Prosinec 2015

Ideál

21. prosince 2015 v 11:00 | Edgar |  Téma týdne
Když si člověk představí svůj ideální svět, tak to může pro něj nádherné místo, kde by stálo za to žít a každý den by ho bavil, cítil by se konečně volný a spokojený. Taky se, ale může stát, že takové místo se pro člověka může stát peklem na zemi, protože do svého ideálního světa si představí takové věci, které mu vezmou chuť do života a vůbec se to místo pro něj stane utrpení.
Sice se to někomu může zdát divné, ale je to tak, protože když člověk nepřemýšlí, tak se nechá unést a představí si extrémy, které by v tom světě chtěl. Přišel jsem na to, když jsem se jednou bavil se svým partnerem. Jelikož on je takoví, že ho nebere historie, tvrdší hudba a literatura, což je pravý opak mě. Jednou jsem si říkal jak by bylo bodré a ideální kdybychom měli stejné zájmy. Hned mě napadlo jak by to bylo super, vlastně by jsme spousty věcí dělali společně, pak mi docvaklo, že by to zas taková výhra nebyla. Hlavně protože bych se s ním neměl o čem bavit. Protože s největší pravděpodobností by jsme četli stejné knížky a to by znamenalo, že vlastně v těch oblastech máme stejné znalosti. A já nesnáším, když mi lidi říkají věci které vím a opakují se, což by se sto procentně stalo, takže by jsme spolu prohodily jen ráno pár vět. Třeba ráno u snídaně, pak při návratu z práce a nakonec dobrou noc. Podle mě je to lepší, tak jak to je. Nakonec ho miluji protože je úplně jiný než já.
Ten extrém se, ale netýká jen partnerského soužití, lehce se dá ulítnout i obyčejných věcech třeba v bydlení. Dlouho jsem si přestavoval velkou vilu s bazénem a služebnictvo co by mě obletovalo. Samozřejmě by mi říkali pane a kdy by jsme byli v Anglii, tak Sire Davide. Dneska si už nemyslím, že to by byl ten praví ideál, ale naopak, že by mě to, asi brzy zabilo. A nebo bych se z toho zbláznil. To sice taky není nejhorší, spousta blázinců je v příjemných lokalitách. Dneska už mám představu zcela jinou. Týká se to samoty dál od lidí a bez služebnictva. Tou samotou nemyslím, že by se tam chovali ovce a kozy. Stačila by jedna kočka a jedna uslintaná obluda, to je krycí jméno pro psa.
I přes různé změny, které jsem ve své přestavě o ideálním světě udělal, si osobně si svůj ideální svět, ze kterého by mi nehráblo, nedokáži přestavit. Pokaždé docházím k názoru, že to je buď moc nebo naopak málo. Je ale jedna věc, kterou bych si ve svém neideálním, ale v tom reálným přál už od svých šestnácti let. Bylo to, když jsem poprvé šel se svým tehdejší přítelem na vlak, který mě vezl z internátu domů. Stáli jsem na perónu já jel na sever on na západ. Rozloučili jsme se dlouhým polibkem. Byla to velice nádherná chvíle, která byla zkažena tím, že jsem se já blbec, rozhlídl kolem sebe. Lidé na nás koukali jako na nějaký humusáky nebo jako nějaký prašiví lidi. Od té doby si přeji, aby ty pohledy těch lidí skončily, taky na ně necivím, když se líbají se svojí holkou. Vím, že to je nereálné, ale přát si to můžu.

Hledání

9. prosince 2015 v 21:26 | Edgar |  Téma týdne
Hledání sebe sama mě moc nebere, hlavně se nedá říct, že to je něco co mi jde. Je to něco jako, když se pokouším nad sebou zamyslet. S tím rozdílem, že ze zamyšlení nad sebou ztrácím o sobě dobré mínění. Potkávám ale pravidelně lidi kteří tohle dělají a to dost často. Klidně i několikrát do roka se najdou, a ani ne za týden se zase ztratí. Můj kamarád ze kterého se po jednom vydařeném mejdanu stala záležitost na noc, po delší odluce milenec a dnes jen člověk kterého znám. Mi dal jasný náhled do toho, jak takové hledání občas vypadá. Hlavně jak to dopadá, když se dělá moc často. Navíc díky němu, jsem se poprvé pokusil najít sám sebe.
První jeho hledací fáze byla, když jsem mu při jednom mejdanu, kde jsme byli, řekl, že prostě o holky nemám zájem. Nemám ve zvyku to někomu říkat, myslím že každému to může být u zadele. Ale on mi celý večer vykládal, to jak bych jít za tou opilou pankáčkou a že mi dá. Trpěl totiž ještě utkvělou představou, že jsem ještě neměl sexuální zážitek, mimo svojí pravou ruku. To bylo vůbec podivné, protože byl ještě panic. Celý večer mě tím štval, tak jsem na něj vyklopil to, že spím radši s kluky a už jsem si to i ozkoušel. Po zbytek večera a dalšího týdne se mi vyhýbal. To mi vysvětlil tak, že se musel vyrovnat s tím, že nejsem heterák, dál dodal, že mu došlo to, že když já můžu být na kluky, tak on možná taky, takže se pokusí najít sám sebe a svojí pravou orientaci. Popravdě řečeno, do dneška jsem to vůbec nepochopil o co mu šlo, ale řekl jsem si, že bude lepší prostě to nechat být. Jen jsem si sám položil otázku, jestli to znamená to, že si konečně zašuká.
Po roce mi řekl, že už asi našel své pravé já, které je trošku bisexuální. Na to nebylo co říct. Hlavně mi to bylo ukradený, to ho evidentně docela štvalo, protože si myslel, že asi hned po něm vyjedu a rozdáme si to hned v hospodě na záchodě nebo co. Ukradený mi to, ale přestalo být, když jsme spolu šli mezi společné čtyřprocentní kamarády. Pokaždé začal rozebírat svoji nově objevenou bisexuální stránku. V tu chvíli jsem se za něj docela styděl. Ne, že by mi vadilo to jak roztrubuje do světa to co ty lidi vůbec nezajímá. Nejvíc mi vadilo mi to, že se při těch výlevech opíral o mě, jako o člověka, který mu v tom poznání pomohl, takže všichni se na mě dívali pohledem, tos to dopracoval. Začal jsem se mu vyhýbat, protože když jsem mu na férovku řekl, že mě prostě sere to jak se chová a jak mluví o svém sebepoznání při kterém si lidi myslím, že jsme se spolu vyspali, zamilovali se do sebe a teď jen čekám, až spolu zestárneme. Samozřejmě se urazil a řekl mi, že mu závidím jeho otevřenost a to, že se nestydí za to, že je jiný. Napočítal jsem do deseti, aby mě opustilo pokušení, dát mu pěstí. Řekl jsem mu, že tak jako tak se prostě teď, nebudeme moc často vídat. To co následovalo byla hodně divná scéna, ze které jsem měl pocit, že jsme byly spolu přes dvacet let oddáni.
Dlouho jsme se neviděly. Byl jsem za to rád a už jsem pomalu zapomínal na to co se vlastně stalo a proč mě tak nebetyčně sral. Takže když jsem šel chlastat na byt k jednomu kamarádovi a on tam byl, neotočil jsem se na podpatku a neodešel, což byla chyba. Všiml si mě a řekl, že si hned musíme promluvit. V hloubi duše jsem doufal, že už se mu rozsvítilo, ale bohužel ne. Řekl mi, že měl čas na hledání sebe sama a větší sebe poznání. Po této větě jsem doufal, že dospěl k tomu, že ho penisy neberou a že se vrací k vagínám. Chyba lávky. Vysvětlil mi, že mě vlastně miluje a uvědomil si, že já jeho. Jelikož jsem byl už docela pod vlivem a můj tehdejší přítel jel na měsíc do Španělska za tetou, která tam emigrovala za komančů, tak jsem si řekl, že když ho podle něj miluji, tak se vším všudy. V hlavě mi hned všechny mozkové závity začaly pracovat na tom, jak to udělat, abych ho měl v posteli. Jedna část mozku mi říkala, že to je ten nejdebilnější nápad ze všech. No, ale už se nedalo nic dělat, protože jak je známo, kde se něco postaví, tam se tamto zastaví. Už jsem jen vnímal to, že to je v celku hezký kluk, a že když on s tím bude souhlasit, tak je vše OK. Netrvalo dlouho a šli jsme k němu domů.
Když, jsem se ráno vzbudil, tak jsem chvíli přemýšlel co teď. Odpověď byla, ale jasná sbalit se a jít domů svojí cestou, nenechat žádný vzkaz, ani vysvětlení a zdařile ho ignorovat. Dělal jsem to tak pokaždé, občas jsem měl výčitky svědomí. Tentokrát jsem byl, ale na pochybách kvůli tomu, že to je a nebo spíš byl kamarád. Přece jenom v mém tehdejším žebříčku hodnot byl kamarád nad někým s kým jsem spával a to i přes to, že mě štve. Nakonec moje pochyby skončily, vstal jsem oblékl se a odešel. Venku na ulici už byly pochyby za mnou, měl jsem z toho radost, rozhodně větší než z toho sexu večer. To bylo, ale spíš tím, že jsem si pamatoval jen útržky.
Asi přes tři roky, jsme se neviděli, ani jsme se nějak nekontaktovali, i když jsem měl cukání mu zavolat nebo mu napsat a vysvětlit, že si to prostě moc maloval a já byl ožralej vůl. Říkal jsem si, že na to není zvědavej, jinak by se ozval. Zcela nečekaně jsem ho potkal na jednom koncertě. Stál ve frontě na pivo a já stál hned za ním. Hned jsem ho poznal a on mě. Čekal jsem, že až mu podá ten výčepák to pivo, že mi hned chrstne do ksichtu, ale mílil jsem se. Nekonal se, ani kopanec mezi nohy nebo nadávky. To mi přišlo podezřelé, normálně jsme se spolu bavily, ani jsme nemluvily o tom co stalo, jen jsme se bavili, jako před tím, než mu ruplo v bedně. Ještě jsme se domluvily, že se sejdeme o víkendu v hospodě. Bral jsem to jako dobrý nápad, aspoň se mu nějak omluvím nebo mu vysvětlím to co se stalo. V hospodě jsme pili, dozvěděl jsem se, že si našel holku se kterou žije a to, že je teď šťastný. To jsme mu přál. na konci večera mi řekl. že nebýt té noc noci se mnou, nikdy by mu nedošlo jaký jsem sobecký parchant, kterému jde jen o jedno. A tím jeho bisexuální fáze skončila a uvědomil, že mě vlastně nikdy nemiloval. Byl jsem rád a byl jsem spokojený sám se sebou, i když jsem nebyl moc hrdý, na to jaký prostředky byli k tomu použity.
Začali jsme se vídat častěji a častěji. Věděl jsem, že to není dobrý, protože přeci jenom mezi námi něco ještě bylo a nebylo to uzavřeno. Ačkoliv mi tvrdil, že se přesto přenesl, věděl jsem, že to tak není. Jednou, když jsem byl s ním a jeho přítelkyní na oslavě narozenin, vyděl jsem ten rozdíl mezi tím jak se dívá na mě a na ní. Chtěl jsem se zase stáhnout dál od něj, ale nedopadlo to. Ještě ten večer se pohádal se svojí přítelkyní, utěšení šel najít ke mně. Byla z toho druhá noc, která měla být poslední, ale nebyla, bylo jich spousty. To byla doba, kdy jsem já začal hledat sebe sama, protože mi to přišlo už moc přes moji pomyslnou čáru.

Stín

6. prosince 2015 v 19:30 | Edgar |  Téma týdne
Zase jsem ho viděl, ten stín který mě pronásleduje. Sleduje mě ať jdu kamkoliv, nevidím ho pokaždé, ale vím, že tam je a sleduje mě. Čeká až mi bude moc ublížit, nebo se baví tím jak se ho bojím. Vždy jsem ho viděl jen ve městě, poprvé si dovolil ke mně domů, musím před ním utýct. Rychle se pakuju a běžím na ulici. Sakra, je tam tma, je večer. Jak to? Ptám se sám sebe. Stává se, že ho nevidím týden, pak se tam, ale zase objeví. Nevím kam se schovává, abych ho neviděl. Rychle jdu ulicemi, cítím ho v zádech, je za mnou. Otáčím se a pokouší se na něj mluvit, nevnímá mě nebo dělá, že mě neslyší. Ostatní na mě divně koukají, jsou s ním je mi to hned jasný. Dal jsem se hned na útěk, před ním a před těmi lidmi, co jsou s ním a pokouší se ze mě udělat blázna. Utíkám rycheji a rychleji, musím dál od světel a lidí. Musím někam na místo kde by neměl možnost mě vidět. Běžím do lesa, tam je tma. Tam, budu taky ve stínu jako on. Musím co nejrychleji nad město, nad ty světla, nad ty stíny ve kterých se ten stín schovává. Tam mě nenajde, nebude se mnou a ani já sním. Kličkuju, aby mě nemohl, tak lehce dohonit nebo najít mojí stopu, běžím na maximum. Jsem udýchaný bolí mě nohy, ale běžím vím, že mu uteču, nedostane mě. Už dobíhám na místo kde ho neuvidím. Všude je tma nevidím, ani před sebe. Sedím u stromu a vydýchávám svůj maraton. Koukám kolem sebe, nevidím ho. Nikde nikdo musím tu počkat do svítání, pak mu uteču na světlo. Nevím co budu dělat další večer, musím už usnout to vím, abych ho znova neviděl. Když zase usnu, tak ho týden a možná i dýl neuvidím. Tenhle večer a ani příští nechci spát. Nemůžu spát, musím ve městě sehnat prášky na spaní, abych usnul. Vím, že mě od toho kamarádi odrazovali, ale musím to zkusit. Konečně jsem se z běhu vydýchal a už dýchám potichu, poslouchám jestli neuslyším něco podivného, nic neslyším. Naštěstí. Ruce se mi klepou, nemůžu si ani vytáhnout cigaretu z krabičky. Vím jak to vyřešit, ale je moc tma, jak to že se oči ještě nepřizpůsobili tmě. Jsem našvanej, sahám do kapsy mám tam pytlík s bílím práškem. Trošku se mi přestala ruka třást, tělo se těší až si dám trošku toho prášku. Nemám jak si udělat čáru, tak si beru do ruky ruličku, strkám si jeden konec do nosu, druhý dávám do pytlíku. Nesmím toho vyšňupnout moc, opakuju si, pak už jen nosem nasávám. Cítím tu bolest tu hořkost, třesu se víc rychle schovám ruličku s pytlíkem. Začínají mi téct slzy bolestí v nose, chvíli to potrvá, ale bude mi ještě líp, zase mi teče krev z nosu. To je známka, jak říkal můj kamarád, toho, že jsem to udělal pořádně. Nevím proč, ale nemám sílu zvednout ruku a utřít si jí. Nechávám jí, ať si teče. Ležím nemůžu a nechci se hýbat. Je mi jasné, že jsem si toho do frňáku dal moc, za chvíli mě bude čekat hukot. Najednou se mi rozbušilo srdce a cítím, že se musím pohybovat. Jdu, rychle se zvedám a jdu nevím kam, ale vím že tam musím. Je ve mně hodně energie, zase běžím rychle a rychleji, nic mě nezastaví. Musím najít cestu z lesa musím do města, mezi lidi. Nechci tu být sám se stínem, který nevidím. Před tím jsem před ním utíkal, teď jsi jdu pro něj, počkej až tě chytím uvidíš co dovedu.

Cedka

3. prosince 2015 v 21:14 | Edgar
Už od rána jsem měl takovou podivnou náladu, ani smutný, ani veselí, prostě něco mezi a nic se mi nechtělo dělat. Náladu mi zvedl až pár v marketu, kde jsem si kupoval mléko a sušenky. Byla to hádka mezi regály, o tom co kdo měl udělat. Neslyšel jsem to celý, jen tu konečnou větu. Víš co, tak si naser. To mě dost pobavilo, protože ta věta nebyla od toho chlapa, ale jeho ženy nebo partnerky. V duchu jsem se tomu pousmál a šel ke kasám. Jak jsem tam stál a čekal až si postarší páni a dámy udělají rychlokurs obsluhy samoobslužné pokladny, vzpomenul jsem si na mého kamaráda, který měl věčně rozbroje se svojí drahou polovičkou. V hospodě mi nejednou řekl, že to mám vymyšlený, protože když mě moje drahá polovička naštve, tak jí mohu dát pěstí, bez výčitek svědomí a bez toho, že bych porušil nějaké společenské tabu.
V té době, kdy mi to říkával, by to vzhledem k tomu s kým jsem chodil, sebevražda. I když si o sobě myslím, že mám sílu a umím dát ránu, tak v tomhle případě, by ta rána byla první a taky poslední. Měly jsme spolu takové pravidlo, že jsme se nehádaly o tom, když se tomu druhému někam nechtělo, ale dali si spolu páku. Když vyhrál tak nemusel nikam chodit. Pořád jsem neprohrával, měl jsem období, kdy jsem dost často vyhrával, ale pak se to otočilo a zase jsem prohrával, takže mi bylo jasné, že fyzicky na něj zaútočit by byla blbost. Leda, že bych dal rovnou K.O. Jednou jsme spolu na chatě jeho rodičů štípaly dříví a naštval jsem ho víc než bylo zdrávo. Hned jsem radši trošku utekl, protože běžec jsem byl lepší. Celkem bez váhání po mě hodil docela velké polínko a na dost velkou vzdálenost. Jelikož jsem to bral jako výzvu, tak to polínko letělo zpět. To bral asi jako povel k zahájení polínkové koulované, tak po mě letělo další a další. Hned jsem je po něm házel zpět. Tak jsme po sobě házely dřevo, které jsme pracně skládaly. Zakončily jsme to tím, že jsme se honily jako malí kluci po zahradě. Když to spatřil soused, tak si jen odplivl. Hned mu, asi došlo, že nejsme jen kamarádi, jak si to delší dobu myslel.
Pak už jsem měl den v pohodě, byl jsem vysmátý jednak kvůli tomu páru co se nepohodl a navíc bylo teplo a svítilo slunce. Sice jsme dělali ve stínu kde bylo chladněji, ale to mi nevadilo, ba naopak byl jsem rád, protože jsem byl docela navlečený. Dělat na tom slunci, tak bych se musel svlékat, což mě pokaždé dost otravuje.
Při včerejší hledání jsem našel dvě cedka, co jsem si koupil, když mi bylo jedenáct. První bylo Lucie Vše nejlepší a druhý Wanastowi vjecy 333 stříbrných stříkaček. Vrátily se mi vzpomínky na ty cedka a hned se vybavily všechny ty skladby a jejich texty. Tak jsem se doma zakydl do křesla a začal poslouchat Lucii a pak Wanastowky, jak jsem byl zvyklí. To pořadí jsem určil kvůli tomu, že jsem zvyklí si jako první pustit to horší a na finále tu pecku. Tyhle dvě kapely mi vydrželi dlouho a baví mě do teď. Tvorbu Wanastowek jsem slyšel poprvé, když mi bylo asi sedm nebo osm let. Byla to kazeta Lži, sex & prachy, pouštěl jsem si tu kazetu pořád dokola do zblbnutí. Lucii jsem slyšel poprvé až o něco později a to díky hitu Medvídek. Byl jsem hrozně rád, že jsem ty dvě alba po dlouhé době slyšel celé.

Výzdoba

2. prosince 2015 v 21:11 | Edgar
Tak se mi bohužel nezdálo o tom, jak pravidelně běhám a cvičím. Zdálo se mi něco divočejšího, sice se po chvíli ukázalo, že to není sen, ale pravda, opravdu jsem musel do práce. Život je holt svině, tak jsem se neochotně vykopal z peřin. Šel jsem ulice a uviděl jsem něco co jsem předtím neviděl, nebo spíš nechtěl vidět. Byli to vánoční ozdoby a lucerničky v oknech. Rychle jsem si musel najít v mobilu nějakou muziku, která by přerazila tu atmosféru vánoc. Blbý bylo to, že jsem na to nebyl připravený a měl jsem v mobilu samé měkké věci. Rychle jsem hledal a byl rád, že nebyl sníh. To by bylo fakt na podřezání. Nakonec jsem našel něco co se do té atmosféry hodilo. Pustil jsem si do uší Root a jejich Zjevení. Po přednesu Big Bosse mi už mi bylo lépe, dokonce jsem si zpíval text skladby která hrála.

V práci jsem kolegům řekl, co mě potkalo po cestě, daly mi za pravdu, že se to musí přerážet něčím skočným. Poslední dobou mi to v práci moc neutíká, jedna minuta mi připadá jako hodina, takže jsem měl čas si ještě promyslet, jaký je konkrétní poučení z toho podivného snu. Napadlo mě, že je možné taky, že se mi mozek snaží něco naznačit, ale za boha jsem nevěděl co. Pak se mi hned hned vybavily sny ve kterých, jsem umíral nebo létal, z toho jsem usoudil, že to prostě byl jen výplod mé fantazie, i když dosti podivný. Uvažoval jsem i o tom, že se podívám do snáře. Když jsem o tom seriózně uvažoval skoro minutu, tak jsem si dal facku a řekl si, zase se uklidni debile.

Doma jsem prorejdil telefon a smazal vše co se nehodí do této depresivní nálady. Pak jsem začal hledat vánoční koledy, které si dám do mobilu, aby mě zase ráno nezastihla ta depka. Bylo těžké vybrat něco co pohladí na duši a zároveň to je k tanci a k poslechu. Minulí rok jsem hodně poslouchal severský black metal. Tenhle rok jsem přemýšlel o něčem tradičním, milém a přívětivém. Takže se budu držet výhradně českých interpretů. Někde to musím najít, poslouchám totiž tyhle věci jednou za čas, některé jen jednou v roce a to během vánoc.

Koule

1. prosince 2015 v 20:12 | Edgar
Dneska jsem měl docela podivný sen. Takoví ten sen, který mi připadal jako by se to stalo a bylo to doopravdy. Včera jsme totiž v práci rozebíraly, co by jsem si vybral, jestli začít žít znova, nebo si vzít sto miliónů. Byl jsem jednoznačně pro to začít znovu, protože jsem si říkal co s penězi, když vím že mám možnost všechno udělat znova. Vyhnout se podivným situacím do kterých jsem se dostal, celý den jsem o tom v práci přemýšlel, co bych udělal jinak. Hlavně bych se víc učil, rozhodl jsem se, abych nemusel nikdy ve svém druhém životě startovat motorovou pilu a vůbec makat rukama.

V tom duchu jsem měl ten sen. Ze základní školy jsem odešel na gymnázium místo do učiliště, pak na vejšku. V tom průběhu času jsem viděl, jak kynu a postupně se stávám línou tlustou koulí. Ve finále jsem byl tlustý a brýlatý, seděl jsem doma v křesle, odkud jsem se už dlouho nehnul, protože jsem dělal něco co nevyžadovalo mojí přítomnost v práci. Jen jsem celý den seděl u monitoru a něco dělal, viděl jsem jak v tom křesle kynu a kynu. Pak mi to křeslo nestačilo a museli mi přivést nové větší, abych se do něj vešel. Jídlo a nákupy mi obstarávala moje ochotná sousedka, které jsem za to platil. Místo čaje jsem spotřeboval přes čtyři litry slazených limonád denně. Seděl jsem furt na místě, můj jediný pohyb byl na záchod a na konci týdne do sprchy. Když jsem tam tak seděl a cpal se sladkým a zaléval to limonádou, tak mě najednou začalo bolet u srdce. V tu chvíli jsem se probudil.

Hned jsem pak usnul, nevím co se mi pak zdálo. Ráno jsem si z toho snu nic nepamatoval, když jsem šel do práce a pustil si do uší hudbu, tak jsem si hned vzpoměl na ten výjev z toho snu. Ta koule jak sedí u té obrazovky a něco píše, pak jak se drží za srdce a asi umírá. Sám sebe jsem se ptal, jestli mi tím vyšší moc nechce naznačit, že druhá šance nemusí vždy dopadnou dle představ. Tak jsem celý den přehodnocoval co se mohlo, v tom snu stát, že ze mě byla koule. Pak mi to došlo. Vlastně, když jsem šel na jiné školy, tak jsem nepotkal svého prvního kluka. Strašně se mi na něm líbily jeho svaly a to, že měl ploché břicho, sice bez těch buchtiček, ale beztak byl velice hezký. Pokaždé jsem mu chtěl přiblížit, protože když jsem se podíval na sebe a pak na něj, tak jsem měl pocit, že se za mě musí občas stydět, což byla hovadina. Svaly jsem to dohnal, ale to ploché břicho jsem neměl nikdy. Je fakt, že jsem se o to moc nepokoušel, protože jsem věděl, že moje chuť k pivu a bůčku to vylučuje. Ještě mi došlo, že jsem se v tom snu nepohyboval. Nemusel jsem chodit s pilou a kanystrem benzinu do kopce nebo přelézat vývraty, jen jsem seděl v křesle. Tak mi ty kila navíc nevadily a evidentně jsem byl sám. Na sto procent ještě i panic, takže jsem se vlastně nechtěl někomu líbit nebo aspoň vypadat dobře.

Ten sen, ale můj názor nezměnil. Bylo mi jasné, že mi jen podvědomí ukazovalo to kam vedou extrémy. Celkem si dokáži představit, jak by to vypadalo kdybych se rozhodl pro něco jiného, třeba pro zdraví životní styl. Naštěstí, ale můj mozek ví, že tahle varianta je úplně nemožná, protože pro tohle zkrátka, vlohy nemám. I přesto, ale doufám, že se mi bude dneska zdát o tom, jak žiji zdravě a umírám pod koly nákladního vozu na přechodu pro chodce.