Listopad 2015

Advent

29. listopadu 2015 v 21:00 | Edgar
Takže už proběhlo v té naší řiti rozsvícení vánočního stromku, začíná období vánoc. Jako malej jsem se na tyhle svátky hodně těšil. Hlavně na to, že nebudu muset do školy, budu mít volno a budu sáňkovat nebo bobovat. Později jsem byl rád, že jsem byl venku s přáteli a v závěji sněhu jsme si chladily rum či vodku. Pak můj zájem o vánoce ustal úplně. Začal to být svátek nebo spíš čas v roce který mě nebaví. Lví podíl na tom měl rozhodně fakt, že když jsem se s někým rozcházel, tak jedině kolem vánoc, asi abych měl tu správnou vánoční náladu, tím myslím smutek a depresi. Po novém roce jsem si většinou pak někoho našel.
Netrvalo dlouho a zjistil jsem, že mě přestal bavit i silvestr. Pamatuji si, když jsem byl v šesté třídě, že nám třídní učitel říkal, silvestr je vlastně blbej svátek. Říkal to trošku zaobaleně, ale poselství bylo jasné. Já, jsem s ním nesouhlasil, mohl jsem být dlouho vzhůru, mohl jsem se přejídat a podobné věci, pak jsem chlastal s kamarády. No, a pak se to najednou změnilo, nevím jestli k dobrému či špatnému. Přestal jsem se na silvestra ožírat do bezvědomí a začal jsem sedávat u počítače a hrál střílečky. Tak to šlo několik silvestrů. Minulí silvestr a část vánočních svátků jsem trávil s Lukášem, protože jsme se dali dohromady. Když to řeknu zcela objektivně, tak poslední den v roce byl jako každý jiný.

Naposledy

29. listopadu 2015 v 15:32 | Edgar |  Téma týdne
Je několik věcí které jsem dělal podle mě naposledy a nebylo tomu tak. Pokaždé jsem je několikrát opakoval. Tomu říkám ty malá naposledy, kdy to tak nemyslím. Třeba naposledy si zapálit nebo naposledy se opít. To jsou ty nejčastější naposledy které jsem si říkal. Už si je neříkám, protože vím že když si to řeknu, tak naschvál to udělám, protože mám dojem, že se o něco připravuji. Jsou, ale taky naposledy, které se opravdu tak staly a dostáli svému naposledy. To je to velké naposledy které nechodí moc často, těch moc nemám, protože musí být úspěšně splněné. Zatím se to týká těch nelegálních látek a partnerských vztahů. I když je fakt, že ani u jednoho jsem si neřekl, že to je naposledy, prostě jsem najednou přestal. Poslední takové velké naposledy bylo před jedenácti měsíci. Jak to tak občas bývá předtím než bylo to naposledy, tak byla ta malá naposled, která se říkají jen ze zvyku. Nejzvláštnější že nebyly z mě strany.
Jedna kamarádka, mě před pěti lety chtěla seznámit se svým spolužákem ze školy, s tím, že by z nás byl dobrý pár. Nemám v oblibě tyhle seznamovací a dohazovací akce, tak jsem se patřičně kroutil. Moc se mi nechtělo se setkat s někým, koho by mi doporučila ona, ale nakonec to udělala, tak jak byla zvyklá. Šly jsme jako banda na pivo a tam se náhle nečekaně objevil ten její spolužák, který mě chtěl poznat a já jeho prý taky. Tak jsem s ní šel za ním, abych měl od ní pokoj, protože mi bylo jasné, že by mě s tím otravovala každou chvíli. Moc nedám na první pohled, ale tady to bylo jinak. Čekal jsem nějaké vychrtlé pako z kanclu, byl jsem ale hodně překvapen. Byl to hezký zrzaví kluk mého věku se sportovní postavou a podle toho jak vypadal o sebe hodně pečoval. To se o mě nedalo říct, měl jsem na sobě vytahaný svetr nasáklí smaradem z různých putyk, do toho jsem měl na sobě decentně roztrhané džíny a dlouhé umaštěné vlasy. V tu chvíli mi bylo jasně, že jsem na něj dojem neudělal, u někoho jiného by mě to neštvalo, ale u něj to bylo jinak, na první pohled se mi líbil. I přes první dojem se se mnou dal do řeči. Podle toho jak mluvil jsem poznal, že jsem na něj dojem neudělal, tak jsem to moc nehrotil, navíc jsem měl pilno. Měl domluvenou noc s jedním klukem se kterým, když to slovo použiji hodně volně, chodil. Celou noc a dlouho ještě po tom jsem na něj myslel, ale bylo mi blbý říkat té kamarádce, ať mi na něj dá číslo nebo abychom se znova sešli, takže jsem čekal půl roku, než jsme se znova viděli. To už bylo o něco lehčí, snažil jsem se obléct a upravit, tak abych nevypadal jako smažka, což nebylo moc jednoduché. Nakonec to, ale vyšlo bavili jsme se spolu celý večer. Závěr dopadl tak jak jsem očekával a chtěl. Bylo i na něm vidět a z jeho chování poznat, že ani nic jiného neočekával.
Ráno když jsem se probudil u něj v bytě a v posteli jsem přemýšlel co teď. Zůstat nebo se vytratit, nakonec jsem se odhodlal k vytracení. Posbíral jsem svoje věci, oblékl se a pomalu jsem se začal přesouvat ke dveřím, abych zmizel. Pokaždé, když jsem se takhle vytrácel z cizího bytu, jsem si připadal trošku jako děvka, ale co se dalo dělat. To co jsem chtěl jsem dostal a tím to haslo. Když jsem byl konečně na ulici začal mi zvonit telefon, bylo to neznámé číslo, ty zpravidla nezvedám, tak jsem to ignoroval. Po chvilce přišla esemeska ve které bylo napsáno, zvu tě na kafe a snídani modroočko, tak se otoč a jdi nazpět. Chvíli jsem přemýšlel kde ten parchant vzal moje číslo a taky jsem rozmýšlel tu snídani. Nakonec vyhrál hlad, tak jsem šel zpět. Během snídaně jsme se domluvily, že to bylo naposledy co jsme spolu spali. Dohodli jsme se, že radši zůstaneme kamarádi, což fungovalo, asi osm měsíců, pak následovalo několik podobných rán a naposled.
Slovo naposledy jsem si v našem podání vykládal jako, až zase bude čas, tak se stavím. Docela nám to vyhovovalo, pokaždé jsem dával přednost jemu, před někým jiným se kterým jsem třeba v té době i chodil. Jednou před vánocemi mi zavolal, že musím za ním přijet. Bohužel jsem byl hodně zasekaný, takže jsem nemohl a omluvil jsem se mu, že nemůžu. Tak navrhl, že přijede on za mnou na pět dní. To mi vrtalo hlavou, nikdy jsme se takhle dlouho v kuse neviděly, hodil jsem to za hlavu a těch pět dní si s ním užíval. Poslední noc mi řekl, že teď to je doopravdy naposledy. Tomu jsem se smál, s vážnou tváří mi to zopakoval, docela jsem se toho lekl. Tak jsem s ním strávil poslední noc jako by to bylo doopravdy naposledy. Ráno zmizel.
Neozval se pak skoro přes půl roku, až pak mi od něj přišel email, že se žení a, že jsem zvaný na svatbu. V tu chvíli jsem si ten email četl asi šest krát, nemohl jsem tomu uvěřit a už vůbec ne tomu, že si bere holku. Hodně dlouho jsem přemýšlel jestli tam jít nebo ne. Nakonec jsem uznal, že by bylo krajně nevhodné tam být, mám za to, že tu pozvánku poslal ze slušnosti. Konečně jsem ale pochopil co to znamená doopravdy naposledy.

Kladivo

7. listopadu 2015 v 22:51 | Edgar
Ráno sprchlo, to bylo něco co mi zhatilo plány na to jít se podívat do té zaniklé usedlosti. Ne, že by pršelo celé ráno, spíš mě odradilo to, že bych šel mokrou loukou a to fakt nemusím. Tak jsem seděl doma a říkal si, že zítra to vyjde, protože má být slunečno už od rána. Později mi došlo, že bych tam vlastně došel i po silnici a pak lesní cestou. Na to bylo, ale už pozdě, protože jsem se rozseděl. Navíc by to byla docela zacházka, nevím sice o kolik kilometrů, ale by lo by to delší, než bych chtěl. Navíc bylo pod mrakem a to znamenalo i nebezpečí, že bude pršet, no nebudu kecat hledal jsem výmluvu, abych nemusel. Nejhorší na tom bylo to, že jsem se vymlouval sám sobě, to mě docela děsilo. Pokaždé jsem se vymlouval někomu jinému, jen ne sobě. Těším se až se budu, sám se sebou hádat.

Tak jsem aspoň volný den věnoval tomu, že jsem si přečetl zprávy za poslední tři dny. To nebylo moc moudré, už se pomalu v tom ztrácím. Ještě k tomu jsem u toho jedl, tak se bojím, že z toho budu mít vředy. Takovou obavu jsem měl naposledy, když jsem dělal na stavbě, kde jsme při obědě jako kolektiv poslouchali jedno nejmenované rádio, zaměřené na takoví ten bubblegum popík. To jsem se bál, že mě to psychicky poznamená, hlavně ty postřehy rádoby vtipných moderátorů. Ještě dneska, když tu stanici slyším, tak se osypu. Měl jsem chuť to rádio vzít a vyhodit, ale neříkalo mi pane, jinak bych mu to udělal. Tak jsem radši jedl mimo buňku. Byl jsem, ale pomstěn a nebyl jsem u toho, což mě docela štvalo. Jednou o víkendu, když tam král nějaký ten šlágr, se jeden zedník naštval a rozmlátil to radio na fidloprčičky kladivem. Tenkrát byl v mých mladistvých očích úplný hrdina.

Zvláštní záliba

7. listopadu 2015 v 10:43 | Edgar |  Téma týdne
Zvláštních zálib mám docela dost. Ty se spíš zdají zvláštní mému okolí než mě, protože moje okolí většinou bývá trošku extrém vůči mě. Tím hlavně myslím kamarády z už bohužel zrušené hospody. Ti se docela divili, když jsem jednou neopatrně prohlásil, že jsem četl Harryho Pottera, což je docela logické. Protože když jsem chodil na základní školu, tak to tam četl skoro každý. Je sice fakt, že já jsem to četl až trošku později a to kvůli tomu, že se mi nechtělo čekat až dotočí zbytek filmů. Hlavně je překvapilo, že jsem schopen přečíst sedm knížek. Do té doby si mysleli, že čtu akorát televizní program. To taky bylo trošku zcestné, televizní program opravdu nečtu. Za to si, ale částečně mohu sám, protože moje chování a názory mě zaškatulkovaly do kategorie blbej drvoštěp. Hlavně, protože se do hospody kupovali tiskoviny bulvárního typu, které ostatní zdatně četli, a já je jen prolistoval, přečetl si vtip a předpověď počasí. Tím to pro mě končilo, z toho ostatní usoudili, že jsem asi trošku blbej. No popravdě jsem byl za to hodně rád a jsem ještě teď. Na víc já si myslel to samé o nich, když pevně věřili těm článkům.
Za zvláštní zálibu u sebe považuji to, že ač nevěřím na duchy, paranormální jevy, záhadné živočichy, UFO a kospirační teorie, tak si vždy udělám čas na to, abych si přečetl knížku o těch tématech. Nebo se kouknu na nějaký ten investigativní dokument o tom jak loví UFO nebo duchy. Pokaždé přemýšlím proč to dělám. Dlouho jsem na to odpověď nemohl najít, pak jsem si, ale uvědomil, že to dělám kvůli tomu, abych se ujistil, že to je fakt blud. Taky v tom hraje roli to, že mám rád sci-fi a fantasy. A některé ty dokumenty jsou na úrovni béčkového sci-fi a fantasy. Některé hlavně ty konspirační jdou až do extrému. Nechci nějak snižovat úroveň některých autorů těch dokumentů a knih, ale podle toho co občas vyprodukují, by spíš měli točit celovečerní fantasy filmy. Ostatně dodneška si myslím, že Erich von Däniken položil nevědomky základy hvězdné bráně, jak filmu tak seriálu.
Další taková moje zvláštní záliba má jméno Adolf Hitler. Ten člověk mě hodně fascinuje, snažím se o něm dozvědět co nejvíc, je to taková moje posedlost. Pokaždé, když o něm výjde nějaká kniha, či se natočí noví dokument, tak to musím vidět a přečíst. Samozřejmě jsem četl i Mein Kampf. Asi půlku knihy jsem přemýšlel proč to napsal a druhou půlku jsem doufal, že mi to vysvětlí, což se nepovedlo. Od té doby pochybuji o každém člověku s lehce fašistickými názory, který mi s upřimným výrazem v obličeji řekne, že to četl. Pokaždé mu říkám, že to nečetl, kdyby jo, tak se tím nechlubí. Jeden můj pravicoví kamarád mi jednou řekl, že jako teplouš tomu nerozumím. To mě pobavilo, protože jsem se koukal na metr šedesát vysokého kluka, s hnědými oči a černými vlasy s ruskými předky. To je prostě model Hitlerovo aríjce. To je další moje podivná záliba. Posuzovat kolik příznivců Hitlera odpovídá jeho vysněnému ideálu.

Kmínka

6. listopadu 2015 v 22:42 | Edgar
Jo pátek konečně. To je ten den na který čekám celý týden. Teď poslední dobou má i stejný průběh, hlavně v práci. Kolegovi ve čtvrtek odjede za sestrou jeho žena i s dítětem a on se může beztrestně zbourat jak zákon káže. Takže ho ráno budíme, když ho vzbudíme, tak z něj táhne jak z pivovaru. Už si na to zvykám a jsem docela rád, že tyhle stavy má, už jen v pátek. Navíc to znamená, že se budu celý den smát a budu mu při každé příležitosti říkat větu. Čupera pil. Na to pokaždé reaguje větou z jiné pohádky. Byl jsem u Mojžíše a dal jsem si kmínku, protože mám po ní krásný sny. Celý den se bavíme tím, že cituje naše oblíbené pasáže z Werichovo pohádek. To samé jsme dělali i dnes.

Celý den nám aspoň svítilo slunce, jen odpoledne byla menší krize, když spadlo pár kapek, pak se zase rozjasnilo. Napadlo mě, že bych mohl vyjít výš na kopec a podívat se dolů na město. Ten pohled mě docela zajímá. Děláme teď nad Litvínovem, a kdo to město zná, nebo dával v hodinách zeměpisu v základní škole pozor ví, že u Litvínova je velký povrchoví důl a velká chemička. Hodně mě to zajímá. Chtěl bych to vidět celé pohromadě. Příroda mi, ale nepřála. Viděl jsem jen, jak je vše dole zahaleno v mlze. Přesně takoví pohled jsem jeden čas vídával, když jsme jezdily domů z Božího daru. To, ale bylo trošku jiný, protože z té mlhy vykukovaly komíny elektráren a hulily. Skoro to vypadalo tak, že ten dým co jde nahoru padá pak dolů a zahaluje okolí do mlhy. Docela mě štvalo, že jsem v té době nevozil sebou foťák.

Pracovní víkend nehrozí, takže se připravuji na zítřek. Jediné co mi to kazí je předpověď počasí. Zatím slibují déšť, z toho moc radost nemám, protože v neděli se mi nechce chodit po horách. No přinejhorším to odložím na další týden. Přece jenom mám docela dost času a když to, ani tak nevyjde, tak tam půjdu rovnou na ostro s Lukášem, aspoň to bude větší zábava.

Uhlí

5. listopadu 2015 v 21:14 | Edgar
Ráno bylo bez jinovatky to mě docela zklamalo, ale co se dalo dělat. Bylo takové příjemné teplo a obloha byla zatažena, jen místy vykukoval měsíc. To nejhlavnější byl vzduch, bylo totiž hodně cítit, že lidé v domcích už topí uhlím a dřevem. Nevím proč, ale mám rád tu vůni, je mi jasný, že pro někoho to je smrad, ale mě to prostě voní. Zároveň mi to, ale bohužel připomíná, že se blíží vánoce a nejen to, už od půlky října přecházejí markety na vánoční výzdobu. Zjišťuji, že čím jsem starší tím víc mi ten svátek vadí. Pokaždé, ale zatnu zuby a nechávám to plavat.

Dneska jsem potkal po dlouhé době kamaráda ze základky. Hned se na ulici ke mně hlásil, což mě docela i naštvalo, protože ve čtvrtek obvykle nemám na debily náladu. Tak jsem ho aspoň pozdravil aby neřekl. To bohužel nestačilo, zastavil mě a musel jsem s ním vést ve skrze nudný rozhovor o ničem. Zakončený větou, někdy příště. Když si to tak uvědomím, tak to bylo celý v duchu té skladby od Kaťáků.

Jeden čas to tak nebylo. Měli jsme si co říct, ale trošku se to pokazilo, když on chodil do učení do nedalekého města, zatím co já jsem byl v internátu v jedné horské vísce. Jezdil jsem domů jen na víkendy a nějak jsme se začali odcizovat. Když jsem si to uvědomil, tak jsem se to pokoušel napravit, ale už to nešlo, potkávali jsme se zřídka a buď v hospodách nebo na nějakých akcí. Tam jsem se pokoušel s ním navázat rozhovor, pokaždé jsem bohužel zjistil, že naše zájmy už nejsou stejný a pohled na svět se též změnil. Úplně jsem to vzdal, když jsme se potkali zcela náhodně na narozeninách jednoho kluka, se kterým jsem jeden čas spával. Docela mě překvapilo, že tam je se svojí přítelkyní. Tak jsem s ním aspoň pokecal. Najednou uprostřed hovoru řekl. "Podívej se na ty dvě hnusný buzny." A ukázal směrem kde se oslavenec vykousl s nějakým sportovcem. Ještě dodal. "Ještě, že je těch úchylů tak málo." Hned mi došlo, že neví kde je. Musel jsem se pousmát, což on bral, asi jako můj souhlas s jeho názorem, což byla velice mylná úvaha. Jenže on v tu chvíli čekal nějaké moje vyjádření. Z toho mě naštěstí zachránila jeho mladá, která mu šla říct, že chce domů, protože je pozdě. S tím souhlasil. Rozloučili se se mnou a šly pryč. Celý zbytek večera jsem přemýšlel, kde se tu oni dva vzali. Celé mi to bylo objasněné až ráno, kdy jsem zjistil, že jeho mladá je sestra toho oslavence. Neměl jsem ani ponětí, že má ségru. No ono popravdě, během té doby co jsem s ním spával jsme si moc věcí neřekli. Myslím, že jsme neznali, ani svoje celé jména. Od té doby jsem byl na vážkách, zda mu řeknu, že byl na oslavě narozenin, kde z padesáti lidí bylo osm heterosexuálů.

Doma jsem zapadl do křesla a po náročném pracovním dnu, jsem si do uší nahulil Metallicu. Takzvaně na plný koule, protože ta se poslouchá jednině nahlas. Na internetu jsem se koukl pořádně do mapy, abych věděl kudy v sobotu půjdu do té zaniklé vísky. Už se tam docela těším i počasí by mělo přát. Jen doufat, že se nerozhodneme zítra, že by bylo dobré dělat i o víkendu.

Jinovatka

4. listopadu 2015 v 21:08 | Edgar
Dneska po ránu, když jsem se podíval z okna tak to vypadalo, že bude hnusná zima. Všude byla jinovatka, počítal jsem s krutou zimou, tak jsem se podle toho oblékl. Venku jsem zjistil, že to zas tak strašné není. Cestou jsem trochu zalitoval, že mám na sobě tolik oblečení. Celou cestu jsem se potil jak prase, pospíchal jsem do garáže, abych ty hadry ze sebe sundal. Docela jsem překvapil ostatní, když nadávali jaká zima a já se začal svlékat s tím, že je poměrně teplo. Začali hned na mě koukat jako na největšího exota, kterého kdy po ránu viděly. Na to už jsem celkem zvyklí, takže jsem se nenechal vyvést z míry a sundaval jsem ze sebe zbytečné mikiny.

Během dne už bylo slunce, i když ránu docela bojovalo s mlhou. Naštěstí děláme poměrně vysoko, takže mlha šla dolů a na kopce svítilo slunce. Postupně během dne všichni uznali, že je teplo a následovali moje raní počínání. Celý pracovní den mi přišlo zajímavé koukat se, jak po pádu stromu na zem ještě na něj padalo červenožluté listí. Sice nepatřím mezi ty lidi, kteří obdivují přírodu a její zázraky, ale tohle bylo fakt dobré.

Po práci jsem šel rovnou domů. Vynechal jsem přejídání jen jsem se střídmě najedl. Pak jsem si sedl do křesla pustil si počítač a začal jsem hledat na mapách nejlepší cestu, k jedné zaniklé obci kousek nad městem. Když jsem byl minulí víkend od toho místa s Lukášem, projevil zájem o to místo. Sám přesně nevím kudy se tam chodí. Byl jsem tam naposledy, když mi bylo osmnáct a navíc jsem tam jel s jedním kamarádem autem a ještě z druhé strany. Pamatuji si, že tam byly obvodové zdi domů. Sám jsem teď docela zvědaví co tam teď je. Podle fotek ze stránek zaniklé obce, tam ještě to obvodové zdivo je a docela zachovalé. To mě docela potěšilo. Když jsem se, ale podíval pořádně tak jsem zjistil, že ty fotky byly foceny v roce dva tisíce čtyři. Což odpovídá zhruba té době, kdy jsem tam byl naposledy. Takže jsem se rozhodl, že tam jako první radši půjdu sám, abych zjistil jak to tam vypadá, než vytáhnu Lukáše na ten pochod. Je štěstí, že v okolí je docela dost zaniklých obcí nebo usedlostí, takže záložních plánů je až, až. Posledně, když tu byl tak jsme šly na starý krchov s rozpadlým kostelem.



Válení

3. listopadu 2015 v 19:51 | Edgar
Skoro celý předchozí týden jsem se léčil z nemoci, kterou mi tu Lukáš nechal, asi abych na něj myslel, nebo to prostě bylo celé nedopatření. Tomu už moc nevěřím, protože to není poprvé co jsem od něj čapl nějaký ten kašel a horečku. Jediné co mě hřeje u srdce je to, že on je teď taky nemocný a já jsem uzdravený. Popravdě řečeno ta nemoc se spíš lekla, protože jsem na ní nebral ohledy. Snad jen v tom, že jsem zase nekuřák. Bylo to tak, že jsem chodil normálně do práce, a doma jsem se jen válel a koukal na seriály. No snad večer, když jsem spal, tak jsem se pokoušel si vsugerovat to, že se musím vyléčit.
Když jsem se tak válel, tak jsem se rozhodoval o jedné důležité věci. A to co udělám s tím, že zase nehulím, už to beru, tak že to je u mě už docela trapné. Protože když už to nedělám, ani na půl je to divné a co víc i ujeté. Začínám přemýšlet, že to nechám na pořád, ale je v tom háček. Vím, že mi to nepůjde, vydržet týden či měsíc mi jde, ale rok to asi ne.
Přes pracovní týden se nic zvláštního nedělo, snad jen to, že mi vůbec neutíkal, když jsem si myslel, že už je pátek, tak se ukázalo, že je teprve pondělí. Když přišel konečně pátek, tak jsem z toho, ani neměl radost. Nevím co to se mnou je, ale bohužel to tak bylo, tak jsem se rozhodl, že o víkendu se nehnu z bytové jednotky. Prakticky jsem dělal to co jsem dělal celý týden po práci. Napadlo mě, že kdybych k tomu popíjel lahváče mohl bych nosit nálepku starý fotr, jen bych musel ještě fandit nějakému tomu fotbalu.
Od pondělí jsem si řekl, že budu dělat něco víc smyslu plného, než se jen válet v křesle. Tak jsem hned v podělí začal tím, že hned jak jsem přišel z práce, tak jsem si pustil seriál a sedl si do křesla. Do toho jsem se začal přejídat. Přesně takhle si u sebe, a i u spousty lidí představuji to, když se řekne, od zítřka už budu lépe žít, a začnu dělat něco jiného, než se jen válet a koukat na bednu. No budu upřimný. V úterý jsem měl volno, tak jsem se válel celý den a ničeho nelituji.