Styl

17. září 2015 v 20:19 | Edgar
Už mi začíná hrabat, z toho jak nic nedělám. Docela začínám chápat ty lidi, kterým když dlouho nic nedělají, tak začnou vymýšlet hovadiny. Nejsem od toho daleko. Už jsem uvažoval o tom, že bych se mohl konečně naučit zpaměti, tu báseň co po mě chtěla učitelka ze základní školy. Už nevím v kolikáté třídě jsem byl, když nám to dala za domácí úkol. Jen je škoda, že nemůžu vzpomenout, co to bylo za báseň. Dál mě taky napadlo, že bych se mohl nechat tetovat. Zatím nevím, jestli by mi někdo chtěl vytetovat postavičku pikaču na pravou půlku. Hlavně kdy by to udělal, nesměl by mě nenahlásil do blázince. Zatím jsem zůstal jen u teorie, ale přísahám že jestli budu ještě týden doma, tak si to tetování nechám udělat, a nebudu hledět na následky.
Když, jsem začal prohlížet všechny obrázky na kterých je pikaču, a vážně uvažoval o tom který by se mi líbil, tak jsem se rozhodl, že radši půjdu ven. Šel jsem tedy se podívat pajdavím krokem po okolí. Bylo docela chadno a začal foukat vítr. Podle mraků, který se začali táhnout, mi bylo jasné, že za nedlouho začne pršet. To mi nevadilo, aspoň se mi zchladí hlava, a přestanu myslet na blbosti. Byl jsem rád, že jsem se donutil k tomu jít pryč od monitoru a klávesnice. Pokaždé, když vyjdu ven od monitoru, tak se venku strašně divím tomu, jak to venku vypadá. Nejvíc to bylo, když jsem se zasekl do nějaké hry. Zpravidla to byly RPG hry. To jsem třeba hrál celý víkendu, byl jsem línej se i najíst, ani na cigaretu jsem nešel. Jen jsem seděl a hrál. Ven jsem vyšel, až když jsem musel do práce. Pokaždé jsem si připadal jako v jiném světě. Divil jsem se, že to venku je tak prostoroví. Bylo mi i divný, že venku nejsou orkové nebo kostlivci, kteří by mě chtěli zabít.
Venku jsem potkal starého kamaráda ze základky. Hned se mě ptal co jsem dělal, že pajdám a jak se mám. Když jsme si odbyli podobné zdvořilostní fráze. Tak jsem si ho víc prohlídl, musel jsem se pousmát, když jsem uviděl, jeho ksicht který byl zarostlí. Musel jsem se smát z toho důvodu, že jsem ho znal v několika fázích. První jako máničku, pak začal být trošku víc emo. To se mu všichni smáli. Ještě aby ne, v té době se takhle oblékali nejistí puberťáci. Tak začal být trošku punk. To byla, asi jeho nejdebilnější fáze života. No a teď má kostkovanou košili, starý džíny a zarostlí ksicht. Vypadá jako typický americký dřevorubec. Přesně tak jak si ho vždy představuji, jen mu chybí kšandy a zvučný jméno třeba Jim nebo Tex. Co ale trefil bez váhání bylo vyjadřování. Po chvíli si všiml toho, že mi začali cukat koutky, tak se zeptal co se děje. Vysvětlil jsem mu, že se směji tomu, jak se mění. Na to odpověděl, že není nic špatného na tom, když hledá sám sebe. Kdybych ho neznal tak dlouho, tak bych si myslel, že spadl z buku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama