Červenec 2016

Blog

31. července 2016 v 20:54 | edgar
Nudný a nezáživný, asi jako moderní pop, takové je téma týdne.

Uvnitř

17. července 2016 v 11:20 | edgar
Měl jsem krásný sen, než mi do toho snu násilně přišla divná melodie, která tam nepatřila. Došlo mi, že to je moje vyzvánění na telefonu, ještě v polo spánku jsem našel telefon a podíval se na něj, abych zjistil který blb mi to volá. Bylo to neznámé číslo, rozhodl jsem se vypnout zvuk a nechat to být. Obrátil jsem se na druhou stranu a pokusil se usnout, celkem mi to šlo, ale když už jsem opravdu začal zabírat, ozval se zvonek u dveří. To mě fakt namíchlo, vstal jsem z postele, ani jsem si na sebe nic nevzal, a šel jsem otevřít. Prudce jsem otevřel dveře a nevrle řekl.

"Co je?" Muž naproti mně se lekl. To mu, ale nebránilo si mě prohlídnout od shora dolů.

"Ahoj, potřebuji s tebou mluvit, nebral jsi mi telefon." Řekl, a já přemýšlel kdo to je. Bylo to, asi vidět, protože dodal. "Já, jsem Pavel. Pamatuješ si mě?" Hned mi svitlo.

"Jo, jasně Pavel pojď dál."

Usadil jsem ho v kuchyni. Musel jsem jít do ložnice, a vzít si na sebe aspoň tepláky a triko. Uvařil jsem mu kafe a sobě čaj. Začal mi vykládat proč se po dlouhé době zastavil. Moc jsem ho neposlouchal, spíš jsem byl zaskočený tím, že to je on. Myslel jsem, že už ho neudím, a teď si přišel až ke mně domů. Navíc to jak vypadal. Jasně, bylo tomu už přes osm let co jsme se neviděli, ani jeden z nás zrovna nemládne, ale tohle bylo moc. Připomenulo mi to jak mi jeden kamarád říkal, že znal krásnou holku, a když jí viděl po dlouhé době, tak viděl něco co jí vzdáleně připomínalo. Nevěřil jsem, že někdo dokáže až takhle zestárnout. Najednou jsem jako by z dálky slyšel slova rozvod a konec. To mě probudilo, takže jsem slyšel až konec toho jeho monologu, který tu vedl.

"Nechápu jak mohla se mnou ten rok žít, a podvádět mě s někým jiným, chápeš to?" Podíval se na mě a čekal, asi nějakou podporu. Litoval jsem ho jen chvíli, než se někde ve mně otevřela stará rána.

"Nechápu." Řekl jsem trošku podrážděně a čekal zda mu to dojde.

"Potřebuji teď někde bydle, jen na měsíc nebo dva." Konečně mi došlo, proč se tu po těch letech objevil. Díval se na mě psíma očima a doufal, že mu to od kývnu.

Vypadalo to jako, že o tom uvažuji, ale ve skutečnosti jsem jen přemýšlel, kde se v něm vzala ta drzost a odvaha. Pořád jsem si promítal v hlavě poslední den, co jsme spolu mluvily. Jel jsem tenkrát na sraz základky, trval celý víkend nechtěl jed se mnou, a trval na tom, že bude doma. Nenutil jsem ho do toho, řekl že aspoň doma pořádně uklidí, a udělá si v klidu věci do práce. Rozloučily jsme se, a já se už těšil domů za ním. V neděli jsem skoro běžel domů. Jaké bylo pro mě překvapení, když jsem našel prázdný byt. Na stole byl jen papír, kde bylo napsáno, že už dva roky vlastně chodil s jednou kolegyní z práce, a že chce založit rodinu a tohle je konec. Nemohl jsem tomu uvěřit. Byli jsme spolu od šestnácti do pětadvaceti a pak konec. Nesl jsem to těžce. Několik dní jsem jen propil. Jednou, když jsem byl hodně opitý a bylo mi špatně, jsem si slíbil, že tu jeho hubu nebudu vyhledávat a zapomenu na ní. Naštěstí si z bytu vzal všechny svoje věci a to dost důkladně, takže mi nic nepřipomínalo jeho existenci. Pořád na mě koukal a čekal odpověď. Stará rána ve mně se otevřela úplně, a chtěl jsem mu říct, co si myslím a kam může jít.

Už jsem mu to chtěl všechno říct, když ve dveřích zachrastily klíče, a do bytu přišel můj současný partner Jindra. Šel rovnou do kuchyně, na linku dal košík hub, pozdravil Pavla a podal mu ruku, mě dal pusu, a šel na záchod. Pavel najednou řekl, že půjde a popovídáme si jindy. Než jsem se stačil rozkoukat, byl zase pryč z mého života, jako před léty akorát, že teď jsem ho viděl odcházet, což se mi posledně nepoštěstilo. Jindra se vrátil ze záchodu a byl trošku zmatený.

"Kde je?" zeptal se a začal vytahovat houby z košíku, a čistit je.

"Asi, šel hledat štěstí jinam." Odpověděl jsem a koukal se co vlastně našel.

"Kdo to byl?"

"Můj bývalej, rozvádí se a potřebuje střechu pod, kterou by složil hlavu."

"Aha, to byl ten parchant jak jsi říkal?"

"Jo, asi mu došlo, že tu není vítanej."

"Hádám, že díky mě."

"No to taky, než jsi přišel, tak jsem mu chtěl říct to, jaká je v mích očích svině, ale odešel."

"Aspoň, že jsi neuvažoval o tom, že by tu mohl být."

"Po pravdě, kdy by přišel Pavel, kterého jsem znal před tím, než odešel s tou blondýnou, tak bych mu, asi řekl ano. Protože ho pořád svým způsobem někde uvnitř miluji, jenže ten Pavel je mrtvej. Viděl jsem ho naposledy před osmi lety na nádraží, když mi mával."

"Hm, taky někoho takového mám. Jenže s ním žiju."

"Tak na důkaz mé nehynoucí lásky ti z toho tvého úlovku udělám smaženici."

"Tak jo, budeš ji jíst taky."

"Ne, to bych radši pošel hlady. Houby tenhle rok jíst nehodlám."

Konec

6. července 2016 v 12:54 | edgar |  Téma týdne
Otevřel jsem oči, cítil jsem jen bolest a krev v ústech. Ležel jsem vedle jedné staré silnice, která vedla do jedné zapomenuté horské vísky. Myslel jsem, že sem chodím jen já, a pár dalších lidí na procházku či houby. Netušil jsem, že zrovna tady budu sražen autem. Musím si zavolat pomoc. Bylo to první co mě napadlo. S obtížemi a s velkou bolestí jsem vytáhl mobil. Doufal jsem, že nebude rozbitý. Nebyl, ale hned jsem si vynadal. Blbe tady signál nechytíš. Možná až dole u potoka, a tam se jen tak nedoplazím. Četl jsem kdysi o člověku, který se plazil zmrzačený deset kilometrů pro pomoc, ale tam byla strašná vůle žít, ta mi bohužel chybí.

Ležel jsem, a díval se na nebe. Podíval jsem se na mobil. Ležím tu už dvě hodiny, začíná mi být zima. Přemýšlím o tom, že se pokusím dostat k tomu potoku. Po chvilce zjišťuji, že to je nemožné. Sakra, uvědomil jsem, že tohle bude s největší pravděpodobností moje poslední noc. Čekám kdy mi začne probíhat život před očima. Zatím se nic takového neděje, jen pozoruji zajíce, který na mě kouká, a jako by se mi smál. Ani se mu nedivím, z pohledu zvířete musí tohle být strašně vtipné. K úplné dokonalosti bych, ale musel být lovec, který střílí do jeho rodiny.

Stmívá se, mám už jen myšlenky na jednoho člověka. Škoda, že už není naživu, šel by mě hledat, nebo spíš by jsme sem šli společně, takže bych tu nebyl sám. Začínám být smutný, že tu už není na druhou stranu, aspoň moje smrt nebude nikoho moc bolet. Mám chuť si dát cigaretu, jen si nejsem jisty jestli je u sebe mám, a když jo, jestli přežily ten náraz, a jestli jo, mám ještě zapalovač. Mám spousty otázek, ale zatím žádnou odpověď. Rukou si šátrám v kapsách našel cigára, a i zapalovač myslím, že pět minut před smrtí mi to cigáro neuškodí.

Kouřím, a koukám před sebe zajíc, už utekl tak tam není nic zajímavého. Vyfukuji kouř z cigarety, a pořád myslím na tu jednu osobu, která tu není. Nejednou vidím pohyb před sebou. Že, by vše nebylo ztraceno, a já přežil, pomyslím si. Vidím obrys postavy, jde ke mně blíž a blíž. Když už je ode mě dvacet metrů, nemůžu tomu uvěřit tomu co vidím. Musím mít halucinace, nebo už je po mě. Stojí vedle mě a nemám pochyb. Je to Pavel, i když už je osm let mrtví.

Sedá si vedle mě, nevydá ani hlásku. Neslyším ani zvuk, že by si vedle sedal. Otáčím hlavu na něj. Je takoví, jak si pamatuji z dob před nemocí. Má kudrnaté vlasy na ramena, jsou tmavě hnědé přesně jako jeho oči, není v nich vidět, ani bolest jako posledně, jen štěstí z toho, že se vidíme, postavu má zase atletickou a ne vyzáblou. Zato já musím vypadat, rozmlácený a od krve. Takhle jsem si rozhodně naše setkání po osmi letech nepřestavoval. Chci se ho zeptat kde se tu vzal, ale dá mi prst na pusu, abych mlčel. Necítím ten prst na rtech, jen vidím, že tam je. Pořád nevím zda je to halucinace, nebo jeho duch, či něco podobného. Rozhodl jsem se to neřešit, jsem rád, že je tady se mnou.

Dívám se na něj a on na mě. Vzpomínám si na léto před chemoterapií. Řekl jsi mi to jako, když by jsi šel do krámu pro rohlíky. Dodneška na to nezapomenu, jak jsi mi večer řekl.

"Potřebuji oholit hlavu. Jdu na chemo a nechci, aby mi vlasy vypadali, chci jejich osud určit sám."

V tu chvíli jsem nevěděl co říct. Naštval jsi mě, žes mi o tom neřekl dřív. Ještě víc mě naštval tvůj falešný úsměv, když jsi mi říkal, že vše bude v pořádku. Oba jsme věděli, že to není pravda. Oholil jsem ti hlavu, a brečel u toho, věděl jsem, že se náš bezstarostný život rozpadl. Když jsi pak šel spát a já usínal vedle tebe, byl jsem byl naštvaný na sebe, za to, že jsem v tu chvíli nebyl tak silný jako ty, a nemohl ti dát také falešný úsměv, který by říkal, ano já ti věřím, vše bude v pořádku. Místo toho jsem jasně ukázal, že ti nevěřím. Slíbil jsem si, že už to neudělám tím začaly naše falešné úsměvy a naděje. Každý den jsem se snažil zamaskovat to jak jsem viděl, že se mi ztrácíš před očima, a ty jsi mi na oplátku říkal neboj jsem v pořádku.

Když, bylo po všem, a ty jsi umřel byl jsem rád, že už netrpíš, a jsi konečně na klidném místě, o kterém jsme snily. Jak jsi říkal v souhvězdí Orion. Jen mi bylo líto, že tam nemohu s tebou tam do těch končin, a teď se chystám za tebou, a ty sedíš vedle mě, hledíš na mě svýma hnědýma a šťastnýma očima, myslím že mám podobný pohled. Začali se mi hrnout slzy do očí, pevně jsem je zavřel.

"Nebolelo tě to moc?" Slyšel jsem známí hlas, který jsem dlouho neslyšel.

"Ne jsem v pohodě." Odpověděl jsem a otevřel oči.

"To je dobře, tak vstávej z té země." Vstal ze svého sedu a podal mi ruku.

"To znamená, že jsem mrtví?" Vzal jsem ho za ruku a stal.

"Ne ty ne, jen tvá tělesná schránka." Řekl a díval se mé rozbité tělo.

"Co budeme dělat?"

"Budem spolu bydlet v souhvězdí Orion." Usmál se.

"Opakuješ se. Tohle jsi mi řekl, než jsi umřel."

Mozek

3. července 2016 v 12:13 | edgar |  Téma týdne
"Pojďte další!" Zavolala sestřička, když otevřela dveře do čekárny.
Seděl tam sám mladý muž, mohlo mu být kolem třiceti let. Byl trošku nervozní a styděl se. Strašně se mu potily ruce. Nervozně se zvedl ze židle, a šel do ordinace. Ještě než prošel dveřmi, uvažoval o tom, že uteče pryč bylo, ale už pozdě. Podal sestřičce papíry a odpověděl jí na její otázky. Po chvíly už šel k doktorovi, Byl to poměrně mladý pán, který se pořád usmíval.
"Dobrý den, pane Daniely." Pozdravil ho doktor. "Posaďte se" Řekl a ukázal na židly.
"Dobrý den." Řekl nejistě a posadil se.
"Takže abychom to neprotahovali, vy si myslíte, že potřebujete nový mozek, Je to tak?"
"Ano." Řek a sklopil hlavu, styděl se za sebe. "Bojím se té výměny. Co když se něco nepovede, a já zemřu." Vyslovil své obavy.
"To je pochopitelné, že se bojíte. Můžu vás ujistit, že nejde o operaci, kdy by jsme vám vyjmuly mozek a dali jiný. Jedná se o to, že vám budeme dávat lék, který bude podporovat mozek, aby byl rychlejší."
"Takže žádný skalpel?" Zeptal se ještě pro jistotu.
"Samozřejmě, že ne." Odpověděl mu doktor.
"To jsem rád." Oddychl si. Hned se zeptal. "Kdy bych tak mohl začít brát ten lék?"
"To není tak jednoduché. Musíme vám udělat vyšetření a testy. Když to vše dopadne tak jak má, tak za dva měsíce, by jste dostal první léky, které budou mít trvalé účinky."
"O jaké testy se jedná?" Zeptal se.
"Není to nic nebezpečné a ani náročné. Jde o jednoduché testy mozku a jeho reakce. Když zjistíme, že jste pro léčbu způsobilý, tak vám budeme dávat týden lék, jehož účinky budou trvat jen měsíc. Abychom zjistily jak reagujete a jak to snášíte. Víte díky tomu, že bude chytřejší, tak se může změnit vaše osobnost, a můžete přijít o kamarády, práci nebo rodinu. Musíte se po tom zkušebním měsíci rozhodnout, jestli chcete zůstat chytrý, nebo se radši vrátíte zpátky do původního stavu."
"To si nerozmyslím." Řekl pevně.
"No uvidíte sám." Řekl doktor s divným úsměvem.


"Dobrý den, pane Daniely." Řekl doktor a podal mu ruku.
"Dobrý den. pane doktore."
"Teď už tedy záleží na vás, zda chcete začít brát lék s nezvratnými účinky. nebo jestli se bude chtít vrátit do původního stavu-"
"Myslím, že odpověď znáte." Řekl trochu sklíčeně.
"Znám, ale musím jí slyšet od vás."
"Dobrá chci být zpět hloupý."
"Dobře to není nic složitého, lék přestane fungovat za dva dny. Mohu se vás zeptat proč nechcete být chytrý."
"Ano, samozřejmě." Řekl a začal se dívat doktorovi do očí. "Nepotřebuji to, ale to jste určitě věděl už po prvních testech. Jediné co potřebuji je, abych trávil více času s lidmi, kteří mě nebudou stahovat na svojí úroveň. Víte myslel jsem si, že jsem hloupý, protože mi to ostatní pořád dokola říkaly. Teď mi, ale došlo, že hloupí byly oni, já sice taky, ale to jen pro to, že jsem jim věřil."