Nevědomost

2. září 2015 v 19:58 | Edgar |  Téma týdne
Je hodně věcí který je lepší nevědět. A taky je hezké, když se člověk rozhodne sám, že to nechce vědět. Protože pak ví, že si to sám přeje a tahle vědomá nevědomost, je lepší než ta nevědomá, ať se týká čehokoliv.

Jeden můj kamarád se mě vždy ptá, zda něco chci slyšet nebo vědět, pokaždé odpovídám, že ne nebo, že nechci. Je to v podstatě zbytečné, beztak mi to řekne. Nevím proč, ale po každý to bere, asi jako srandu. Vždy se totiž zdvořile nebo podlézavě zasměje a pak to vyklopí. Já jsem většinou v té odpovědi smrtelně vážný. Takže mi přesně popisuje své problémy nebo problémy ostatních, poněvadž je do toho strašná drbna. Většinou mám chuť, mu začít popisovat svůj sexuální život a zkušenosti. Protože mi jednou řekl, že při představě dvou kluků spolu, mu je na blití. Přesně tak je mě, když mi říká, to co vyloženě nechci vědět.

Jeden můj ex byl zase takoví, že moc věcí navíc neřekl, když věděl nebo cítil, že druhá strana to nechce vědět nebo o to nestojí. To vedlo spousty lidí k závěru, že je stydliví a nebo plachý. Pokaždé, když jsme spolu někde mezi lidmi mluvili, tak měli pocit, že si nemáme co říct. Pak, když jsme si na sebe víc zvykli, tak si zase mysleli, že nám dokonale hráblo. Protože jsme se bavili jenom mezi sebou o věcech, který nás zajímali. Na to jsme si nějak uvykli, takže když jsme shledaly, že okolí mluví o něčem co nepotřebujeme vědět, tak jsme mluvili jenom spolu. Dalšího účastníka naší debaty jsme vždy nelítostně stírali.

Do dneška nemohu zapomenout na situaci, která nastala, když jsme spolu chodili už přes půl roku. Byl jsem u něj a pod postelí jsem fakt omylem, když mi spadl mobil na zem, našel pár bílých ponožek, které stoprocentně nebyli moje, ani jeho. Oba jsme nosili černé nebo tmavě modré. Když jsem je vytáhl na světlo boží, tak zrovna vcházel do pokoje. Hned jak je uviděl, tak trochu znejistěl. Docela mě ten jeho výraz pobavil, bylo vidět, jak přemýšlí o výmluvě, které uvěřím. Nechtěl jsem ničit společný víkend tím, že se bude řešit čí ty fusekle jsou, tak jsem je odhodil a řekl myslím, že to nechci vědět. Moje přání s úlevou respektoval. Akorát mi celí víkend vrtalo hlavou, kdo byl majitel těch ponožek a jestli to byl jen úlet, nebo už se znají déle. Utvrdil jsem se jen v tom, že to nechci vědět. Navíc, sám jsem nebyl zrovna nejvěrnější druh, tak jsem se v tom nechtěl moc rýpat.

Po čase jsem majitele těch fusek poznal. A to čistě náhodou. Jeho sestra slavila narozeniny v jedné na mé poměry lepší putyce, bylo tam dost lidí. Nikomu jsme moc nevysvětlovali, že jsme pár. Věděla to jeho sestra rodiče a její mladý. Ostatní jsme nechali v nevědomosti, no spíš jsme usoudili, že jim do toho nic není.

Když byla zábava hodně pokročilá, čili všichni začínali být na plech, tak jsem šel na záchod. A tam jsem vyslechl zajímaví rozhovor dvou kamarádů. Buď o mě opravdu nevěděli nebo jim to to bylo šumák. Ať tak nebo tak. Jeden z nich rozebíral to, jak se vyspal s bráchou oslavenkyně. Nebál se popisovat i detaily, které mě utvrdili, že to nemůže být někdo jiný. To mě naštvalo, asi nejvíc. Do té doby jsem si mohl říkat, že jsem se přeslechl. Zachoval jsem, ale klidnou hlavu. Dokončil jsem potřebu, umyl jsem si ruce a v klidu vyšel ven ze záchodu. V hlavě jsem byl, ale neskonale naštván. Za prvé už jsem ho poznal a moje nevědomost byla násilně vzata. Za druhé byl to průměrný tuctoví kluk, o kterého člověk v uvozovkách zakopne na každém rohu.

Sedl jsem si zpátky ke stolu a přemýšlel co udělat. Jestli se opít nebo jed domů, tam se v klidu vyspat a pak ráno mu to říct, nebo prostě zapomenout. Protože sám jsem v té době nebyl neviňátko. Ale o tom ten druhý neměl, ani potuchy veškerý důkazy jsem vždy precizně ničil. Nikdy jsem nedopustil, aby došlo k setkání. Navíc to bylo to, co bylo pro něj lepší vědět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama