Červen 2016

Děti noci

12. června 2016 v 16:02 | edgar |  Téma týdne
Vyšel z ze svého domu, a podíval se na měsíc. Byl úplněk. Jeho svit ozařoval louku za domem. Vydal se po ní, a šel do lesa. Čekala ho trošku delší noční procházka. Doufal, že dneska bude mít štěstí. Byla přesně ta noc, která je přitahovala. Nevěděl co udělá jestli je uvidí. Měl sebou diktafon a starou kameru s nočním vidění. Koupil jí levně od souseda, který se zabýval něčím podobným, ale byl odrazen. To od něj věděl kam za nimi jít. On je taky hledal. Nevěděl jestli je našel nebo ne. Jediné co věděl, že tomu věnoval velkou část života. Než mu, ale řekl kam má za nimi jít, tak mu vysvětloval, že to není jen tak, a že si zahrává s ohněm.
Pomalu došel na místo, které mu doporučil. Byl tam několikrát přes den, aby se podíval jestli tam uvidí jejich stopy a taky hlavně proto, že si to místo pořádně prohlídnout. Když tam byl naposledy, tak si našel jedno místo, odkud by mohl mít dobrý výhled, a zároveň by ho nemuseli vidět. Šel tím směrem a snažil se jít co nejtišeji, schovával se za každý strom nebo kámen. Doufal, že si ho nevšimnou. Soustředil se na každý zvuk a na každý pohyb, který mohl vidět. V té tmě toho moc neviděl, ať se snažil sebe víc. Na rozdíl od nich měl slabý sluch, špatný zrak a taky čich. Nevěděl o tom, ale od chvíle kdy opustil svůj dům, tak ho sledovali. Věděli o něm. Byl sice dost opatrný, když vyzvídal o nich informace, ale zapomenul, že jsou to taky lidé, kteří bydlí v okolí.
Přikrčil se za kamenem, který si vybral k pozorování, a vytáhl kameru. Nevěděl jestli tam jsou nebo ne. Chtěl jen udělat pár záběrů, na začátku cesty byl sice odhodlán, ale měl špatný pocit. Nejradši by rychle utíkal pryč. To, ale nešlo. Nechtěl dělat hluk. Věděl, že by jim neutekl. Zapnul tedy kameru, a namířil jí směrem, kterým tušil, že by mohli být. Nic tam neviděl. Byla tma jen místy na kraji lesa prosvítal měsíční svit. Začal se potit. Zrychloval se mu dech. Nevěděl proč se mu to děje. Začal být vyděšený, nevěděl proč najednou cítil nával paniky cítil, že tam není sám. Začal střást.
Rozhodl se jít co nejrychleji domů, zamknout se v domě a zalézt do peřin, a už nikdy nevycházet večer ven. Otočil se a šel pomalu pryč. Šel opatrně a potichu. Na kraji lesa je zřetelně viděl. Došlo mu, že čekají na něj. Stáli v měsíčním svitu, aby byly vidět. Nevěděl co má dělat, chtěl utíkat a utíkat, jenže nohy měl dřevěné. Vzápětí si uvědomil, že by to bylo k ničemu. Dohnali by ho a rozsápali. Stál tedy na místě, a koukal jak jdou k němu. Potil se, měl velký strach a srdce mu bušilo jako o závod. Když už je viděl, asi deset metrů od sebe a slyšel jejich dech. Upustil kameru, kterou pořád držel v ruce, a zhroutil k zemi.
Ráno ke svému překvapení otevřel oči, byl venku v lese, na tom místě kde včera omdlel. Nemohl uvěřit, že je na živu. Jak to, že ho nechali? Honila se mu v hlavě první otázka. Pak přibyla další spousta otázek. Rychle se zvedl ze země, podíval se na slunce, podle něj bylo před polednem. Rozhlídl zda neuvidí kameru. Našel jí. Byl rád. I když byl den a věděl, že mu nic nehrozí, vydal se rychle na cestu domů. Nevšímal si stop, které tam zanechali. Už o nich nechtěl nic slyšet. Přidával do kroku víc a víc, že nakonec běžel. Nerozhlížel se napravo ani nalevo. Důležité pro něj bylo, být rychle doma v bezpečí. Doběhl k domu rychle otevřel branku a vchodové dveře. Zamkl za sebou dveře, zavřel všechny okna a zahrabal se do peřin, kde se cítil bezpečně. Přísahal si, že už nikdy na to místo nepůjde, a večer ven vycházet taky nebude.
Dlouho nevycházel ze svého domu. Byl jen doma, kde jen ležel, a přemítal o tom co se mu stalo. Úplně zapomenul, že má kameru se záznamem. Bál se dělat cokoliv potmě. Když byla noc, a byl vzhůru, tak měl všude rozsvíceno, a spal při rozsvícený lampě. Ven se vůbec nekoukal. Pro jistotu, aby ho něco nenutilo dívat se z okna. Zatemnil všechny okna v domě. Trvalo to týden, kdy nevycházel z domu. Pak nastalo to co čekal, došlo mu jídlo, tak se rozhodl, že už fakt musí ven. Venku se cítil dobře, ale byl v něm určitý neklid, jako by ho někdo pořád sledoval. Řekl si, že je to nepravděpodobné. Když zažehnal špatný pocit cítil se o dost líp. Rozhodl tedy, že doma musí najít kameru, a podívat se na záznam. Jestli tam něco bude. Rychle z nákupu zamířil domů.
Doma začal hledat kameru. Chvíli to trvalo, než jí našel, přece jen byl trochu mimo, když se vrátil, a nevěděl co dělá, a kam co dal. Zapojil jí a zjistil, že tam je video, které trvá osm hodin. Byl z toho zmatený. Pamatoval si jak kameru vypínal. Bál se to video pustit. Napadlo ho, že by se spíš radši na to díval s někým. Hned zavolal svému sousedovi, aby se ho zeptal, jestli by se na to s ním nepodíval. K jeho překvapení mu soused oznámil, že se tajně odstěhoval pryč, a že už mu nemá volat. Když se ptal proč, tak mu řekl, ať se večer občas koukne z okna do své zahrady, a taky se odstěhuje. Snažil se mu říct co se stalo, ale to už nešlo protože zavěsil.
Jak měl celkem už dobrou náladu, tak najednou měl zase špatný pocit. Přemýšlel co se může dít na jeho zahradě tak divného, že se odstěhoval. Seděl a díval se na mobil a na kameru. Chtěl ten záznam vidět, ale bál se ještě víc, než když se probudil v tom lese. Pořád přemýšlel, co myslel tou zahradou. Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy, a šel se podívat na zahradu. Nevěděl co tam konkrétně hledat. Procházel zahradu a nic neobvyklého neviděl. Koukal se na zem, na stromy, na plot a taky do boudy na nářadí, no zkrátka všude. Pak se podíval přes plot, kde byl sousedův dům. Přemýšlel z kterého okna mohl na tu zahradu koukat, a jestli to dělal často, a proč mu nic neřekl. Moc nad tím už nepřemýšlel, a přelezl plot k sousedovi, přes sklep se dostal do domu.
Podle toho jak to tam vypadalo odešel na rychlo, a nevypadalo to, že by se chtěl vracet. Prošel všechny místnosti, aby se ujistil, že je ten dům opravdu prázdný. Po chvilce se rozhodl, že tu přečká noc. Šel do pokoje, který sloužil jako ložnice, a který považoval za tu pozorovatelnu. Sedl si k oknu. Nebylo vidět, že tam někdo sedí, žaluzie byly zataženy. Koukat skrz ně ven mohl poměrně dobře. Když se začalo stmívat chtěl couvnout, zalézt do svého domu tam se zabarikádovat a schovat do peřin. Řekl si, že to musí vydržet, aby se dozvěděl co se vlastně děje. Seděl celou noc u okna, a nic podivného se nedělo. Tedy až na jednoho vlka, který stál u plotu a celou dobu koukal na dům, a ani se nehnul. Uznal, že to je podivné. Skoro to vypadalo jako by ten dům hlídal, s prvním slunečním paprskem vlk odešel pryč. Nebyl o nic moudřejší než včera.
Šel k sobě domů vyspat se. Přemýšlel o tom proč ten vlk, tak zíral na ten dům. Otevřel dveře ,a šel si lehnout. Něco mu, ale na jeho pokoji nesedělo. Vypadalo to jako by tam někdo byl a něco hledal. Věci byly sice na svém místě, ale byly otočené. Zdálo se mu to nemožné, kdyby tam někdo šel, tak by ho viděl z okna, od kterého se neodtrhl. Prošel celý dům. Vše se zdálo být na svém místě, a nic nechybělo. Napadlo ho, že to je jenom paranoia. Přece jenom toho bylo na něj moc, celou noc nespal a navíc, kdo by se vloupal do domu a nic neukradl. Nechal to být a šel si dát sprchu.
Ve sprše se uvolnil a zapomněl na les s těma tvory, souseda který odešel z ničeho nic, na vlka a taky na ten pocit, že někdo byl u něj v domě, zatím co on byl naproti v domě, a celou noc pozoroval svůj dům. Připadal si konečně normálně. Jen vnímal, jak na něj dopadá ten proud teplé vody. Když byl s očistou hotov vyšel ze sprchy. Jeho zrak se upřel na zapařené zrcadlo, kde bylo napsáno, děti noci.
Najednou se ho zmocnila bezmoc a uvědomil si, byly tu a určitě to tu celé prohledali. Hned ho napadlo co by se, asi stalo kdyby spal doma. Vzteky smazal nápis na zrcadle ručníkem a rychle se oblékl do čistých věcí. Začal prohledávat znova dům. Nevěděl co hledá, ale něco hledal. Nějaký další důkaz, že tu byly. Nemohl nic najít jen ten nápis a obrácené věci. Sedl si na postel a uvědomil si, že se mu chce strašně spát. Lehl si a během chvíle usnul.

Šatny

9. června 2016 v 20:33 | edgar
Dneska jsem zjistil, že skříňka v šatně, která je vedle té mé, má zase nového majitele. Za těch šest měsíců, co mám tu čest být ve fabrice, to je už asi čtvrtý, což není podle mě vyloženě špatné skóré. Zároveň to něco vypovídá o fabrice ve které dělám a možná, i trochu o těch lidech. Seznámil jsem se tedy s novým sousedem a zjistil jsem, že je údržbář. Z jeho řeči bych typoval, že se asi dlouho potkávat nebudeme, ale třeba se mílím. Pokaždé, když jsem v šatně, tak si vzpomenu na svého kamaráda, který mi říkal, před tím než jsem nastoupil.
"Ty se máš. Když můžeš v šatně koukat na objekty své touhy, a popřípadě se s nimi seznámit. To se, ale asi moc často stávat nebude." Tu větu jsem si trochu upravil, spíš řekl. "Jo vy teplouši se máte. V šatně očumujete chlapy, který se vám líbí, ale moc se tam neseznámíš. Buzíků tam moc nebude."
Je to docela blbý, ale nic takového se neděje. Velkou část lidí co v šatně potkávám shledávám buď, silně antierotickou nebo nepoužitelnou. Ta menší část je něčím zajímavá, ale ne dost na to, abych je okukoval v šatně nebo kdekoliv jinde. Zkrátka není to takoví odvaz jak si myslí. To je tím, že si neuvědomuje, že by taky nebyl nebyl celý šťastný, z toho kdyby se objevil v šatně, kde se převlékají ženský.
O další teplouše taky není zrovna nouze, ale co s nimi. Jsou zadaný nebo prostě nezajímaví, ať už vzhledově nebo myšlenkovýma pochody. Jediné co je fakt zajímavé, je to jak mezi nimi střídají ty extrémy, vykroucenina a normální chlap. Když bych to tak měl popsat. Není to tak dávno, kdy jsem přemýšlel, jestli bych si s někým z nich chtěl začít. Po tom co jsem o tom přemýšlel ze všech stran, jsem došel k názoru, že ne a to i kdybych byl volný. V tu chvíli jsem začal přemýšlet o tom jestli nedělám mezi mutanty.

Spokojen

5. června 2016 v 17:08 | edgar |  Téma týdne
Když teď dělám v továrně, a potkávám jiný vzorek národa, než jen opilé dřevorubce a návštěvníky hospod páté cenové, tak je mi jasné, jak mám spokojený život. Poznávám to pokaždé v kuřárně, kde trávím přestávku, a taky v jídelně. Ostatní v těchto místech řeší své problémy, které jsou v kostce, o hubnutí a tloustnutí, o výchově dětí a sousedských či příbuzenský vztazích. Jelikož jsem bezdětný, a ještě hodně dlouho budu, váhu řeším jen sám se sebou, a většina lidí mi je ukradena, tak se do jejich rozhovorů nepletu. Jen sedím a poslouchám. Občas se trošku škodolibě pousměji, a jsem rád rád za to, že když mě něco tíží a trápí, tak si pustím do sluchátek hudbu na kterou mám náladu, a zapomenu na to.

Překvápko

4. června 2016 v 23:49 | edgar
V týdnu jsem měl vyměněnou šichtu, byl jsem na ranní místo odpolední. Moc mě to nebavilo, ostatně ráno mě to baví málo kdy, a navíc naproti šichtě moc lidí neznám, takže se tam vždy cítím trochu divně. Co se, ale dalo dělat. Je to jen jeden den z celého týdne. Na víc jsem byl o to slušně požádán. Tak jsem to překousl. Myslel jsem na své věci, a ostatní moc nevnímal.
Vzpomněl jsem si na jednu kamarádku z jednoho velkoměsta. Pokaždé, když měla nového přítele, tak se s ním musela pochlubit. Pokaždé, když věděla, že jsem někde blízko, tak mi volala, kde se sejdeme, aby mi ho představila. Tyhle sešlosti nesnáším, tak jsem zavolal jednomu kamarádovi, který je znám pod jménem Nick, aby tam šel se mnou, abych netrpěl sám. Navíc jsme se domluvili na tom, že když to bude neúnosné, tak předvedeme partnerskou hádku, která by byla záminka k tomu, abychom mohli odejít. Sice jsme spolu nic neměli, předním a ani potom, ale to ona nemohla vědět.
Ve smluvenou dobu jsme už seděli v kavárně kterou vybrala. Oba jsme měli opravdu radost, že na sraz vybrala kavárnu. Oba jsme v té době byli schopní alkáči, a sraz máme v kavárně bez piva či vína. Jediné co tam měli bylo mizerné kafe a hnusný čaj. Já mám uchýlky na dobrý čaj, a Nick zase má uchýlku na dobrou kávu. Takže jsme si oba dali pro nás to nejmenší zlo. Jak jsme tam seděli u těch břeček, tak se mě Nick začal vyptávat na podrobnosti. Co to je za holku. A koho si přivede. Vysvětlil jsem mu následovně.
"Je to kamarádka jménem Eva, která se ráda vytahuje s tím koho sbalila, no a když jí to vydrží déle než měsíc a půl, což dá málo který hoch. Zavolá svému teplému kamarádovi, což jsem já." Řekl jsem a ukázal na sebe. "Který vezme svého partnera, což jsi ty." A ukázal jsem na něj. "Aby se pokochali nad tou krásou a většinou i moudrostí, kterou ten chlapec oplývá. Víš to je dneska hodně v módě, mít za přátelé pár teploušů. No, a to jak vypadá nevím. Řekla mi, že ho nedokáže popsat, že se to musí vidět."
"To jsou tedy vyhlídky. Takže ti dělám doprovod, a navíc s tebou naoko chodím. Hlouběji jsem klesnout nemohl." Řekl naoko smutně.
"Moc mě neser, jinak budu s tebou i spát." Řekl jsem s úsměvem.
Chtěl mi vmést do obličeje pár urážek, ale už to nestíhal. Protože se Eva objevila ve dveřích i se svým přítelem. Rychle jsem ho upozornil, že už tu jsou, aby se hodil do klidu. Když zamířily k našemu stolu, tak střídavě v nás všech, krom Evy, hrklo. Jako první hrklo v Nickovi, poněvadž to viděl jako první, pak ve mně, protože jsem to viděl, až když se začali přibližovat. Nakonec pak hrklo, ne to není správný výraz, pak se zastavil krevní oběh Matějovi, který šel nechápavě za Evou směrem k nám. Vstali jsme ze židlí, abychom je přivítali, a podali si ruce. Vzájemně jsme se představili, i když to bylo zbytečný. Naštěstí Nick pochopil z mého chování, že má dělat jako by Matese neznal. Bylo celkem zábavné pozorovat Matese, jak nechápe co se děje, a neví jak má reagovat.
Matěje jsem poznal, když mi bylo kolem dvaceti. Byl jsem na jednom tahu, kde se hodně pilo a hulilo. Vím, že jsem tam byl s partou, ale nějak jsme se oddělily. Nevím co se dělo, ale vím, že jsem se probudil u něj posteli. Vůbec jsem neměl ponětí jak jsem se tam vzal. A už vůbec jsem nevěděl s kým tam ležím, a co jsme spolu dělali nedělali. Věděl jsem jen, že mám kocovinu, a že jsem u někoho koho neznám. Tak jsem ležel, čuměl do stropu, a přemítal o tom co se vlastně stalo. Odpovědi se mi dostalo během pár minut, protože Matěj jak se mi ten kluk představil, byl vzhůru. Jen čekal až se probudím. Odpovědi byly. Přivezl mě taxíkem a nic jsme spolu neměly. Vzal mě k sobě, protože jsem se mu líbil, a nechtěl mě nechat na pospas ulici. To bylo od něj hezké řekl jsem si v tu chvíli. Po obědě už jsem s ním něco měl, jak si večer přál. Dál jsme to pak neřešili, potkávali jsme se jednou za čas na akcích. A když se něco mezi námi povedlo, tak dobrý, pak jsme se přestali stýkat úplně. Na jedné chlastačce mi představil svého dlouholetého kamaráda Nicka, se kterým jsem začal hodně kamarádit. Matěje jsem viděl teď po třech letech.
Začali jsme zdvořilostní konverzaci. Kdo jsi? Co děláš? Odkud jsi? A tak podobně. Zkrátka jsme se vzájemně poznávali. Vše probíhalo v pohodě, Mates nedal nic znát, a choval se celkem neutrálně. Tedy až do doby, kdy se začal ptát on. No popravdě mohl jsem za to i já, protože jsem věrný zásadě na blbou otázku blbou odpověď, nebo ironickou poznámku či sarkasmus. Naštěstí mu hned došlo, že se radši už nemá na nic ptát. I když mu k tomu trošku pomohla Eva, která mě při každé odpovědi kopla pod stolem do nohy. Tak jsme začali rozebírat neutrální věci. Uteklo nám to celkem příjemně, po hodině a půl jsme se rozloučili se slibem, že se zase někdy uvidíme. Matěj s Evou odešly svojí cestou. S Nickem jsem změnil lokál, oba jsme potřebovali panáka a pivo.
Zapadli jsme do nejbližší a taky nejútulnější knajpy, k dokonalosti toho lokálu chybělo, aby na zemi bylo nablito. Objednal jsem si pořádného panáka vodky, Nick si dal rum. Byl jsem ticho. Přemýšlel jsem o tom, že si další vodku nechám nalít do trojky štucu. Nick prvního panáka vždy cucal, takže měl ještě skoro plno. Tvrdil, že si žaludek musí zvyknout, a že kdyby to chrstnul do ksichtu jako to dělám já, tak hodí šavli. Na to jsem mu vždy říkal, že já nejsem daleko od toho, aby se mi to stalo. Tak jsem stáli u baru každý u svého panáka a piva. Přemýšlel jsem o tom, jak je ten svět malej. Když mě z toho vyrušil Nick otázkou.
"Tys to netušil?"
"Ne, to jsem fakt netušil. Ani mi neřekla jméno, jen mi řekla, že ho musím vidět."
"Třeba to na tebe přichystali." Řekl zamyšleně.
"Jo to určitě." Řekl jsem s úsměvem.
"Takže to byla dost blbá náhoda?" Zeptal se nejistě.
"Samozřejmě. Prostě blbá náhoda."
"Stejně ti ho měla, aspoň popsat, abys byl víc připravenej."
"No to mohla, ale sama přiznala, že neví jak ho popsat, protože má evidentně chudou slovní zásobu, a taky problém s vyjadřováním. Který mohl zato, že mi nebyla schopna říct, že chodí s klukem, který má vyrýsovanou postavu, o výšce sto osmdesáti centimetrů, váze mezi sedmdesáti pěti a osmdesáti kily, s tmavě modrýma očima a černýma vlasama, které si občas barví na blond. Pak zapoměla na detaily, jako třeba velikost nohy, která je čtyřicet čtyři, nosí sportovní obuv, nebo nízké martensky. Mohla se zmínit i o oblečení, a o tom že převážně nosí modré džíny a černé triko s potiskem kapel, které si kupuje na koncertech. Také jsou tam různé jiné věci třeba, že pod pravou lopatkou má mateřské znamínko, ochlupení na celém těle si upravuje, a když je po sexu tak mele strašný hovadiny a doufá, že ho ten druhej, teď už tedy ta druhá poslouchá. To víš, ženský se občas neumí vyjadřovat."
"Hm, tím mi chceš naznačit, že se ožereš a přespíš u mě?" Zeptal se pobaveně.
"Ani ne. Spíš se ožeru a s někým se vyspím." Řekl jsem pevně.
"Takže zaplatíš, a mizíš pryč. S tím, že se uvidíme někdy příště." Ujasnil si fakta.
"Přesně."
Zaplatil jsem, rychle se rozloučil a zmizel pryč do ulic města. Chodil jsem po barech a přemýšlel o tom co budu konkrétně dělat. Nevěděl jsem co, tak jsem, aspoň v každé hospodě si dal dvě piva a panáka vodky. Už v první hospodě jsem věděl, že dneska si společnost hledat nebudu. Byl jsem na to moc rozhozený. Kolem jedné ráno jsem šel do hospody, ve který jsem chtěl vydržet do rána, než mi pojede vlak domů do toho maloměsta.
Sedl jsem si do zakouřený hospůdky, která byla plánována jako přestupní stanice pro lidi, kteří se stěhují z hospod do hospod, a mají po cestě žízeň. Byl tam jukebox a docela příjemný hostinský. V tu chvíli mi došlo, že k tomu, abych najednou z ničeho nic měl spokojený život, mi stačí opravdu málo. Přestal jsem úplně myslet na Evu a Matese, kteří teď tvoří pár. Přestal jsem myslet na všechny starosti, prostě jsem měl od jedné ráno do osmy dovolenou od všech problémů, a byl spokojený.