Konec

6. července 2016 v 12:54 | edgar |  Téma týdne
Otevřel jsem oči, cítil jsem jen bolest a krev v ústech. Ležel jsem vedle jedné staré silnice, která vedla do jedné zapomenuté horské vísky. Myslel jsem, že sem chodím jen já, a pár dalších lidí na procházku či houby. Netušil jsem, že zrovna tady budu sražen autem. Musím si zavolat pomoc. Bylo to první co mě napadlo. S obtížemi a s velkou bolestí jsem vytáhl mobil. Doufal jsem, že nebude rozbitý. Nebyl, ale hned jsem si vynadal. Blbe tady signál nechytíš. Možná až dole u potoka, a tam se jen tak nedoplazím. Četl jsem kdysi o člověku, který se plazil zmrzačený deset kilometrů pro pomoc, ale tam byla strašná vůle žít, ta mi bohužel chybí.

Ležel jsem, a díval se na nebe. Podíval jsem se na mobil. Ležím tu už dvě hodiny, začíná mi být zima. Přemýšlím o tom, že se pokusím dostat k tomu potoku. Po chvilce zjišťuji, že to je nemožné. Sakra, uvědomil jsem, že tohle bude s největší pravděpodobností moje poslední noc. Čekám kdy mi začne probíhat život před očima. Zatím se nic takového neděje, jen pozoruji zajíce, který na mě kouká, a jako by se mi smál. Ani se mu nedivím, z pohledu zvířete musí tohle být strašně vtipné. K úplné dokonalosti bych, ale musel být lovec, který střílí do jeho rodiny.

Stmívá se, mám už jen myšlenky na jednoho člověka. Škoda, že už není naživu, šel by mě hledat, nebo spíš by jsme sem šli společně, takže bych tu nebyl sám. Začínám být smutný, že tu už není na druhou stranu, aspoň moje smrt nebude nikoho moc bolet. Mám chuť si dát cigaretu, jen si nejsem jisty jestli je u sebe mám, a když jo, jestli přežily ten náraz, a jestli jo, mám ještě zapalovač. Mám spousty otázek, ale zatím žádnou odpověď. Rukou si šátrám v kapsách našel cigára, a i zapalovač myslím, že pět minut před smrtí mi to cigáro neuškodí.

Kouřím, a koukám před sebe zajíc, už utekl tak tam není nic zajímavého. Vyfukuji kouř z cigarety, a pořád myslím na tu jednu osobu, která tu není. Nejednou vidím pohyb před sebou. Že, by vše nebylo ztraceno, a já přežil, pomyslím si. Vidím obrys postavy, jde ke mně blíž a blíž. Když už je ode mě dvacet metrů, nemůžu tomu uvěřit tomu co vidím. Musím mít halucinace, nebo už je po mě. Stojí vedle mě a nemám pochyb. Je to Pavel, i když už je osm let mrtví.

Sedá si vedle mě, nevydá ani hlásku. Neslyším ani zvuk, že by si vedle sedal. Otáčím hlavu na něj. Je takoví, jak si pamatuji z dob před nemocí. Má kudrnaté vlasy na ramena, jsou tmavě hnědé přesně jako jeho oči, není v nich vidět, ani bolest jako posledně, jen štěstí z toho, že se vidíme, postavu má zase atletickou a ne vyzáblou. Zato já musím vypadat, rozmlácený a od krve. Takhle jsem si rozhodně naše setkání po osmi letech nepřestavoval. Chci se ho zeptat kde se tu vzal, ale dá mi prst na pusu, abych mlčel. Necítím ten prst na rtech, jen vidím, že tam je. Pořád nevím zda je to halucinace, nebo jeho duch, či něco podobného. Rozhodl jsem se to neřešit, jsem rád, že je tady se mnou.

Dívám se na něj a on na mě. Vzpomínám si na léto před chemoterapií. Řekl jsi mi to jako, když by jsi šel do krámu pro rohlíky. Dodneška na to nezapomenu, jak jsi mi večer řekl.

"Potřebuji oholit hlavu. Jdu na chemo a nechci, aby mi vlasy vypadali, chci jejich osud určit sám."

V tu chvíli jsem nevěděl co říct. Naštval jsi mě, žes mi o tom neřekl dřív. Ještě víc mě naštval tvůj falešný úsměv, když jsi mi říkal, že vše bude v pořádku. Oba jsme věděli, že to není pravda. Oholil jsem ti hlavu, a brečel u toho, věděl jsem, že se náš bezstarostný život rozpadl. Když jsi pak šel spát a já usínal vedle tebe, byl jsem byl naštvaný na sebe, za to, že jsem v tu chvíli nebyl tak silný jako ty, a nemohl ti dát také falešný úsměv, který by říkal, ano já ti věřím, vše bude v pořádku. Místo toho jsem jasně ukázal, že ti nevěřím. Slíbil jsem si, že už to neudělám tím začaly naše falešné úsměvy a naděje. Každý den jsem se snažil zamaskovat to jak jsem viděl, že se mi ztrácíš před očima, a ty jsi mi na oplátku říkal neboj jsem v pořádku.

Když, bylo po všem, a ty jsi umřel byl jsem rád, že už netrpíš, a jsi konečně na klidném místě, o kterém jsme snily. Jak jsi říkal v souhvězdí Orion. Jen mi bylo líto, že tam nemohu s tebou tam do těch končin, a teď se chystám za tebou, a ty sedíš vedle mě, hledíš na mě svýma hnědýma a šťastnýma očima, myslím že mám podobný pohled. Začali se mi hrnout slzy do očí, pevně jsem je zavřel.

"Nebolelo tě to moc?" Slyšel jsem známí hlas, který jsem dlouho neslyšel.

"Ne jsem v pohodě." Odpověděl jsem a otevřel oči.

"To je dobře, tak vstávej z té země." Vstal ze svého sedu a podal mi ruku.

"To znamená, že jsem mrtví?" Vzal jsem ho za ruku a stal.

"Ne ty ne, jen tvá tělesná schránka." Řekl a díval se mé rozbité tělo.

"Co budeme dělat?"

"Budem spolu bydlet v souhvězdí Orion." Usmál se.

"Opakuješ se. Tohle jsi mi řekl, než jsi umřel."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Paralela Paralela | E-mail | Web | 6. července 2016 v 15:46 | Reagovat

To je tak krásně napsaný...fakt, Molo-princovská myšlenka. Škoda těch chyb! Potřebuješ editora :)

2 Fredy Fredy | Web | 6. července 2016 v 17:26 | Reagovat

nádherné psaní :-)

3 womm womm | E-mail | Web | 6. července 2016 v 18:32 | Reagovat

Krásne! Veľmi smutné ale skvelé. Tak som sa začítal až som chybu našiel až po prečítaní prvého komentáru tuto :D Ono nepotrebuješ ani tak editora ako si to po sebe čítať. Ja vždy niečo napíšem ale vydám to až na druhý deň, kedy si to opäť nezaujato prečítam :D

4 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 6. července 2016 v 18:39 | Reagovat

Velice čtivý textík, miluju drama a tohle byla topovka. :) Dokonale jsem si představovala celý příběh za deštivého počasí pod mrakem, mezi ztemnělými zákoutími lesa...více takových článků!

5 Edgar Edgar | 6. července 2016 v 18:39 | Reagovat

[1]: No nejen to, potřeboval bych i udržet myšlenku, poněvadž to není to co jsem chtěl původně napsat.

[2]: Moc děkuju.

[3]: Věř mi že to po sobě čtu, jinak by se to nedalo číst. Problém je to, že i zároveň upravuji i ten děj. To v praxi znamená to, že by to bylo úplně o ničem jiném jako v tomto případě.

6 Paralela Paralela | E-mail | Web | 6. července 2016 v 19:10 | Reagovat

[5]: no, vidíš, a já hned překlep :D Malo-princovská.
Ale já to chápu. Mám kamaráda, který nedokáže dobře napsat ani krátkou zprávu, i když se snaží. On to prostě nevidí.
Chtěla jsem jen pochválit :)

[3]: No ale ono jich je tam spíš hodně, jen já bych slovenskou nenašla ani jednu, takže... :D Hlavně, že je to dobrý. A ono je. To je super. Chyby...ty se doladí někým...jiným :)

7 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 6. července 2016 v 19:25 | Reagovat

[1]: přesně tak, chyby celkem bijí do očí... například známí hlas

Jinak se mi to ale myšlenkově moc líbilo.

8 Edgar Edgar | 6. července 2016 v 21:33 | Reagovat

[7]: To víš dyslektika novým kouskům nenaučíš.

[6]: Neboj to jsem pochopil.

9 Jana Jana | E-mail | Web | 10. července 2016 v 14:23 | Reagovat

Hele chyby nechyby tohle je bomba, kdyby tam nebyly chyby, asi bych se rozbrečela mnohem více ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama