Duben 2016

Poznání

18. dubna 2016 v 9:09 | edgar

Už čtyři měsíce zase nosím brýle. Uvědomuji si to pokaždé, když potkám na ulici lidi, a ne rozmazané čmouhy, a vidím v korunách stromů ptáky a jejich hnízda. Dokonce vidím na stromech i listy a jehličí. Když, jdu z práce tak vidím v dáli srnky a jeleny. To vše a ještě víc si velice užívám. Jsem za to rád, celkem nechápu, proč jsem tak dlouho byl bez brýlí.

Jsou, ale věci které se nezměnily, a to poznávání lidí, tím myslím to, že mě někdo zdraví, a já nevím kdo to je. Jediné co pokaždé vím je to, že ho znám. Nedávno jsem byl nakupovat v marketu, hned u vchodu mě zdravil jeden starší pán. Celkem automaticky jsem mu odpověděl, ahoj. Není moc lidí, kterým bych ve městě vykal, takže jsem to neřešil a zařadil ho do kategorie, znám ho z hospody a to konkrétně z bufíku. Nakoupil jsem a cestou přemýšlel o tom, že jsem ho v bufíku nepotkal. Byl jsem si jen jist tím, že ho znám, asi za tři dny mi došlo, že to byl tchán Lukášovo bráchy. Takže jsem sice nebyl daleko od pravdy, že ho znám z hospody. Jen to nebyl bufík, ale o patro výš je hospoda lepší kategorie, než zaplivaná čtyřka knajpa. Tam jsem si ho všiml poprvé.

Pak se mi stává dost často, že nepoznávám Lukášovo rodinu. Jediné dva lidi, které z jeho velké rodiny poznám bezpečně, je jeho nejmladší bratr a jeho máma. Jeho bráchu by, ale poznal i slepý, protože po městě nepobíhá moc, až tak světlovlasých blonďáků. Sice znám ještě jednoho, který má stejný vlasy jako on, jenže ten bydlí v jedné daleké horské vísce. Jen pro informaci říkali jsme mu bílek, podle barvy vlasů a kůže .A co se týče tchyně, tu bych prostě měl poznat.

Velkou kapitolou jsou jeho sestry. Ty si prostě zapamatovat nemohu, a ne jen obličej, když je potkám na ulici. Ale i jména nejsem schopný si zapamatovat, takže je mám pracovně pojmenovaný uječená jedna, uječená dvě, světlé vlasy a tmavé vlasy. Když je potkám na ulici, tak se mi pokaždé se mi připomínají, a hlásí se ke mně. Občas, když je dobrá konstelace hvězd, tak mi svitne a vím o koho jde. Jen než mi to dojde, tak mi to, osoba jdoucí naproti mně připomene. Občas to jsou chvíle, kdy se cítím trošku divně, ale pak si říkám, přece si nemůžu pamatovat všechny.

Pak se mi ještě děje něco velmi podobného, ale trošku opačného. Jednou jsem šel do večerky, bylo šero a brýle jsem si nechal na stole, protože jsem si je čistil. Když jsem vyšel ze vchodu a podíval se doleva. Tak jsem v dálce viděl jednu rozmazanou čmouhu, jak jde z kopce dolů. Než ta postava udělala dolů tři kroky, už jsem věděl o koho jde, ani jsem nepotřeboval brýle. Byl to jeden kluk z fabriky.

V tu chvíli mi bylo jasné, čím to je, že některé lidi nepoznávám, ani s brýlemi. Zkrátka nejsou pro mě ničím zajímaví a pamatovat si je nemusím. A to dvojnásob platí pro holky, ty si prostě nepamatuji. Jedna se kterou trávím vajgl pauzy a obědy ve fabrice, to potvrzuje. Pokaždé dlouho přemýšlím jak se vůbec jmenuje, a pokaždé mě udiví, když mi vypráví o svém synovi. Dalo by se říct, že mě tím každý den překvapí. I když mi několikrát vykládala, o tom co dělá, a kde vyrůstala, tak bych si na to teď, a ani za hodinu či za dvě, nedokázal vzpomenout. Opak proti tomu je ten kluk, kterého jsem poznal bez brýlí a v šeru. Jelikož máme proti šichty, tak se moc nepotkáváme, a za dobu co jsem ve fabrice jsme prohodil jen pár vět. Ze kterých si pamatuji vše, což jsou základní informace kolik mu je, kde bydlí, kolik má sourozenců a jestli je zadaný.

Mrtvá otázka

9. dubna 2016 v 22:31 | Edgar
V pátek jsem slyšel větu, o které jsem si myslel, že je mrtvá. Seděl jsem v kuřárně a přemýšlel o tom zda půjdu na pivo. Nevnímal jsem ostatní, ani jsem nevěděl o čem se baví, to ostatně vím málo kdy, když zazněla pro mě ta mrtvá věta, nebo spíš otázka. "Nevíte jestli něco dávají v televizi?" To mě probudilo z meditace o pivě. První otázka která mi přišla na mysl, byla. Co? Před deseti lety jsem koukal pravidelně na bednu, to nemohu popřít, ale že i teď se najde někdo, kdo se vážně hodlá v pátek večer dívat na televizi mě dostalo. Hned jsem se musel podívat, kdo to řekl. Byla to leadrová. To mě dost překvapilo. Nepusobí na mě dojmem televizního diváka. Ostatně, když o tom přemýšlím, tak ani nevím jak si mám představit, průměrného diváka ať už ČT nebo některé komerční stanice.

Bus

8. dubna 2016 v 9:38 | edgar |  Téma týdne

Pokaždé, když jedu busem z práce, tak v něm potkávám a vidím jeden mladý pár kolem dvaceti let. Když jsem je viděl poprvé, tak jsem měl v mp trojce puštěno od Nohavici Děvenka štěstí a mládenec žal. Díky této skladbě jsem si jich začal víc všímat. Zpočátku jsem je měl jen za další pár, kterých člověk potkává dost a dost. Ale ne, tihle byli jiní, viděl jsem na nich to co jsem dlouho neviděl. Bylo na nich vidět, že jsou do sebe opravdu zamilovaní. Je to vidět na každém jejich pohybu a pokaždé, když na sebe mluví, když se na sebe dívají, když on jí platí lístek za bus, prostě v každém okamžiku, když jsou spolu. V tom autobuse plným lidí, kteří jsou stahaní z práce a mají toho za ten den dost. Působí tento pár jako takoví ostrůvek pokoje a klidu. Je jim jedno co se kolem nich děje jsou rádi, že jsou spolu, protože osm hodin v práci byli bez toho druhého. Jsou v autobuse konečně spolu, a nic je nezajímá, dokud mají jeden druhého. Jednou, když jsem jel domů a měl jsem toho dost, tak jsem se na ten pár podíval. Hned mi bylo o něco lépe. Ta děvenka se totiž koukala kolem sebe, a jako by pohledem říkala, to si musíte zažít.

KsichtBook

5. dubna 2016 v 9:56 | edgar

Včera v práci se mě část spolupracovníků ptala, proč mě nemůžou najít na facebooku. Odpověděl jsem jim po pravdě, že k vánocům jsem si dal dárek zrušení účtu. Na to pochopitelně následovala další otázka. Proč? Přemýšlel jsem kterou verzi jim říct jestli tu oficiální nebo tu neoficiální. Ta oficiální je.

Když, jsem se jednou ránou po opici probudil, a neměl jsem co dělat, tak jsem zašel na facebook, kde jsem si pročítal příspěvky všech mých přátel. Poté co jsem to všechno přelouskal a vstřebal, tak jsem došel k závěru, že jsou dvě možnosti. Buď se svět zbláznil, jemně řečeno, nebo jsem prostě debil. Chvíli jsem o tom dost uvažoval, kde je ta konkrétní chyba. Rychle jsem spočítal kolik přátel je neaktivních, a kolik z nich přispívá svojí košelatou moudrostí, což je sdílení blbostí. Pak skupina lidí, kteří píší něco zajímavého. Vyšlo mi docela zajímavé číslo, těch skupin. Během hodiny jsem byl přesvědčen, že facebook už nepotřebuji, a smířil jsem se s tím, že na užívání této sociální sítě jsem moc blbej.

Neoficiální verze je taková, že jsem věděl, že budu dělat ve fabrice, kde má facebook každý. To znamená, že i mě bude chtít každý přidat mezi přátele. To umě byl velice nelehký úkol. Když jsem to rušil, tak jsem zjistil, že spousta lidí čekalo na to, až si je přidám mezi přátele. Zkrátka bych na ně kašlal, a oni by se urazily. Navíc jsem stejně ksichtbook neužíval tolik jako, když mi bylo dvacet, tak jsem ho prostě smazal, a bylo to.

Na obou verzích je něco pravdy, a dalo by se říct, že dohromady zkombinované jsou naprosto pravdivé, ale to jsem v práci říct nemohl. Tak jsem řekl, že jsem z užívání této sítě vyrostl. Navíc jsem se rozhodl, že je lepší komunikovat s lidmi přímo. Naštěstí jsem docela za podivína, tak do mě nešťourali, a nechali moji odpověď být, a dál se neptaly.

Slepota

2. dubna 2016 v 15:07 | edgar |  Téma týdne
Slepota mě postihuje každou chvíly. Jedná se o slepotu která trápí asi každého člověka. Poslední dobou se mi stalo stává dost často. Je to hlavně tím, že teď dělám ve větším kolektivu a navíc dělá se mnou hodně mích vrstevníků.
Poslední takoví velký případ mé slepoty byl u jednoho blonďáka. Potkávám ho už přes tři měsíce. Je vysoký asi metr osmdesát a má hezký usměv. Už je, asi jasné čeho se moje slepota týká. Zkrátka je to hezký kluk. Pokaždé jsem poněm, když to šlo pokukoval, pak jsme se jednou setkali v kuřárně, kde jsme prohodili pár slov. On mluvil a já jsem koukal, jak se hezky směje, jak má hezké modré oči a jak má rozcuchané blonďaté vlasy. Netrvalo to dlouho a museli jsme oba do haly na linku. Při práci jsem uvažoval o tom co mi vlastně říkal, protože jsem ho fakt nevnímal. Furt jsem viděl jen jeho úsměv. Dva dny jsme se takhle potkávali a bavily. Pořád jsem měl v hlavě jeho vzhled. Další týden jsem přišel do kuřárny dřív, zase tam seděl. Měl jsem, ale v hlavě něco jiného. Tak jsem ho poslouchal, když na mě mluvil. Musel jsem uznat, že to je kus debila, to mě hodně zklamalo. Ne, že by se mi to stalo poprvé, kdy se mi někdo líbil a pak jsem zjistil, že je dobrý možná do postele a víc nic. Zklamalo mě to, že jsem do teď nepotkal blbého blonďáka, i když pár jich bylo na hraně a zrovna tenhle je přesně podle vtipu na blonďáky. Seděl jsem sním dál, mlčky jsem poslouchal jeho moudra. Přemýšlel jsem o tom, proč se mi najednou začal tak hnusit, už se mi na něm nelíbily jeho oči, úsměv, postava a vlasy. Najednou jsem prostě seděl s tuctovím klukem a ne s tím polobohem jako před pěti minutami. Po zbytek dne jsem byl jen naštvaný na svůj mozek, který mi takhle zkazil pohled na něj.