Poslední den

4. ledna 2016 v 23:00 | Edgar |  Téma týdne
Vstal z postele a šel na záchod, jak byl zvyklí po tom co se probudil. Další ráno pomyslel si, připadalo mu, že těch rán už bylo tolik, že to ani nebylo možné. Pokaždé si připadal starší a straší. Cítil se na světě víc a víc nepotřebný. Po vykonání potřeby a umytí rukou šel do kuchyně, udělat si snídani. Snídal vlastně jen černý čaj bez cukru a citrónu. Byly doby kdy dělal snídani pro dva, ale ty časy už pominuly. Zbyl tu na světě jen on sám. Děti neměl a jeho rodina už byla mrtvá. Měl jen kocoura který byl na kočičí léta hodně starý a sousedku která mu pomáhala s nákupy. Jinak jen kolem něj chodila smrt. A chodila jako by po špičkách, nechtěla si ho vzít sebou, byli rána kdy toho litoval, ale zase se, pak objevilo světlo a on si řekl, že to tak má být.

Pomalu upíjel čaj a četl si noviny. Myslel na to jaký skok to byl, kdysi byly na papíru a teď si čte obraz ve vzduch tvořen směsicí paprsků, které připomínají listy papíru. Pokaždé byl rád za každou novou technologii, které posunula lidstvo ku předu. Pokaždé se smál své drahé polovičce, která byla spíš opak a ještě technický antitalent. Občas se o tom i nevážně hádali, teď mu to docela chybělo. Hádat se o ničem, jen tak se provokovat nebo být na štvaný na maličkosti, které vlastně na tom člověku miloval. Mnohokrát slyšel větu která říkala, že ti věci nebo lidi začnou chybět, až po jejich ztrátě. Pokaždé se, ale tu pravdu pokoušel vytěsnit z hlavy, ať už jako mladý, či už jako starší. Seděl a pokoušel se vytěsnit z hlavy, to jak moc mu tu někdo chybí. Nesnášel ty stavy, kdy byl smutný a v tom smutku se utápěl. Zvedl se tak rychle jak mu to jen stav jeho tělesné schránky dovoloval a udělat to co dělal vždy, když měl tuhle mizernou náladu, šel ven nadýchat se čerstvého vzduchu a sám sebe ujistit o tom, že ještě žije a je potřebný.

Venku měl jasnou cestu kam půjde. Šel do parku k řece sednout si na osamělou lavičku a dívat se na vodu. A při tom přemýšlet o životě a o dění kolem sebe. Po smrti své drahé polovičky měl chuť odejít taky, ale říkal si, že si pro něj smrťák přijde, ale nic se nedělo. Začal zase kouřit a pravidelně pít aspoň pět panáků kořalky denně. Měl, ale spíš pocit jako by ho to posilovalo. Sedl si na lavičku, vytáhl z kapsy staré rohlíky a začal krmit kachny. Nevěděl čím to je, ale uklidňovalo ho to. Měl pocit, že ty kachny na něj čekali celý týden, co tam nebyl, hned si pomyslel, že je, ale velice špatný člověk, když je nechal tak dlouho čekat na suché a staré pečivo. Přestal si všímat okolí, jen krmil kachny. Hlavou se mu pokaždé hodila spousta myšlenek a vzpomínek, tak není divu, že si nevšiml mladého muže, který si stoupl přímo předněj.

"Mohu si vedle vás sednout?"

Ozval se hlas, byl trošku hlubší, ale milí a zdvořilí. Nesnášel, když mu někdo vykal, ale teď byl ve věku, kdy to ostatní považovali za samozřejmost, vykat staršímu pánovi. Pozvedl oči, aby si vetřelce prohlédl. Stál předním muž, kterému bylo mezi pětadvaceti a třiceti. Byl střední výšky, měl modrozelené oči a světlé vlasy, oblečen byl do tmavých barev. Nemohl se zbavit pocitu, že ho odněkud zná. Řekl si, ale že už je starý a v hlavě se mu to motá.

"Samozřejmě, že můžete." Odpověděl a pokračoval v krmení kachen.

"Děkuji." Řekl muž a sedl si vedle něj. Pak začal kachnám taky házet pečivo.

"Pokaždé sem chodím, abych zapoměl na to, že už jsem starý a sám." Řekl najednou, ani nevěděl proč.

"Kdysi jsem sem chodil se svým přítelem a kamarády."

"Kdysi?" Řekl pobaveně. "Říkáte to, jako by to bylo před dvaceti lety."

"To ne." Odpověděl mu muž. "Bylo to před padesáti. Pak jsme se spolu odstěhovali do jiného města a sem jsme přestali chodit."

"To nemyslíte vážně." Řekl a otočil se na něj.

Podrobně si prohlížel jeho tvář. Znal jí, to věděl, jenom nevěděl odkud. Podíval se mu do očí, hned ho v hlavě napadlo kdo to je, kdo vedle něj sedí, nemohl tomu uvěřit. Rychle hledal peněženku, kde měl fotku svého manžela, na které mu bylo kolem třiceti. Vytáhl jí a porovnal mezi ní a tím mladíkem. Bylo to to tak. Ten mladík vedle něj byl jeho manžel. Začali mu hned stékat slzy po tváři, nevěděl co říct.

"Přišel jsem pro tebe, je na čase jít." Řekl mu a začal mu stírat slzy z tváře.

"Ty jseš moje smrt? Jestli jo, tak je to lepší, než jsem čekal." Řekl a objal mladíka.

"Ano, dalo by se to tak popsat. Teď prosím tě vstaň a jdeme pryč."

Starý muž mu znova pohlédnul do očí a zvedl se s ním z lavičky. Otočil se, aby jí viděl naposledy. Viděl lavičku a na ní viděl své tělo, jak sedí na lavičce a ve tváři má úsměv, u nohou má rozsypané rohlíky a kachny si je samy berou a perou se o ně. Podíval se na zem na své nohy a zjistil, že už na sobě nemá ty staré boty a kalhoty, ale je oblečený stejně jako, když tu byl naposledy a byl i stejně starý. Otočil se na svého muže, se kterým byl teď po dlouhé době šťastný.

"Jsem rád, že jsi pro mě přišel."

"Chtěl jsem ti poslední den udělat překvapení." Odpověděl mu s úsměvem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 listopadka51 listopadka51 | Web | 5. ledna 2016 v 11:33 | Reagovat

pěkná povídka

2 Edgar Edgar | 6. ledna 2016 v 6:46 | Reagovat

Dík

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama