Stín

6. prosince 2015 v 19:30 | Edgar |  Téma týdne
Zase jsem ho viděl, ten stín který mě pronásleduje. Sleduje mě ať jdu kamkoliv, nevidím ho pokaždé, ale vím, že tam je a sleduje mě. Čeká až mi bude moc ublížit, nebo se baví tím jak se ho bojím. Vždy jsem ho viděl jen ve městě, poprvé si dovolil ke mně domů, musím před ním utýct. Rychle se pakuju a běžím na ulici. Sakra, je tam tma, je večer. Jak to? Ptám se sám sebe. Stává se, že ho nevidím týden, pak se tam, ale zase objeví. Nevím kam se schovává, abych ho neviděl. Rychle jdu ulicemi, cítím ho v zádech, je za mnou. Otáčím se a pokouší se na něj mluvit, nevnímá mě nebo dělá, že mě neslyší. Ostatní na mě divně koukají, jsou s ním je mi to hned jasný. Dal jsem se hned na útěk, před ním a před těmi lidmi, co jsou s ním a pokouší se ze mě udělat blázna. Utíkám rycheji a rychleji, musím dál od světel a lidí. Musím někam na místo kde by neměl možnost mě vidět. Běžím do lesa, tam je tma. Tam, budu taky ve stínu jako on. Musím co nejrychleji nad město, nad ty světla, nad ty stíny ve kterých se ten stín schovává. Tam mě nenajde, nebude se mnou a ani já sním. Kličkuju, aby mě nemohl, tak lehce dohonit nebo najít mojí stopu, běžím na maximum. Jsem udýchaný bolí mě nohy, ale běžím vím, že mu uteču, nedostane mě. Už dobíhám na místo kde ho neuvidím. Všude je tma nevidím, ani před sebe. Sedím u stromu a vydýchávám svůj maraton. Koukám kolem sebe, nevidím ho. Nikde nikdo musím tu počkat do svítání, pak mu uteču na světlo. Nevím co budu dělat další večer, musím už usnout to vím, abych ho znova neviděl. Když zase usnu, tak ho týden a možná i dýl neuvidím. Tenhle večer a ani příští nechci spát. Nemůžu spát, musím ve městě sehnat prášky na spaní, abych usnul. Vím, že mě od toho kamarádi odrazovali, ale musím to zkusit. Konečně jsem se z běhu vydýchal a už dýchám potichu, poslouchám jestli neuslyším něco podivného, nic neslyším. Naštěstí. Ruce se mi klepou, nemůžu si ani vytáhnout cigaretu z krabičky. Vím jak to vyřešit, ale je moc tma, jak to že se oči ještě nepřizpůsobili tmě. Jsem našvanej, sahám do kapsy mám tam pytlík s bílím práškem. Trošku se mi přestala ruka třást, tělo se těší až si dám trošku toho prášku. Nemám jak si udělat čáru, tak si beru do ruky ruličku, strkám si jeden konec do nosu, druhý dávám do pytlíku. Nesmím toho vyšňupnout moc, opakuju si, pak už jen nosem nasávám. Cítím tu bolest tu hořkost, třesu se víc rychle schovám ruličku s pytlíkem. Začínají mi téct slzy bolestí v nose, chvíli to potrvá, ale bude mi ještě líp, zase mi teče krev z nosu. To je známka, jak říkal můj kamarád, toho, že jsem to udělal pořádně. Nevím proč, ale nemám sílu zvednout ruku a utřít si jí. Nechávám jí, ať si teče. Ležím nemůžu a nechci se hýbat. Je mi jasné, že jsem si toho do frňáku dal moc, za chvíli mě bude čekat hukot. Najednou se mi rozbušilo srdce a cítím, že se musím pohybovat. Jdu, rychle se zvedám a jdu nevím kam, ale vím že tam musím. Je ve mně hodně energie, zase běžím rychle a rychleji, nic mě nezastaví. Musím najít cestu z lesa musím do města, mezi lidi. Nechci tu být sám se stínem, který nevidím. Před tím jsem před ním utíkal, teď jsi jdu pro něj, počkej až tě chytím uvidíš co dovedu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amathia Amathia | Web | 6. prosince 2015 v 21:15 | Reagovat

Pěkné, má to napětí, náboj. Hezky se příběh četl!

2 klavesnicetuka klavesnicetuka | 6. prosince 2015 v 23:01 | Reagovat

Zajímavé, čtivé, výborné napětí!

3 Edgar Edgar | 8. prosince 2015 v 16:39 | Reagovat

Díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama