Říjen 2015

Děs

26. října 2015 v 9:41 | Edgar
Dlouho jsem sem nic nenapsal, protože jsem trávil čas s Lukášem. Jel jsem za ním do prahy, a po víkendu jel se mnou domů, protože měl dovolenou, která trvala celý týden. Tak jsme po dlouhé době byly většinu času spolu. Hodně jsem si to užíval. Skoro mi to připadalo jako příprava na společný život. Hlavně kvůli tomu, že jsem se vracel z práce celkem pozdě, z čehož jsem byl celkem naštvaný, protože to vždy bylo kvůli neschopnosti mým kolegů pochopit to, že není dobrý nápad vyjíždět do práce pozdě. Pak tu byl ještě jeden fakt a to ten, že jsme se stěhovali na noví místo, kde teď makáme, což znamená, že se traktor dal na dílnu. Takže víkend kdy jsem byl v Praze se měl opravit, aby fungoval bez problémů a my jsme mohli v klidu dělat, bez toho aniž by jsme se staraly o jeho opravu. To se samozřejmě nevydařilo, nebo to ostatní měli na háku. Protože se v něm do čtvrtka vrtali, takže jsme každý ten den začali dělat až po desáté hodině. Do teď nechápu co ten víkend dělali, protože závad bylo až, až. Začal jsem chápat, že někteří lidé ve zkratu postřílí lidi ve svém okolí. Měl jsem k tomu fakt nakročeno, jediné co mi v tom zabránilo, byla absence střelné zbraně a pak moje zásada, že smrt není trest, ale vysvobození. V jejich případě to je víc než pravda, jejich drahé polovičky jim dělají peklo tady na zemi. Když zrovna mají volno a nebuzerují je, tak to přebírají děti. Takže proč jim zkracovat trápení.

Deset

25. října 2015 v 19:35 | Edgar |  Téma týdne
Deset důvodů proč mě někteří lidé tak strašně štvou.
První co mě fakt štve. Jsou zbytečné otázky, například, jak se máš, jak to jde nebo oblíbené co je nového. Všechno to jsou zdvořilostní otázky, na které člověk odpovídá automaticky, bez toho aniž by uvažoval o tom co říká. Protože je tak naučen. Už ve škole mě učili, že ve skutečnosti nikoho nezajímá, to na co se ptá, ale je to zdvořilé a čeká tu samou zdvořilou odpověď. Uniká mi smysl těch otázek. Samozřejmě je také používám, ale jen u lidí co mi neodpovídají lží.
Druhá věc co mě štve. Je to, že lidé přede mnou se zastavují. Tím myslím hlavně to, když jdu rychle v marketu s tím, že si chci vzít jen pár potravin a pak rychle zmizet. Tak se přede mnou zastaví lidé s vozíkem, veprostřed uličky pochopitelně, a rozhlíží se. V té chvíli jsem rád, že ti lidé mi nemohou číst myšlenky, většinou myslím na jejich ubití. Občas se mi to taky stává v práci. Kdy jdu v lese do kopce, kolega který jde jako první najednou zastaví uprostřed toho kopce. Tím mě zabrzdí a musím ho obejít. Pokaždé jim říkám, nechte mě jít prvního, ale je to prd platný.
Třetí věc co mě fakt štve. Je čekání na pivo v poloprázdné hospodě. To mě vytáčí skoro k nepříčetnosti. Mám pochopení, když si obsluha chce dát cigaretu, ale čekat deset minut bez vysvětlení, proč nemám pivo, je na mě fakt moc.
Čtvrtá věc co mě fakt štve. Je to, když někdo řekne, že přijde v určitou hodinu, a pak přijde pozdě. Samozřejmě, že se ani neomluví nebo nevysvětlí proč měl zpoždění. To je něco co mě štve celý život, protože moji kamarádi mají spousty krásných a dobrých vlastností, jenže dochvilnost mezi ně nepatří.
Pátá věc co mě fakt štve. Je, když se s někým bavím o počítačích a řeknu, že používám linux, tak mě začne přesvědčovat o výhodách windows. Většinou ho nechávám, ať se vykecá, neodpovídám mu na to co mi říká. Okna jsem používal dlouho, najednou jsem je používat nechtěl, tak nechápu proč mě někdo přesvědčuje, že dělám špatně, když užívám linux. Několikrát jsem přemýšlel o tom, že jsou ti lidé sponzorováni.
Šestá věc která mě fakt štve. Jsou takzvaní konspirátoři, hlavně ti co vidí všude nějaké spiknutí, ať už vlády nebo nového řádu. V jistém ohledu je chápu, také jsem měl období, kdy jsem věřil na kde jaké věci. Hodně jsem věřil na to, že sem cestují mimozemšťané. Nikomu jsem to, ale necpal protože jsem si pokaždé říkal, že to nikoho nezajímá. Po čase jsem si řekl, že kdybych byl mimozemšťan, který umí cestovat vesmírem, tak bych na zem jezdil jako do zoo. Od té doby jsem toho nechal.
Sedmá věc která mě štve. Je, když se bavím s někým o filmech řeknu, no mě se zdála lepší kniha. Odpovědí mi je. Podle toho filmu udělali i knížku? Na to už moc nereaguji, jen se pousměji a nechávám to být. Můj mozek, ale řve ty blbe jeden, ta kniha byla napsaná dřív, než byl nějaký podělaný film.
Osmá věc která mě štve. Je to jak je spousta lidí u piva se najednou experti na všechno. Samozřejmě sám mám tenhle problém, u mě je, ale rozdíl ten, že poznám kdy nediskutuji ale melu hovadiny. Štve mě, že nemůžu posoudit zda to funduje i u našich sousedů, nebo to je jen česká specialita.
Devátá věc co mě štve. Je, když někomu řeknu, že jsem na kluky, tak se zeptá. Jak jsi to poznal? Odkdy jsi na kluky? Jeden čas jsem si říkal, že se na to budu pokoušet odpovědět bez ironie. Už mi to ale nejde. Tak vždy odpovím tu největší hovadinu co mě napadne.
Desátá věc co mě štve. Je, když sedím v klídku u baru, pokud možno v nejtemnějším koutě. A najednou ke mně přijde známí, řekne mi pojď se bavit s ostatními. Cožpak nechápe, že mezi ně nechci jít? Kdybych chtěl, tak tam sedím už dávno. Když je hodně natvrdlí, tak tam u mě stojí a přemlouvá mě, což je pro oba velice potupné.

Sníh s deštěm

14. října 2015 v 21:30 | Edgar
Dneska byl první sníh s deštěm, hned jak jsem se podíval z okna, tak jsem věděl, že nemusím jít do práce. To jsem sice šel beztak, ale šel spíš abych se dozvěděl, že nikam nejdeme. Cestu domů jsem šel přes asijského obchodníka, abych si koupil snídani. Po dlouhém vybírání v chlaďáku jsem sáhl po kuřecích separátech z vodňan s příchutí sýru. Nevěděl jsem jestli mám doma dost hořčice, aby se ty separáty dali jíst, tak jsem vzal ještě něco co se honosilo nápisem francouzká hořčice.
Doma jsem se najedl a nevěděl co se zbytkem dne. Tak jsem si pustil Červeného trpaslíka první epizody. Lehl jsem si do postele, netrvalo dlouho usnul jsem klidným bezesným spánkem, který trval přes sedm hodin. Po dlouhé době jsem se dobře vyspal.
Když jsem vstal, tak jsem se podíval z okna jak to vypadá venku. Sníh byl pryč, to jsem i čekal, a měl jsem z toho radost. Ještě není čas na sníh, aspoň tedy do půlky listopadu. Hodil jsem do sebe oběd a večeři. Pak jsem začal pokračovat v ležení v posteli.

Pozpátku

14. října 2015 v 17:18 Téma týdne
Život pozpátku si moc dobře neumím představit, ač epizodu červeného trpaslíka s názvem pozpátku umím skoro nazpaměť. Je to možná taky tím, že tam to braly moc do extrémů. Hlavně, když na konci epizody šel kocour na záchod.
Nedokáži si představit, jak nebožtíky vytahují z hrobu nebo z krematorii. Pak je dávají do márnice, z márnice do nemocnic na lůžka, kde se pak probudí k životu. Postupně se jejich zdravotní stav zlepšuje. Pak už mládnou, život zakončí tím, že se vrací do dělohy. Jen mi ještě vrtá hlavou, jestli by ti lidé věděli, jak bude celý jejich život probíhat. Hlavně jestli by to braly jako budoucnost nebo minulost.

Kolem nuly

13. října 2015 v 21:41 | Edgar
Tak se asi fakt blíží zima, celý den byla teplota kolem nuly. Ráno, když jsme přijeli do lesa, tak byli i zamrzlé kaluže, to je docela skok i na krušné hory. Tedy aspoň si to myslím, ještě musím pořádně zapátrat v paměti, jestli si nepamatuji studenější prostředek října. Teď, když nad tím tak přemýšlím, tak mi dochází, že zas tak moc velká zima nebyla, tedy co se týče těch stupňů. Spíš bylo na prd to, že bylo celý den bylo pod mrakem a táhla se po kopcích mlha. To prostě na náladě moc nepřidá a člověk si vsugeruje, že je větší zima, než je doopravdy.
Když, jsem došel na místo kde jsme kácely, ucítil jsem ve vzduchu to co jsem necítil už pár měsíců. Byl to chlad skloubený s vůní jehličí, člověku to hned připomene takzvanou pohodu vánoc. Ten chlad nebyl obyčejný, byl to ten který slibuje silné mrazy. Už se ně ve skrytu duše moc těším. Nemůžu tohle přání v práci jen tak pronášet, aby mě neměly za úplného blázna. Takže se na ně těším potichu. Nevím čím to je, ale v zimě se líp funguje. Hlavně se mi líbí to, že moji spolupracovníci zbytečně nevykecávají a makají, jinak by jim byla zima.
Po práci jsem šel pomalu domů, ve sluchátkách mi hrál Nick. Už se mi začíná hodně zavrtávat do hlavy, takže nebude dlouho trvat a budu znát jeho celou tvorbu. Dneska jsem se pokoušel vzpomenout na to, kdy jsem toho australského výstředníka slyšel poprvé. Chvíli mi to trvalo, než jsem si vzpomenul. Bylo to v jednom pajzlu, kam jsem zapadl, když mě v půl druhé ráno probudila žízeň na pivo. Chtěl jsem si dát dvě maximálně tři piva. Stoupl jsem si k baru a prohlídl si prázdný lokál, jen u jukeboxu stála podivná postava, která tam pořád házela peníze. Čekal jsem, podle hadrů do kterých byla oděna, že z toho vyleze nějaká ta pop mňůzik, ale ne. Pustil tam celou výběrovku Nicka, pak si stoupl k baru, a popíjel k tomu kouřil jednu od druhé. Nevím co ho vedlo k tomu to chování, ani jsem po tom moc nepídil. Jen jsem seděl na barovce a poslouchal tu hudbu. Když to dohrálo šel jsem domů spát. Usínalo se mi dobře, stihl jsem místo tří piv vypít devět.
Na čtení pohádek jsem se dneska vykašlal. Rozhodl jsem se pro větší a těší kalibr. To jsou zprávy z domova a ze zahraničí. Jednou za čas mě přepadne myšlenka, že i já jsem součást světa, a měl bych se o něj zajímat. To mi většinou vydrží den, než mi dojde, že to svět v pohodě zvládá i beze mě. Tentokrát to nebyl, ani den přečetl jsem si dvě nové zprávy ze světa, a hned mě to přešlo. Šel jsem radši dočíst ty pohádky, ty měli aspoň hlavu a patu.

Podzim

13. října 2015 v 19:47 Fotky

Listí

12. října 2015 v 21:37 | Edgar
Tak jsem ráno trošku zaspal, ale to moc nevadilo, poněvadž se u nás na dochvilnost moc nehraje, což mi opakovaně drásá nervy. Nic s tím ale bohužel neudělám. Leda snad, že bych se vrátil v čase, do dob jejich výchovy, a začal je pravidelně řezat za pozdní příchody. No popravdě, když bych měl stroj času, tak bych ho určitě využil na něco jiného, než na výchovu lidí, který bych s největší pravděpodobností už ani nepoznal.
Když, jsem vyšel z paneláku, tak byla jinovatka a docela zima, až mě to překvapilo. Protože mě v noci neprobudila zima. Spím totiž při otevřeném oknu, asi jsem spal moc tvrdě a ráno, když jsem vstal měl jsem hodně problémů sám se sebou, a nebyl čas zkoumat teplotu. Byl jsem rád, že jsem si rychle udělal do termosky čaj a vzal z lednice svačinu. Pokaždé přemýšlím nač a proč pospíchám, když vím, že i když jsem zaspal, tak tam beztak budu moc brzy, nebo přesně na odjezd. Jediný co mě napadá je to, že to dělám z vnitřního přesvědčení, že když jdu n pozdě, tak bych se měl aspoň pokusit pospíchat, i když vím že jdu pozdě.
Naštěstí po celý den bylo slunečno a modré nebe bez mraků. Strašně se mi líbily teplotní výkyvy, který jsem cítil, když jsem ze slunce přešel do stínu. Snažili jsme se dělat jen ve stínu, protože jsme byli navlečení, a rozhodně nebyl dobrý nápad ze sebe sundavat vrstvy oblečení, obzvláště když jsme všichni už úspěšně přechodili, či vyléčily různé nachlazení a rýmy.
Z práce jsme jely přes hory kvůli tomu, že se dole paktovali silniční kontroly, jak nám oznámil hajný a revírník. Naše auto co nás vozí do práce, nepatří mezi ty vzoroví a navíc šofér se nerad pásá. Pravidelně mu za to berou body. Tak jsme museli lesem, sice to je delší cesta, ale stojí za to. Rozhodně teď, když bylo modré nebe listí barevné. Tráva která lemovala napůl rozpadlou asfaltku byla žlutá. Občas u cesty stálo pár malých zelený smrčků či jedlí. Mezi ostatními kmeny prosvítali se svými bílými kmeny břízky. Zkrátka vyloženě pastva pro oči, i když cesta byla zakončena kompletním výhledem na hnědouhelnou pánev a její elektrárny. Není to tak dlouho co jsem zjistil, že mě už to tak nepřijde. Myslím, že by mi bylo divné, kdyby tam ta jáma a ty komíny nebyly.
Doma jsem pokračoval v tom co jsem o víkendu začal. Četl jsem Andersenovo pohádky a poslouchal Nicka. Kupodivu, když to bylo takhle pohromadě, tak to zas moc divný nebylo. Nevím čím to bylo, ale najednou jako by to všechno do sebe zapadalo. To se mi zdálo dost uhozený, kdybych četl něco od Kinga, tak budiž. Přece jenom by se dalo říci, že Nick má v textech podobnou tématiku, ale u pohádek od Andersena, to je divný. Asi to bude tím, že Nick pasuje ke všemu co je trochu morbidní.

Mlha

11. října 2015 v 21:01 | Edgar
Sobota ráno byla zahalena v mlze, přesně tak jak to mám rád. Slunce pomalu už vyšlo, ale nebylo vidět. Viděl jsem jen mléčnou mlhu, ze které občas vystupoval malí zelený smrček. Jen troubení jelenů chybělo. Nedokázal jsem to patřičně ocenit. Přece jenom byla sobota, a já byl v práci, navíc jsem byl ještě trochu na chcípaný. Ale už ne tak moc jako před tím, to mi hodně zvedlo náladu. Takže jsem byl v práci vysmátý jako lečo. Nikoho v okolí jsem neprudil, jen jsem si jel tu svojí pohodičku. To vyvolalo spousty podezření, že jsem ještě opitý, pak si ještě mysleli, že jsem se s někým vyspal. Marně jsem vysvětloval, že ani jedno se neděje. Jen je mi prostě po delší době dobře.
Sice mě to po práci táhlo do hospody, nebo jít na delší tůru zakončenou nějakou příjemnou zakouřenou hospůdkou kdesi v horách. Řekl jsem si, že radši strávím zbytek víkendu doma, při nic nedělání. To mi šlo samo, jen jsem měl takové to tikání, co budu dělat. Dlouho jsem odkládal to, že se podívám na nějaké nové filmy, abych při hovoru s kamarády občas věděl o čem mluví. I když se smířily s tím, že pro mě filmy nejsou, takže si na toto téma moc nepokecáme. Já jsem zase smířený s tím, že si s nimi nepokecám o knihách a hudbě.
Dlouho jsem přemýšlel na co se podívat, po delší úvaze jsem usoudil, že mám všechny filmy tam kde slunce nesvítí. Rozhodl jsem se, že budu jen těkat po internetu a číst si hovadiny. Po pár minutách téhle bohulibé činnosti, mě napadlo podívat se na stránky mého oblíbeného hrobníka, což je Nick Cave. Zjistil jsem, že tam k zhlédnutí celý koncert. Nedalo mi to a musel jsem ho celý sjet. Myslím, že mě ten člověk nepřestane udivovat. Nick sice není umělec kterého bych pravidelně sledoval, pokaždé jednou za čas si pustím pár jeho skladeb. Jeho celou tvorbu ani neznám, ale ať si pustím jeho nové či staré věci, pořád se mi to zdá velice zajímavé.
Jelikož jsem měl po zbytek víkendu z té jeho hudby hodně pochmurnou náladu, věnoval jsem se v neděli už jen čtení povídek a pohádek H.Ch. Andersena. To mi sice na změnu nálady moc nepomohlo. To už, ale bylo jedno. Nevím co toho člověka vedlo k napsání Děvčátka se sirkami, jestli opravdová zkušenost, nebo jen čistě autorova fikce, ale mě vždy připomene nesmyslnost lidského bytí. A jako by to nebylo málo, uvědomil jsem, že se nebezpečně blíží vánoce. Asi nejdebilnější svátek na světě. Tím byla moje pochmurná a depresivní nálada dovršena. Už jsem dál nečetl, radši jsem si lehl a pokusil se usnout.

Lékárna

9. října 2015 v 21:17 | Edgar
Tak to, že jsem moc na chcípaný jsem si jen nemyslel, byl to fakt. Dneska mě to v práci vyloženě sralo, ale co se dalo dělat, musel jsem to přežít. Abych si vykompenzoval to, že jsem naštvaný na svojí rýmu, začal jsem si celý den hrát na protivného nekuřáka. Výhoda byla ta, že silný kuřák byl jen jeden, protože druhý se strašně opil, a má bez nikotinoví období. Ne, že by nehulil vůbec jen to omezil na pět cigaret denně, a ani je nedokouří. Pokaždé mu to v půlce kope na zvracení což je pro něj znamení, že to má típnout. Druhého kolegu už jsem tím velice vytáčel řekl, že hned jak budu znova kouřit, tak mi to dá pěkně vyžrat. Uklidnil jsem ho, že budu asi hulit jen o víkendu, a v práci budu zase nekuřák. To ho vytočilo ještě víc. Chtěl jsem být k němu milejší, tak jsem se pokoušel toho nechat. Jenže mi to moc neusnadnil, protože začal sbírat houby.
Nedalo mi to, a musel jsem bohužel začít znova do něj rýpat. Na jeho stranu se přidal traktorista, který mi řekl, že hovězí na houbách je to nejlepší co může být, pak se dal do vysvětlování toho, že dršťková polévka z masáků, je to nejlepší co z hub může vzniknout. Jelikož jsem měl fakt blbou náladu, tak jsem řekl, že to v tom případě není dršťková polévka, ale houbová polévka, protože neobsahuje, ani kousek suroviny ze které se normálně dělá. Pak jsem dodal, že kazit hovězí houbami je spíš zločin. Hned poznaly, že nemá cenu se mnou se bavit, a že je lepší mě nechat být na pokoji. Tím pak veškerá konverzace v práci skončila. Jen na konci šichty, když jsme se balily, tak se mě zeptali, zda bych šel do práce v sobotu. Řekl jsem, že půjdu, ani nevím jestli měli radost, že je v tom nenechám, nebo byli naštvaní, že jim budu otravovat den.
Cestou domů jsem se stavil v lékárně, abych si koupil nějaké klepky, a podíval jsem se jestli tam nemají mátu normální. Hlavně ne tu sáčkovou co jsem si koupil posledně u asijského obchodníka. Teď mě tak napadá, že bych spíš měl psát u Ondry, protože se tak jmenuje, nebo se mu spíš tak říká. No nic to je jen taková odbočka. Našel jsem tedy mátu, byl jsem rád. Ještě jsem se radši zeptal lékárnice jestli není přestárlá, když uslyšela jak mluvím, tak se jen pousmála a řekla, že nemám mít obavy. Ještě jsem si od ní nechal doporučit zobání, a šel jsem domů.
Doma jsem se pak zabalil do peřiny, pil čaj z máty, teď už o něco lepší, než ten který jsem si koupil včera. Tak jsem pil čaj vzal si hrstku prášků, zakapal to nějakým sirupem, a díval se na Teorii velkého třesku. Dost dlouho šel ten seriál mimo mě, ani nechápu proč jsem tomu vyhýbal. Pak mi došlo, že to je vlastně americký seriál, což u mě vyvolává dost nedůvěru, tak jsem se do toho zakousl a jsem v druhé sérii.

Máta

8. října 2015 v 21:47 | Edgar
Ráno se mi nechtělo vstát, protože mi připadá, že jsem víc a víc nemocný. I když to není pravda, spíš to začínám víc vnímat. Začínám přemýšlet o tom, že až se příště něco podobného stane znova, tak nechám svého drahého na veterině vykastrovat, a když se to bude opakovat, tak ho nechám utratit. Jen doufám, že mi projde to, že ho budu vydávat za starého a hodně nemocného šarpeje.
Snažím se, ač mi to moc nejde brát to, i z té lepší stránky. Zatím nacházím jen jednu. A to je ta, že až se z toho vyléčím, tak to bude zase až na jaře, kdy budu nemocný. Tedy pokud si něco zase nepřivodím v práci. Zatím mi to tak vychází, že jsem nachlazený na podzim a na jaře. Pak ještě se mi stávalo, že jsem měl rýmu, když jsem v opilecké pýše přespal venku, ale to už nedělám.
V práci jsem to zvládal dobře, i když půl dne mrholilo, ale to se koneckonců na podzim děje, takže jsem z toho nebyl, ani nějak mrzutý. To se nedalo říct o ostatních. Ti byly věčně na něco naštvaní, a pořád nadávali, tím mi kazily mojí pohodu. To bylo zapříčiněný tím, že i když včera bylo kvůli dešti volno, tak někteří nešly na pivo. Protože by po cestě zmokli. Tak seděli doma a čuměli na bednu. Z toho měli dneska abstinenční příznaky a deprese. To se nedivím, sedět den na zadku a koukat na bednu, tak jsem taky zpruzený.
No budu féroví ke konci šichty mě trochu nakazily, takže jsem byl taky zpruzený. Hlavně kvůli tomu, že když měli vajgl pauzu, tak ten jejich dým šel na mě. Mě to smrdělo, protože od pondělí zase nekouřím. Dovolil jsem si říci pár protivných poznámek na adresu kuřáků a cigaret. Za to jsem se dozvěděl, že se ze mě stává pěkný protiva.
Po práci jsem šel k asijskému obchodníkovi do kšeftu. Hledal jsem co si koupím na zítra ke svačině. Když mě uhodila do očí krabička s nápisem mátový čaj. Ihned jsem po něm sáhl. Pokaždé si vzpomenu na to, jak moje prababička dělala mátový čaj. Těšil jsem se na něj, až si uvařím a budu relaxovat. Krabička opravdu voněla mátou, jenže jsem zapomenul, že prababička si tu mátu sbírala a sušila. Jelikož byla na to zvyklá už od mládí, takže ta obarvená voda neměla nic moc společného, s tím co jsem pil jako malý. Byl jsem zklamaný, ale co jsem mohl čekat. Mohl jsem být rád, že to aspoň tou mátou vonělo.

Nemoc

7. října 2015 v 19:24 | Edgar
Skoro týden jsem nedal žádný zápis. Důvody jsou dva. Tedy ten první velký byl ten, že jsem se ve čtvrtek rozhodl jed za Lukášem do Prahy. Takže jsem neměl čas něco psát, a navíc celý čtvrtek jsem byl poměrně naštvaný na celé dění před, při a po práci. Byl to den plný čekání, které fakt nesnáším. Po práci jsem šel koupit Lukášovi dárek k svátku, i když hodně předčasně. Nebyl jsem si jistý, že bych na něj nezapomenul, což bych nerad, i když si na svátky nepotrpí. Koupil jsem si ještě lístky na bus, sice do Prahy jezdím obyčejně vlakem, ale díky tomu, že poslední dobou mají zpoždění, jsem si to odpustil.
Druhý důvod, a to celkem neočekávatelný byl ten, že po víkendu vášní s mým drahým, jsem od něj chytil nějakou nemoc. Naštěstí ne moc silnou, ale dostatečně vlezlou, aby mi komplikovala život. Tak že když jsem se v pondělí probudil už u sebe doma bez něj, bolela mě hlava a v krku taky, za což jsem mu v duch poděkoval. Takže jsem se pokoušel chodit jen do práce z práce domů si lehnou, a pokusit se vykurýrovat.

Lišit

7. října 2015 v 10:56 | Edgar |  Téma týdne
Schopnost lišit se máme všichni. Ať už třeba vzhledem, názory, vyznáním a jinými věcmi. To je zcela přirozené, tí m se lišíme a lišit se musíme, jinak by na ulicích byly davy klonů. Nepřirozené je lišit se jen kvůli tomu, aby člověk zapadl do mezi ostatní, jak se občas stává. To se děje buď tím, že se člověk přestane lišit vzhledem. Začne se oblékat, tak aby zapadl mezi ostatní, takzvaně vzal si přijatelnou uniformu, k tomu patří samozřejmě i odpovídající účes. Nebo pak tím, že si začne myslet to co většina chce, aby si myslel. Vím, že to zní jako něco co by mělo spíš patřit do knih George Orwella. Ale, bohužel je to tak. Příkladů kolem sebe máme dost, stačí se jen rozhlédnou.