Březen 2016

Velikonoce

28. března 2016 v 14:07 | edgar
Je hezky a já byl nucen vyjít ven. Moc se mi nechtělo, ale dostal jsem velkou chuť na pivní sýr a tvarůžky. Nic se nedalo dělat. Vyšel jsem ven z bytu a vydal se směrem super hyper market. Po cestě jsem potkával koledníky různého věku a různého stupně opilosti. Hned jsem si vybavil, to jak jsem byl malí a chodil koledovat. Když pak věk postoupil, začal jsem obcházet známé, abych u nich sockoval chlast. Je to už pár let, co jsem takhle chodil.
Šel jsem do obchodu a hodilo se mi hlavou, kdy jsem to vlastně naposledy byl koledovat. Nemohl jsem si vzpomenout. Jediné co se mi s velikonoci vybaví, je to jak sedím opilí na zdi u silnice. Kolem sedí kamarádi, kterých si moc nevšímám. Zajímá mě jen jeden blonďák, který sedí kousek ode mě. Jen stěží si zapamatuji jeho jméno. Vlastně krom toho jména a faktu, že je teplej mě na něm nic nebere. V hlavě mi jede jen jedna myšlenka a to vyspat se s ním. To je moje poslední vzpomínka na velikonoce, při niž jsem byl fakt hodně opilej. Od té doby jsem už trávil velikonoce střízliv.
Pomalu jsem došel do marketu, nakoupil jsem si snídani a pak šel domů. Množství koledníků ubylo. Někteří šly do hospody nebo domů se ještě napít. Ani nevím jestli mi to nechybí. Přece jenom je to čas strávený s kamarády. Vzápětí jsem si vzpoměl na to, jak mě spouta těch kamarádů vytáčí, když jsem trošku napitý. Došel jsem domů lehl si a začal se vnitřně připravovat na to, že zítra jdu do práce.

Dohoda

27. března 2016 v 23:05 | edgar |  Téma týdne
"Pod svícnem bývá největší tma, že pane kolego." Řekl, mladý pán v zelené kamizolce.
"Jistě, máte pravdu." Potvrdil mu stejně mladý pán, který byl oděn v bílém, skoro jako doktor.
"Takže jsme domluveni?" Zeptal se, snad jen pro to, aby se ujistil.
"Ano jsme."
"To jsem rád a nejen za sebe, ale i za ně." Ukázal z okna směrem na náměstí, kde stál dav lidí.
"Těm je to jedno, nemají ani potuchy o tom co se bude dít." Řekl nepřítomně.
"Jen se nedělejte. Vím, že vám to vadí. Vždy jste měl pro ně slabost."
"To bývávalo, teď už ani neuním je litovat."
"Hodil by jste se nám dóle. Potřebujem takové jako vy."
"Jsem spokojený tam kde jsem." Řekl ostře a vstat ze židle. "Už musím jít."
"Jistě jak je libo. Pozdravujte nahoře." Vstal a luskl prsty. Na stole se objevil kus pergamentu, který byl popsán starým písmem. "A tady máte tu dohodu."
"Na jak dlouho?" Zeptal se a hned sáhl po pegamentu.
"Padesát let."
"Padesát." Řekl si pro sebe.
"Copak? Že by jste je přece jen litoval." Zeptal se s úsměvem.
"To ne, oni to zvládnou. Po padesáti letech budou zase naši." Řekl pevně.
"To se ještě uvidí, třeba se jim bude v našem područí líbit."
Už si nic neřekli. Každý šel svím směrem. Kolem nich procházeli lidé, kteří ještě pořád nemohli uvěřit tomu, že vypukla velká válka.

Heslo

27. března 2016 v 19:01 | edgar
Chtěl jsem původně napsat něco o velikonocích a o tom jak je vnímám. To se mi moc nepovedlo. Hlavně kvůli tomu, že jsem zapoměl heslo na blog. Někomu se to může zdát jako prkotina, což v jádru je. Nechal jsem si poslat email, který mi obnoví heslo. To nebylo těžké, zadal jsem nové heslo, o kterém jsem byl přesvědčen, že si ho budu pamatovat. Bohužel to tak nedopadlo. Když jsem se chtěl přihlásit znova přes nové heslo, tak mi bylo oznámeno, že to mám zkusit za hodinu. Tak jsem si hodinu četl zprávi a různé blbosti, v pevném přesvědčení, že heslo znám. Byl jsem velice překvapen, po hodině čekání jsem ho prostě neznal. Tak jsem si nechal poslat další email a byl rád, že se odesílají automaticky. Protože si dokáži představit co by si pomyslel člověk, který by to odesílal. Nejhorší bylo, že jsem se opět mohl přihlásit až za hodinu. Napsal jsem si tedy nové heslo do mobilu a čekal.
Asi vůbec nejhorší je, že se mi to stává často. Tak jsem proti tomu jeden čas dělal prevenci. A to tak, že jsem si napsal vsechny hesla do emailu a na papír. Nápad to byl dobrý, ale nepočítal s tím, že občas se mi zdálo některé heslo slabé. Tak jsem ho změnil a nenapsal jsem si to nové. Nakonec jsem se rozhodl si napsat důležitá hesla na stůl. To je zatím to nejlepší řešení, které jsem vymyslel. Akorát to má jednu chybu. Nemám tam napsané všechny.

Úterý

23. března 2016 v 11:02 | edgar
Včera ráno jsem nemohl uvěřit zprávám. Stejně jako Bonno Vox ve své skladbě Bloody Sunday. S jedním malím rozdílem, nejednalo se Krvavou neděly v Irsku. Ale o to, že v Bruselu se odpálily sebevražední atentátníci. Je fakt, že útok v Bruselu nebyl první a bohužel jak to vypadá tak, ani poslední. Nechápu jak se po událostech v Paříži, kdy bylo zabito sto třicet lidí mohlo stát.
V čem je ta chyba? Kde je zakopaný ten pes? Jak to, že se děje něco u nás na kontinentu něco, na co jsme byli zvyklí z jiných zemí?

Starý kamrád

21. března 2016 v 9:35 | edgar
Dlouho jsem tu nebyl, přes tři měsíce. Ne, že by to bylo tím, že jsem neměl co psát či, že bych neměl čas. Spíš mi byl vzat vítr z plachet, abych tak řekl. Mohl za to jeden můj kamarád, který mě viděl po letech. A taky ten fakt, že mi přišlo blbé, psát si na blog články, o tom jak začínám dělat ve fabrice. I když to svým způsobem bylo, a ještě pořád je zajímavé.
Mám jednoho kamaráda, kterého vídám jednou za uherský rok, takzvaně. To, ale nebrání tomu, abych ho považoval za svého dobrého kamaráda. Pokaždé se oběví najednou a znenadání. Sice máme na sebe telefóní čísla, ale nevoláme si, ani nepíšem. Oba zastáváme názor, že když mám někomu volat, tak to musí být důležité. Takže pokaždé když mu chci napsat či zavolat, tak mi připadá, že bych mu volal kvůli blbosti. Takže to necháváme na náhodné potkání, které se nedávno stalo. Musím podotknou, že jsme se viděli naposledy před dvěmi lety. To jsem měl ještě dlouhé vlasy a nenosil brýle. Šel jsem z fabriky domů do města, je to jen, asi tři kilometry, tak to chodím pěšky. Šel jsem v klidu po silnici, když jsem za sebou uslyšel kvílení brzd. Otočil jsem se za sebe, abych viděl co se tam děje. Viděl jsem jak někdo vystupuje z černého golfa a řve do toho muzika, po chvíli jsem poznal známí ksicht. Hned jsem ho pozdravil a byl rád, že ho vidím. To mi vydrželo do první jeho věty.
"Zdar, tak ty děláš v zóně to je teda změna. A jak tak koukám jsi zadaný."
"Tak už se to k tobě doneslo?" Zeptal jsem se.
"Ne, to ne. Ale poznal jsem to podle toho, že jsi tlustej jako prase."
Je pravda, že jsem trošku přibral, hlavně kvůli tomu, že už nedělám s pilou. Ale tlustej jako prase jsem se necítil, a ani necítím. Klasicky jsem mu řekl, že je debil a kretén. Nechal jsem se odvézd domů, kde jsem ze sebe sundal firemní hadry, vzal si civil a šel s ním na pivo. Tam jsem se od něj dozvěděl co je u něj nového. Celkem mě překvapil tím, že má ženu a dvě děti, dvojčata. Vytkl jsem mu, že tohle mi mohl, aspoň napsat nebo zavolat. Jeho odpověď byla taková, jak jsem čekal řekl, že mě nechtěl zatěžovat blbostmi. Něco takového bych pravděpodobně řekl taky. Poseděli jsme dlouho a vzpomínali na staré časy, kdy jsme spolu hodně pily. Rozešli jsme se s tím, že se uvidíme zase až za dva roky. Oba jsme se tomu zasmáli a šly svojí cestou domů.