Víkend

1. září 2015 v 20:53 | Edgar
V pátek jsem byl schopný myslet jen na to, jak pojedu za svým drahým. Tomu odpovídalo i moje pracovní nasazení, měl jsem zařazenou pětku. Dělal jsem, tak rychle jak jen jsem mohl. To nebylo vůbec jednoduchý, po tom celým týdnu. Okolí si toho všimlo a dělali na to narážky různého typu.

V práci se chovají docela podivně, ačkoliv ví, že mě holky neberou, tak vždy mluví o tom, že jsem byl za nějakou holkou a podobně. Ještě tu je taková divnost, když jsem na doslech, já, tak mluví o homosexuálech či gayích. Ale, jak mile jsem dál, či jsou nalití, tak se používají slova jako homouš, buzna, teplouš a jiné. Všiml jsem si toho, asi před čtyřmi lety. To jsme bydleli v jedné ubytovně, protože jsme dojížděli za prací daleko. A já koukal v pokoji na film Stepfordské paničky. Jeden z kolegů přišel ke mně na pokoj. Byla tam scéna, kde byli dva manželé. Podíval se na to a řekl to jsou gayové. Tím mě dostal, tohle slovo za tu tu dobu co ho znám, jsem neslyšel. Pak jsem si toho začal všímat i u ostatních.

Hned jsem si vzpomenul na svého spolubydlícího z internátu, se kterým jsem bydlel na pokoji dva roky. Nejsem fanda toho někomu říkat to s kým spím a podobně, ale prostě u něj se mi to zdálo docela na místě, poněvadž jsem zjistil, že má na to docela podivný názor. Ne, že by si myslel něco špatného, jen mě vytočil výrokem buznu poznám. Tak jsem se rozhodl mu říct, že nejsem na holky. Pozorně mě vyslechl, pak mi řekl, ty jsi bi to ti uvěřím, ale to že jsi gay vůbec. Tak jsem ho nechal. Nechtěl jsem mu vysvětlovat, že to tak není. Tak je možný, že podobné stanovisko zaujali i kolegové v práci. Ať tak nebo tak víc, a víc mi to začíná být ukradený, co si zrovna o tomhle myslí.

Hned jsem z práce skoro běžel domů, abych si zabalil. Moc jsem toho nepotřeboval, většina už byla připravena. Jenom, ne daná do batohu, takže jsem to tam naházel, umyl se a oškrábal držku. Sedl jsem si ke kompu, abych se podíval na systém pražské hromadné dopravy. Můj osobní horor je přestup, proto vždy volím přímá spojení. Mimo cesty zpět, to jedu žlutým autobusem a vlakem. To mi moc nevadí, asi hlavně kvůli tomu, že jsem si vsugeroval, že to zvládne i někdo s IQ medvídka Pů. Toto mi bohužel nejde s hromadnou dopravou. Vyhledal jsem si na internetu tu zastávku kde budu přestupovat a zjistil jsem, že od nádraží to zas tak daleko není, takže rozhodnutí padlo hned, dojdu tam radši pěšky, než abych jel úplně jinam, to se mi už povedlo.

Vlak jel přesně na minutu, to jsem byl velice rád, mé zkušenosti s vlakem nejsou nejlepší, hlavně když jsem dojížděl na intr. Sedl jsem si do kupé kde seděla jedna zrzavá dívčina a pustil se do čtení Pána prstenů. Tenhle rok ho čtu, asi po pátý. Vlastně ho čtu vždy, když jedu vlakem, načnu první díl a je mi blbý to nedočíst. Ještě, že sebou nevozím Harryho Pottra. U sedmdesáté stránky jsem už cítil jak jsem unavený, tak jsem přestal. Vytáhl jsem si sluchátka a pustil Arakainy, tu tvorbu která stála za to, takže nejslavnější sestavu. Cesta ubíhala rychle, z kupé v Ústí odešla zrzečka, ale místo ní přibyl tlustý opilí tatík, který chtěl se mnou, asi komunikovat, ale moc to nešlo, měl jsem sluchátka a byl jsem zažraný do muziky. Mezi Ústím a Prahou nabral vlak zpoždění, asi půl hodiny to mě docela naštvalo, do Prahy jsem přijel až za tmy.

Na Wilsoňáku, jak mě učila máma, jsem šel ještě do marketu pro sekt a čokoládu, výběr čokolád mě vyloženě zklamal. Připravoval jsem se na cestu k zastávce, už jsem byl o tom přesvědčen, když jsem pochopil, že na pochody nocí, ač jen pár metrů, jsem unaven. Musel jsem jed krtkem, a pak přestoupit na dalšího krtka, to bylo to čemu jsem se chtěl vyhnout. Vzpomínal jsem, jak jsem jel s mladým odtud metrem, když jsme jeli z Máchova jezera. Vzpomenul jsem si, ale jen na to jak mě tahal od vchodu ke vchodu, aby zjistil kam jít. Ihned jsem tuhle vzpomínku vytěsnil a šel jsem do toho. Dopadlo to dobře, za to jsem byl na sebe patřičně hrdý.

Na místo určení jsem dorazil poměrně rychle, jen jsem čekal kde ho uvidím. Došlo mi, že já vůl mu napsal, že mi ujelo metro před čumákem a další mi jelo za sedm minut. Došlo mi, že to byla chyba. Tak jsem si zapálil cigaretu, kterou jsem potřeboval už od výstupu z vlaku. Když se otevřeli dveře a šel naproti mě celý v černým.

V tu chvíli jsem si uvědomil o co vlastně jde. Ta popisovaná romantická večeře, a taky mi došlo datum. Hlavně mi došla ta únava, kterou jsem na sobě začal nehorázně cítit. To, ale nebylo nic proti tomu co mě čekalo u něj. Tam už mi fakt došlo, že jsem na tuhle noc moc utahaný. Hned po tom co mi vysvětlil co všechno budeme, jíst mi bylo jasný, že dneska jako milenec budu stát za prd. Uvařil dobře a atmosféra byla dobrá, jen jsem nemohl najít příležitost mu říct, hele vole mám toho až, až. Některé věci necháme na ráno. Podle toho bohužel některé věci dopadly, tak jak dopadli. Pak jsem si je ke vší cti vynahradil. Sice až kolem čtvrtý ráno, ale to je vedlejší.

V sobotu bylo spousty plánů, třeba zajít s kamarády na pivo nebo jít do kina. Ze všeho nakonec sešlo. Hlavně díky tomu, že jsem po obědě prostě usnul. Z toho měla moje drahá polovička upřimnou radost, protože jsem jinak hrozně aktivní, ale prostě mě položila únava. Ani mě to moc nemrzelo, byl jsem rád, že jsem se mohl celou sobotu válet a nic nedělat. I když bych, asi po delším přeplouvání šel někam, ale dohodli jsme se na tom, že nikam nepůjdeme. Nakonec jsme šly jen do marketu, pro zítřejší snídani. Ještě mi hrozilo seznamování s někým. To je něco co nemusím, vždy si připadám jako zvířátko v zoo. To, že asi budu muset poznat jeho kamarády, je mi jasný, ale říct mi to větou, a chci tě ještě představit. Mě fakt štve. Jako by jsme nemohli jak to dělají normální lidi někam jít. Bez téhle věty. Je, ale fakt že zatím jsem se neseznamoval s vyloženýma kretény. Posledně jsme byli v Uněticích, kde mě to vyloženě bavilo. Většinou mám chuť udělat to že dám dohromady největší omezence co znám. Pak je vydávat za své nejlepší kamarády nebo spolupracovníky. Už mám v hlavě sestavený seznam lidí, kteří by nejvíce odpovídali tomu standartu. Ale obávám se, že by to prokoukl a to hned po prvním rozhovoru.

V neděli pokračovalo válení do toho se přidalo přežírání. Hned mi proběhlo hlavou, že takhle se do nebe nedostaneme, ani jeden. Hned jsme spáchali tři smrtelný hříchy smilstvo, i když trošku ustupovalo, lenost která nás provázela od pátku večer a teď i nestřídmost. Pak mě napadlo, že beztak podle Leviticusu 18,22 jsme stejně ohavní. Tak jsem na to přestal myslet, pokaždé mě štve, že musím odjet, ale teď jsme věděl, že v půlce září přijede za mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama