Poznání

18. dubna 2016 v 9:09 | edgar

Už čtyři měsíce zase nosím brýle. Uvědomuji si to pokaždé, když potkám na ulici lidi, a ne rozmazané čmouhy, a vidím v korunách stromů ptáky a jejich hnízda. Dokonce vidím na stromech i listy a jehličí. Když, jdu z práce tak vidím v dáli srnky a jeleny. To vše a ještě víc si velice užívám. Jsem za to rád, celkem nechápu, proč jsem tak dlouho byl bez brýlí.

Jsou, ale věci které se nezměnily, a to poznávání lidí, tím myslím to, že mě někdo zdraví, a já nevím kdo to je. Jediné co pokaždé vím je to, že ho znám. Nedávno jsem byl nakupovat v marketu, hned u vchodu mě zdravil jeden starší pán. Celkem automaticky jsem mu odpověděl, ahoj. Není moc lidí, kterým bych ve městě vykal, takže jsem to neřešil a zařadil ho do kategorie, znám ho z hospody a to konkrétně z bufíku. Nakoupil jsem a cestou přemýšlel o tom, že jsem ho v bufíku nepotkal. Byl jsem si jen jist tím, že ho znám, asi za tři dny mi došlo, že to byl tchán Lukášovo bráchy. Takže jsem sice nebyl daleko od pravdy, že ho znám z hospody. Jen to nebyl bufík, ale o patro výš je hospoda lepší kategorie, než zaplivaná čtyřka knajpa. Tam jsem si ho všiml poprvé.

Pak se mi stává dost často, že nepoznávám Lukášovo rodinu. Jediné dva lidi, které z jeho velké rodiny poznám bezpečně, je jeho nejmladší bratr a jeho máma. Jeho bráchu by, ale poznal i slepý, protože po městě nepobíhá moc, až tak světlovlasých blonďáků. Sice znám ještě jednoho, který má stejný vlasy jako on, jenže ten bydlí v jedné daleké horské vísce. Jen pro informaci říkali jsme mu bílek, podle barvy vlasů a kůže .A co se týče tchyně, tu bych prostě měl poznat.

Velkou kapitolou jsou jeho sestry. Ty si prostě zapamatovat nemohu, a ne jen obličej, když je potkám na ulici. Ale i jména nejsem schopný si zapamatovat, takže je mám pracovně pojmenovaný uječená jedna, uječená dvě, světlé vlasy a tmavé vlasy. Když je potkám na ulici, tak se mi pokaždé se mi připomínají, a hlásí se ke mně. Občas, když je dobrá konstelace hvězd, tak mi svitne a vím o koho jde. Jen než mi to dojde, tak mi to, osoba jdoucí naproti mně připomene. Občas to jsou chvíle, kdy se cítím trošku divně, ale pak si říkám, přece si nemůžu pamatovat všechny.

Pak se mi ještě děje něco velmi podobného, ale trošku opačného. Jednou jsem šel do večerky, bylo šero a brýle jsem si nechal na stole, protože jsem si je čistil. Když jsem vyšel ze vchodu a podíval se doleva. Tak jsem v dálce viděl jednu rozmazanou čmouhu, jak jde z kopce dolů. Než ta postava udělala dolů tři kroky, už jsem věděl o koho jde, ani jsem nepotřeboval brýle. Byl to jeden kluk z fabriky.

V tu chvíli mi bylo jasné, čím to je, že některé lidi nepoznávám, ani s brýlemi. Zkrátka nejsou pro mě ničím zajímaví a pamatovat si je nemusím. A to dvojnásob platí pro holky, ty si prostě nepamatuji. Jedna se kterou trávím vajgl pauzy a obědy ve fabrice, to potvrzuje. Pokaždé dlouho přemýšlím jak se vůbec jmenuje, a pokaždé mě udiví, když mi vypráví o svém synovi. Dalo by se říct, že mě tím každý den překvapí. I když mi několikrát vykládala, o tom co dělá, a kde vyrůstala, tak bych si na to teď, a ani za hodinu či za dvě, nedokázal vzpomenout. Opak proti tomu je ten kluk, kterého jsem poznal bez brýlí a v šeru. Jelikož máme proti šichty, tak se moc nepotkáváme, a za dobu co jsem ve fabrice jsme prohodil jen pár vět. Ze kterých si pamatuji vše, což jsou základní informace kolik mu je, kde bydlí, kolik má sourozenců a jestli je zadaný.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama