, které se dala samotná konstrukce, ten systém uložení nebyl až tak precizní. To ale neznamená, že se to tam cpalo takzvaně vrchem spodem, jen to prostě nebylo až tak na přesnost, jako u toho prvního. Jedno to, ale mělo společné. Bylo pěkný koukat na to, jak se nákladní prostor kamionu plní.



Jedno, ale bylo velice stresující a demoralizující. Hlavně to, že tam ještě chodily ožralí lidé kteří zpívali a bavily se, a my jsme museli tahat bedny a hliníkové konstrukce. Jeden chlap mi obzvlášť pil krev,seděl v jednom stanu, měl před sebou měl láhev tvrdého chlastu, který si lil do panáků, a pak ho vypil. Seděl tam od půl dvanácté do devíti. Několikrát jsem přemýšlel, že tam zajdu, a tu flašku mu ukradnu a vypiju.



Když už byly kamiony naložený, tak jsem se rozhlížel jsme se po okolí. Když najednou jsem viděl dva kusy sociálně slabších, jak chodí od jedné hromady odpadků k druhé. Přemýšlel jsem co dělají. Řekl jsem že víc hlav víc ví, tak jsem na to upozornil pár kluků, kteří byli kolem mě. Chvíli jsme je pozorovali hromadně. Pořád mi to nešlo do hlavy. Bylo vidět, že ty hromady probírají, asi kdyby tam náhodou něco bylo potřebného. Polo hlasem jsem řekl, co tam sakra dělají. Náhle jsem měl odpověď od toho kluka s tím hezkým hlasem. Oni si slívají do petek zbytky chlastu, to víš doba je zlá. Trošku jsem se tomu pousmál, byl jsem unavený a zpocený, tak jsem se nemohl pořádně zasmát.

Když, jsem pak jel s kolegou z práce domů, tak se mě ptal jestli bych s ním jel na další akci. Moje odpověď byla víc než jasná. Bavilo mě to, a i když mě bolí ruce a záda, tak bych si další bourání nenechal ujít. Když jsem dojel domů dal jsem si tři plechové piva, a pak jsem tvrdě usnul.

Pokrok

2. září 2016 v 21:52 | edgar
"Nesmíme se ztratit v pokroku pane Pavle, musíme jít dopředu, takzvaně s dobou. Musíme se chytit té šance, i když se vítr otočil, a my ne pokaždé souhlasily s novým a pochopitelně lepším směrem. Sám jsem se bál jestli nám to bude dovoleno, ale byl jsem ujištěn z vyšších míst, že pro tak pokrokově smýšlející lidi jako jsme my, je vždy místo. Zase si nemyslete, že vše proběhne tak hladce, ne a ne." Poslední slova řekl velice důrazně. Pak se nadechnul a pokračoval. "Musíme se zbavit těch, kteří nemají takové myšlení, a nehodlají se zbavit všech svých zpátečnických myšlenek, a nechtějí být na straně pokroku, a lepšího řádu a údělu. Jak jistě tušíte bude se jednat o ty staré mezky. Nebojte, o vás se nejedná, vy jste mladý a tvárný, a co je nejdůležitější bez skvrn, i když by se daly najít nějaké ty škraloupy z nedávné minulosti. Na druhou stranu, kdo je nemá že, a navíc u vás se jedná spíš o mladickou nerozvážnost, než nějaký pevný postoj. Takže jsem rád, že vám můžu oznámit tu radostnou zprávu, že zůstáváte dále novinářem našich významných novin. Jen je tady taková malá technická maličkost. Musíte se dostavit na úřad informací, kde potvrdí, že tu práci tu můžete vykonávat." Když domluvil, ukázal na dveře a tím naznačil aby odešel.

Vyšel ven ze dveří, a promnul si oči. Opravdu nevěřil tomu co slyšel a viděl. Věděl, že se to stane, ale nečekal, že tak brzy, a navíc ho tížila ta věc s úřadem informací. Věděl, že jím neprojde. Mají na něj určitě něco kompromitujícího, a budou ho mít v hrsti. Takže bude jen papouškovat to co chtějí, a on bude jen novinářská děvka, stejná děvka jako všichni ti umělci, kteří teď hlásají pokrokové názory. Bylo mu z toho blbě, ale nedalo se nic dělat. Šel rovnou na úřad informací.