Srpen 2016

Prázdniny

31. srpna 2016 v 19:58 | edgar
Dneska jsem přemýšlel o tom, že dětem a puberťákům končí prázdniny. Vzpomenul jsem si na dobu, kdy jsem sám chodil školy, a těšil na prázdniny. Samozřejmě jsem se netěšil se na jejich konec. Tak to tedy aspoň fungovalo do mých patnácti let, kdy jsem skončil základní školu. Pak se situace změnila, začal jsem chodit do učiliště. Tam už jsem se těšil na konec prázdnin, na to až uvidím své kamarády spolužáky. Na základce jsem měl taky kamarády, ale nebyli takoví jako v učilišti, tam jsme byli více stmelený. Je fakt, že velký podíl na tom, že jsme byly takoví kolektiv mohl i ten fakt, že víc jak polovina z třídy nás byla v internátu. Pokaždé rád vzpomínám, na to jaké hovadiny jsme dělali na intru nebo při vyučování a praxi.

Náhoda

9. srpna 2016 v 23:55 | edgar |  Téma týdne
"Slyšíte to co zpívají?" Ptal se svého spolusedícího muž ve středním věku s blond vlasy a modrýma očima.

"Ano, to si poslední dobou myslí většina z nich. Pak tu jsou ještě tací, kteří říkají, že náhody neexistují." Řekl stejně starý muž s černými vlasy a zelenýma očima.

"Ano, pokaždé se tomu směji. Je hezké, že jsou v takové nevědomosti."

"To víte nová doba. Skončila velká válka a navíc to se děje u sousedů. Za pár let už nudou věřit, že je nějaké dobro nebo zlo. Světa se ujmou ateisté a vědci. Sám uvidíte, o nás dvou se už teď mluví v některých kruzích jako o mýtech a povídačkách."

"Přikláním se spíš k názoru, že po těch hrůzách co se stanou, budou hledat cestu k bohu." Řekl nesmlouvavě blondýn.

"Ano, tak by jste to rádi viděly všichni. Jenže to tak nebude, naopak se to otočí proti vám, věřte mi." Řekl, černovlasý muž s lišáckým usměvem.

"Ať tak nebo tak." Povzdechl si blondýn. "My dva se musíme dohodnout, o tom co bude teď, a pak ještě dál v budoucnosti."

"Ano, to musíme." Řekl nepřítomně a zamyšleně se díval na jeden pár, který se na ulici objímal. "Vidíte je?" Zeptal se, a ukázal na pár na ulici. "Co si myslíte, že budou pak tvrdit. Že to byla náhoda? Že bůh jejich prosby nevyslyšel? Nebo jim bude jasné, že je opustil."

"Nevěděl jsem, že někdo jako vy, může mít o lidech takové skoro až starostlivé úvahy." Řekl a pozoroval ten pár. Bylo mu jich líto, protože zažijí strašné věci. Po chvíli jen skoro šeptem řekl "Bůh se prostě ztratil."

"Ano, toto konstatování faktu nám moc pomůže k tomu, abychom se dohodli na tom, kdo teď bude mít svět a jeho dění v rukou. Která strana? Bude to ta světlá nebo ta tmavá? Toť otázka, ani já, a ani vy, nechceme dělat ústupky." Řekl a napil se ze skleničky. "Víte kolik lidí by si řeklo, jaká to je náhodička, kdyby nás mohly vydět v celé svojí kráse, bez lidské schránky. Řekli by si, jak je to pěkné, když se dva proti póly sejdu u stolu na skleničku. Možná by to spoustu lidí přimělo k zamýšlení nad svými spory. Došlo by ji jak jsou malicherné a zanechali by jich. Aspoň tedy do doby než by zjistily, proč tu spolu sedíme. Vše by najednou začaly považovat za ztracené a zbytečné, kdo by, asi z nás dvou vyhrál."

"Věřím, že lidé jsou dobří. Jsou to přece jen děti boží." Řekl sarkasticky blondýn.

"Máme na to skoro stejný pohled. To nám urychlí naše jednání." Řekl s úsměvem černovlasý muž. "Uděláme to tedy jinak. Žádné dohody a smlouvy, uděláme to po jejich."

"Co tím myslíte?" Zeptal se blondýn nechápavě.

"To je jednoduché. Žádné rozdělování dobro či zlo, prostě to necháme na nich." Řekl s šibalským úsměvem.

"Aha, takže vy myslíte že náhody neexistují?" Zeptal se pro jistotu.

"Ano, ani ty dobré, a ani ty špatné."

"To se mi nezdá moc fér." Řekl po chvíli blondýn.

"Je to fér. Bude to záležet jen na nich. Žádné vměšování, ať už vašich nebo našich, prostě to necháme na nich." Řekl a svítily mu oči.

"Na jak dlouho bude tohle uspořádání fungovat?"

"Sto let?" Zeptal se pohotově.

"Dobrá." Řekl a podal mu ruku na znamení že to platí. "Co bude po těch sto letech?" Zeptal se zájmem.

"No, co by bylo. Nic. Žádný život a žádní lidé. Konečně si oddechneme."

"To přece není možné." Řekl nevěřícně. "Vy si vážně myslíte, že bez zásahu se vyhubí."

"Ano, ale nebuďte smutný. Kde nejsou lidé tam se nedějí dobré, a ani zlé věci. Všichni si oddychneme." Řekl a usmál se.

Zobrazeno

6. srpna 2016 v 23:24 | edgar |  Téma týdne
Seděl jsem doma před noťasem a tupě do něj koukal. Pokoušel jsem se přijít na to, proč do něj koukám, byl jsem rozhodnutý už před půl hodinou, že se ozvu svému bývalému sousedovim kterého jsem na rychlo opustil. Hlavně kvůli tomu, že si zahrával s něčím na co neměl. Chtěl jsem mu zavolat už několikrát, ale pokaždé jsem si našel výmluvu, proč to neudělat. Nakonec, řekl jsem si polohlasně, to udělám. Otevřel jsem email rozhodnut, že mu napíšu. Najednou se mi obrazovka setměla. Sakra řekl jsem. Noťas není nejmladší, tak asi už odešel do věčných lovišť. Když jsem byl rozhodnut, že ho zaklapnu a vyhodím, se začalo něco dít.

Začala se zesvětlovat a objevila se tam postava, která se oddalovala. Došlo mi, že to je nějaký člověk a oddaluje se od kamery, která snímá tu místnost. Když už byla ta postava dál od kamery, poznal jsem ho. Je to můj bývalý soused. Podle toho jak ta místnost vypadala jsem usoudil, že je ve sklepě. Rukou mi zamával na pozdrav. Já jeho taky, ani nevím proč jsem to udělal. Něco říkal na tu kameru, ale moc dobře jsem ho neslyšel, asi něco takového tušil, protože měl po ruce papíry, a ty mi začal ukazovat na kameru.

Neposlechl jsem. Byl první nápis napsaný na bílý papír. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo, pátral po nich dál. Štvalo mě, že jsem s ním nemohl mluvit. Chtěl jsem se ho zeptat kam až došel, co zjistil. Věděl jsem toho sice dost, ale i tak jsem byl plný otázek.

Tohle je můj konec. Ukázal hned další. Mráz mi přeběhl po zádech. Bál jsem se domyslet co tím myslí. Něco ve mně mělo, ale jasno co to znamená.

Vše je tam kde to začalo. Tomu jsem vůbec nerozuměl.

Najednou se rychle otočil od kamery. Vypadalo to jako by něco slyšel, něco čeho se bojí. Otočil se zpět na kameru pokýval hlavou. Zase se otočil a koukal na dveře. Začali z nich vycházet stíny. Bylo mi jasné kdo nebo co to je. Díval se na ně, bylo vidět že má z nich strach. Obstupovali ho pomalu, nikam nepospíchali, bylo jim jasný, že jim nikam neuteče. Chvíli to trvalo a byly v kruhu kolem něj. Napočítal jsem jich třináct. Dívali se na něj, i když nemohli nemají totiž oči. Nebyl jsem si jist tím co se stane. Chvíli stály a on uprostřed, střídavě se pokoušel dívat na každý ten stín. Pak se ve dveřích objevil další muž. Nedalo se určit kdo to je a kolik by mu mohlo být. Bylo mi jasný, že to je jejich uctívač a jejich služebník. Stály naproti sobě, hleděli si do očí něco si, asi říkaly, ale nic jsem neslyšel. Najednou dal tomu mému sousedovi ránu pěstí do obličeje. Nečekal to. Spadl na zem. Ten druhý muž si na něj klekl, pak vytáhl nůž a podřízl mu hrdlo. Rychle vstal. Stíny kolem něj se na to tělo vrhli. Nevyděl jsem co přesně dělaly, a ani jsem to vidět nechtěl. Měl jsem docela představu co se tam děje. Najednou jak se to objevilo, tak to i zmizelo.

Nechápal jsem. Najednou byla na noťasu zase vidět pracovní plocha. Jako by se nic nestalo. Nerozuměl jsem tomu, nevěděl jsem co dělat. V hlavě jsem měl dost otázek. Třeba, odehrálo se teď, nebo už je to nějaký ten pátek starý, mám zavolat polici, nebo nic nedělat. Pak jsem si vzpoměl, že se to spustilo tím, že jsem šel do emailu. Zkusil jsem to znovu. Byl tam email od něj, ale když jsem ho nechal zobrazit, byl prázdný. To mi už vůbec nedávalo smysl. Držel jsem se za hlavu. Nevěřil jsem ničemu co jsem viděl, nechtěl jsem tomu věřit. Navíc jsem je po dlouhé době viděl. Ty stvůry bez obličeje. Začali se mi vybavovat zapomenuté vzpomínky. Potřeboval jsem panáka. Šel jsem do kuchyně nalít si hodně velkého panáka vodky. Začali se mi třást ruce. Nevěděl jsem co budu dělat. Podíval jsem se do počítače, to video se nikam neuložilo. Rozhodl jsem se, že hned zítra pojedu zpět do té vesnice. Myslím, že se musím přesvědčit o tom co jsem vyděl, a navíc mám pocit, že mrtvému něco dlužím. Abych rychleji usnul dal jsem si víc těch panáků. Během popíjení jsem proklínal svůj notebook, za to že mi něco takového zobrazil.

Jídelna

3. srpna 2016 v 19:50 | edgar

Už půl roku dělám ve fabrice, což je zhruba o šest měsíců déle, než jsem chtěl a čekal. Zatím to můžu popsat, tak že to není tak strašný, jak mi ostatní říkaly. To ale bude spíš tím, že když člověk dělá sedm let v lese s divnejma týpkama, tak otupí a nečeká zázraky. Zhruba po měsíci mě ve fabrice už nic nedokázalo překvapit. Snad jen to, jak jsou lidé ve vedení úplně mimo realitu. Pak mě ještě občas rozhodí myšlenkové pochody některých lidí, který potkávám v kuřárně a při obědě. Tedy dokud jsem tam chodil. To je strašně dlouhý příběh, který je nudný, ale zase to něco vypovídá o lidech se kterými dělám, nebo to prostě potvrzuje, že jsem divnej.
Začalo to tak, že se v jídelně změnilo vedení, to mělo za následek, že se některá jídla, které dříve byla celkem ucházející se proměnily na nepoživatelné. Jasně, člověk nečeká zázraky přece jen závodní jídelny nejsou vyhlášeny kulinářským uměním. Aspoň tedy nevím o nikom kdo by si vychvaloval firemní jídelnu. A když tak vždy říkají, že vaří v rámci možností. Vždy po obědě či večeři v kuřárně ženské rozebíraly jak to jídlo hnusné, a že se to nedá jíst. Samozřejmě jsem s nimi souhlasil, a taky mě to zhoršení naštvalo, ale nic jsem neřekl. Jen jsem mlčel a v klidu kouřil. Doufal jsem, že se už konečně budou bavit o něčem jiném, v hlavě jsem si řekl, že se začnu, asi držet zásady třikrát a dost.
Když jsme měli odpolední, tak v jídelně občas nebyl výběr k večeři, nebo jídlo nebylo. Někteří lidé to řešily tak, že si začali stěžovat, což trošku pomáhalo, aspoň tedy ze začátku. To ale neměnilo nic na tom, že jsem zase v kuřárně poslouchal kecy o tom co bylo, a nebylo k jídlu, a jak to chutnalo. Někteří si všimly, že jsem do jídel už přestal chodit. Ptali se mě proč. Řekl jsem jen, že jsem se vrátil k pravidlu tři krát a dost. Málo kdo to pochopil, tak jsem jim to musel vysvětlit.
Bylo tomu už pár let, kdy jsem chodil do jedné příjemné putyky, bylo tam super prostředí a dobrá obsluha, která byla vlídná. Patřil jsem mezi štamgasty, scházeli jsme se tam často a probírali jsme různé věci ať už důležité nebo nedůležité. Zkrátka jsme na svoji hospůdku nedali dopustit. Jednou nám majitel, když jsme tam trávily večer, řekl, že hospodu bude pouštět, a že bude mít nového majitele. Docela jsem se zhrozil, bylo mi jasné, že nebude trvat dlouho a hospoda půjde do kytek. Dával jsem tomu tehdy rok, nakonec to nebyl ani ten rok. Noví majitel měl jaksi jinou představu o otevírací době, a pak i o kvalitě piva, a panáků, a s tím ruku v ruce šla pryč i správná míra. Tehdy jsem nechtěl do té hospody přestat chodit, měl jsem na to místo až moc dobré vzpomínky. Řekl jsem si, až bude třikrát něco špatně, tak tam přestanu chodit. Jako první to bylo pivo pod míru, a ještě k tomu kapák. Druhý den nebylo otevřeno když mělo být. Měl bych pochopení, že ráno někdo zaspal, ale dvě hodiny po otevíračce je moc. Pak asi po týdnu přišla poslední kapka. Byl to dost průhledný pokus mě natáhnout o dvě kila. Po této zkušenosti mi, ani nebylo líto, když jsem tam už nešel. Po dvou měsících jsem potkal jednoho ze štamgastů, který se ptal na to proč tam nechodím. Neřekl jsem, že se mě pokusil natáhnout, jen jsem řekl, že jsem bylo mi naznačeno, že moje peníze nepotřebuje, tak je tam utrácet nebudu. Jen se usmál a řekl, jo tohle zjistilo víc lidí.
Když jsem to dopověděl, tak jsem dodal, že minulý týden bylo u mě potřetí v jídelně, tak tam chodit už nebudu, protože moje peníze nepotřebují. Docela mě překvapilo kolik lidí mi říkalo, že to takhle brát nemohu, že takhle to nejde. Přemýšlel jsem jestli má cenu vysvětlovat, že to je celé o nabídce a poptávce, navíc se podle toho dle řídím. Přece nebudu nechávat peníze u někoho kdo mi za to neposkytuje odpovídající službu.
Nic se pochopitelně nezměnilo, jednou za čas si stěžují, pak se to zlepší na dva či tři dny, a pak zase nadávají. Říkám si proč to dělají, několikrát se rozhodli, že stejně jako, já, tam přestanou chodit. Nevydrželo jim to, ani týden a byli zpět v jídelně, a pak zase nadávali v kuřárně na to, jak je to strašný, a jak se to nedá jíst. Jednou jsem přemýšlel o co jim vlastně jde, pak mi došlo, že nebýt toho, že společně nadávají na jídelnu, tak si normálně spolu nepokecají. Doufám, že to tak není, protože by to bylo dost smutný,