Září 2015

Celer

30. září 2015 v 21:42 | Edgar
Konečně jsem se v klidu vyspal. Žádné probouzení, žádné zdlouhavé usínání zkrátka pohoda. Měl jsem z toho radost, ale ta netrvala dlouho, hned jak jsem vyšel ven, tak bylo po ní. Hned mi totiž bylo jasné, že dneska bude zima. Sousedé totiž škrábali auta. Byl jsem líný se vracet domu, a vzít si na sebe teplejší hadry. Řekl jsem si, že to přežiji.
Po ránu teploměr v Jáchymově ukazoval čtyři stupně. To mi opravdu zvedlo náladu, protože to znamenalo, že jediná obrana proti zimě bude pohyb. Aspoň to bude rychleji utíkat, a rychleji budeme hotoví s prací, a brzy budeme doma. Řekl jsem si naivně. Opak byl pravdou den se vlekl, táhl a čas neubíhal.
Po práci jsem neměl, ani chuť na pivo. Šel jsem rovnou domů, jen jsem si šel koupit věci na zítřejší svačinu, k mému oblíbenému asijskému obchodníkovi. Po cestě jsem uviděl malé děti jak pouštějí draka, další znamení podzimu. Já osobně jsem nikdy draka nepouštěl, nikdy mě to k tomu netáhlo, asi mi to znechutily ty veselé historky, co vykládali ostatní spolužáci. Navíc mi to připadalo strašně hloupé, asi jako stavění sněhuláka v zimě.
V obchodě jsem dlouho hledal, něco co bych si dal vyloženě s chutí. Šlo spíš o to, že jsem nechtěl zase jíst chleba, máslo, hermelín a šunku. To bylo pro mě docela těžký, protože to jím velice často, no budu upřimný pořád. Ke svačině jsem si ostatně kupoval to samé i v marketu, akorát že s pálivým salátem v akci. Jen jsem si na to vzpomenul, a udělalo si mi divně u žaludku. Tak jsem z chlaďáku vyhrabal tvaroh. V oddělení kde má zeleninu jsem vzal cibuli, papriku a rajčata. Rozhodl jsem se, že si spatlám z toho pomazánku, ale pro jistotu jsem čapl ještě ten hermelín a anglickou slaninu.
Doma jsem se pustil do patlání té pomazánky, když jsme jely domů z práce, tak v autě v rádiu hrál Meky, tak jsem si musel pustit mojí oblíbenou slovenskou skupinu Horkýže slíže. Abych jsem k tomu měl i správný rytmus. Když jsem to dopatlal, tak to chuťově nebylo nejhorší, už jsem udělal větší hnusy, naposledy se mi to povedlo před měsícem. To jsem dělal dřezoví guláš. Napatlal jsem to na chleby. Ale pro jistotu jsem k tomu přibalil i ten hermelín se slaninou.
Nechtěl jsem už nic dělat, ani se čímkoliv zabývat. Pustil jsem si rádio, pak si lehl, jen jsem čuměl do stropu, a zabýval se myšlenkou, jaký by to bylo kdybych byl třeba celer. Jaký by byly moje sny? A co životní cíle? Zabývám se celerem často. Hlavně od té doby, kdy mi nesmrtelnost chrousta přišla úplně zbytečná.



Milionář

30. září 2015 v 19:06 | Edgar |  Téma týdne

Kdybych se stal milionářem, tak bych si, asi nehrál na frajera, který tvrdí, že bude dávat peníze na charitu, a nebo pomáhat lidem ve svém okolí. Jsem sobecký hajzl. Když na to přijde. Sice teď, když mám takzvaně holí zadek mám pochopení pro ostatní, a snažím se jím všelijak pomoci, ale zase jsem jenom čech, a když mám u sebe více peněz, tak je ze mě Harpagon. Který škudlí a krtí každý peníz.
Vlastně jsou tři varianty, toho co bych s penězi, které by byly v množství větším než obrovským udělat. Všechny ty varianty přišly postupně s věkem, a když to tak hodnotím, tak ani nevím která je lepší. Jedno mají, ale společného a to je moje naložení se zbytkem peněz po smrti. To je, že to přenechám kamarádům, aby si taky užily a doufaly, že to s tím parchantem brzy švihne.
Prvním varianta je momentálně aktuální. Koupil bych si byt nebo sehnal podnájem v Praze, abych mohl být se svým drahým. Asi určitě bych dál chodil do práce, protože sedět doma a nic nedělat mě fakt nebaví. Byly by jsme ten pár co sice pracuje, ale má vše na praku, protože makat nemusí a nehoní peníze. Na dovolenou by jsme jezdily pryč do zahraničí. Lukáš by rád k moři, na to mě moc neužije, já bych rád viděl jiné místa. Kvůli němu bych to moře nakonec přežil.
Druhá varianta je to, že bych začal chodit do školy a udělal si maturitu. Následovala by i vysoká škola. Na učení bych měl času až až, když bych nemusel makat. Taky bych si ale pokoušel nalhat, že jsem mladý a musím dělat brigády, abych měl na školu. Tahle verze je dost uhozená, to uznávám, ale jednou jsem se tím zabýval, že by bylo dobré začít se učit a udělat maturitu. Pak jsem si, ale řekl, že s milióny na kontě bych opravdu nemusel studovat. Možná až bych byl opravdu starý.
Poslední varianta je jednoduchá sex, drogy a rock n roll. V praxi to znamená to, že bych spal se vším co příjde pod ruku nebo spíš pod mě. Do toho bych se sjížděl větším než obrovským množství drog. Tipuji, že bych to moc dlouho nevydržel, a po pár měsících, či nedej bože letech, bych šel do kytek, ale byl by to opravdu zajímaví život.


Úplněk

29. září 2015 v 21:55 | Edgar
Začínám docela přemýšlet, o tom co se to se mnou děje. Jasně vím, že za úplňku se mi usíná hůř, nebo se probouzím a pak nemohu usnout, ale dva dny po sobě se mi to ještě nestalo. Dneska jsem se probudil kolem jedné ráno, a nemohl jsem usnout. Zkoušel jsem spousty věcí, od pouštění pohádek po počítání oveček, kdybych měl vedle sebe svého milého, tak zkusím i další věci. Jen jsem nepočítal ovečky, ale stromy v lese. Když jsem slyšel jak mi zvoní budík, tak jsem se otočil a pokračoval ve spaní. Trošku jsem kvůli tomu zaspal, ale to nebylo nic kvůli čemu bych si lámal hlavu.
Po rámu jsem s kolegy z práce rozebíral to, že budeme dělat i v sobotu. Moc mi to nevadilo, tak jsem to odsouhlasil. Ještě jsem zjistil, že na jednoho z nás trápí nachlazení a rýma, to jsou dvě nemoci, které opravdu nemám rád. Řekl jsem si, že radši zvýšim přísun vitamínů, a do jídelníčku si dám trošku více ovoce.
Po práci jsem šel na pivo. Protože jsem v práci zjistil, že bude čepovat ta normální pinglice, a ne ta stará vražda. Dneska jsem skončil u dvou piv, pak jsem šel domů. Docela mě to i štvalo, ale řekl jsem si, že mi to stačí. Hlavně se mi nechtělo do žaludku plného piva posílat ovoce. To se mi zdálo jako velice špatná kombinace.
Doma jsem zjistil jaké jsou zásoby ovoce či zeleniny. Nebyly moc uspokojivé, a stále jsem nevěděl co si přesně dám, nebo jestli budu dělat nějaký salát. Pak se v hlavě objevila vzpomínka na mrkvový salát, který jsem jedl, když jsem na základní škole chodil do jídelny. Dostal jsem na něj ohromnou chuť.
Vyšel jsem tedy do ulic, abych si koupil hodně mrkve. Po cestě mě ještě napadlo, že by tam mohlo přijít i pár jablek. Šel jsem do nejbližšího marketu. To byl kámen úrazu. Neměly mrkev, měly jen jablka, tak jsem se rozhodl, že zůstanu aspoň u těch jablek. Nacpal jsem si do sáčku kilo a půl jablek a vydal se směrem ke kasám. Když jsem odcházel z oddělení ovoce a zeleniny, kde jsem ještě marně, jako poslední zoufalí pokus hledal, aspoň zbytky mrkve. Potkal jsem pomelo, které bylo osamotě, a čekalo na to až si ho někdo koupí, tak mi ho bylo líto, že jsem ho vzal sebou.
Sedl jsem si doma do křesla, pustil jsem si Jistě, pane premiére, a jedl pomelo a jablka. Nevím jestli bych se neměl krotit. Sice jsem dneska měl jen dvě piva, a celý den jsem pil vodu, ale k obědu jsem si dal kilo rýže a půl kuřete, k večeři skoro kilo a půl jablek s pomelem. No aspoň jsem nejedl nic sladkého, krom těch jablek.

Konec

28. září 2015 v 21:21 | Edgar
Tak večer byl úplněk, a já měl problémy usnout. Když jsem usnul, tak jsem se po hodině probudil. Jako na potvoru zrovna v tu dobu, kdy se táhly mraky, a já ten krvavý měsíc nevyděl, za což jsem byl rád, ale jen chvíly. Když jsem se pokoušel usnout, tak mraky přešly a já opět nemohl spát. Jediný co mě hřálo u srdce bylo to, že jsem doufal a věřil v ten konec světa. Byl jsem docela naštvaný, že zase nic. Ráno si to ten telefon taky odpykal, když jsem vypínal budík, tak jsem nebyl jemný.
V práci to, ale ku podivu ušlo. Při pondělku jsem to, ani nečekal. Bylo to, asi hlavně tím, že jsem nesnažil o víkendu si vychlastat mozek z hlavy. Takže jsem byl usměvavý a čilí. Tím jsem ostatní neskutečně štval, hlavně jednoho. Je to naše bebíčko, brečí kvůli úplně všemu. Kvůli zimě na podzim nebo kvůli teplu na jaře, prostě mu nic není dobré. Hodně mě baví ho prudit. Třeba jako dneska, měl na sobě teplou bundu a vestu. Brečel, že mu je zima. Já měl svetr, a řekl mu, že mi je tak akorát. To ho docela naštvalo, a mě udělalo radost.
Dělali jsme dodělávku, takže jen pár stromů, přesněji dvacet. Do jedné hodiny, jsme měli hotovo. Byl krásný slunečný den, takže bylo i příjemné počasí, na to že začíná podzim. A když vezmu v potaz, že se pohybujeme se kolem Klínovce, kde je ošklivé počasí pořád nehledě na roční období. Když to tak vezmu, tak tenhle rok byl, asi nejhezčí za tu dobu co se v tom okolí pohybuji.
Po práci jsem šel na pivo. Dneska jelikož je svátek jsem si dal těch piv víc. Tak jsem šel rovnou do mé oblíbené hospody. Bohužel pro mě tam čepovala ta stará kráva. Takže před tím než jsem to pivo dostal. Mě, začala ta stará kráva školit v lekcích slušného chování k obsluze hospody. To jsem si nechal líbit dvě minuty. Pak jsem měl toho dost. Pověděl jsem jí o tom, jak se mě pokusila obrat, dohromady skoro o dvě kila. Na to jen něco nesrozumitelně zamumlala pod vousy a dala mi pivo. Tímhle výstupem mi zkazila chuť pít zrovna v téhle hospodě, tak jsem zaplatil pivo směsicí dvou korun a korun. Odešel jsem do jiné hospody. Vyšší moc mi, asi chce fakt pomoci, abych přestal pít. Jinak by mě ta baba nepoučovala. Nouzově jsem, ale dneska šel do jiné hospody. Tam jsem si dal šest rychlých piv, a šel jsem domů.
Doma jsem se umyl a pak sebou flákl do postele. Na pár chvil jsem usnul. Fakt jsem to potřeboval, po tom svém spánku ne spánku. Probudil jsem se až po dvou hodinách. Najedl jsem se, a pak si lehl zpátky do postele. Zíral jsem do stropu a pokoušel se znova usnout.

Svátek

27. září 2015 v 20:58 | Edgar
Neděle strávená nic neděláním, krom ranního nákupu snídaně, která obsahovala máslo a syrečky. To máslo přede mnou v obchoďáku pěkně schovali. Margarín a podobné hovadiny tam měli hned na očích, ale máslo nikoliv. Musel jsem hledat. Ještě se mě pokusily oblafnout tím, že tam bylo máslo, které mělo v sobě podíl rostlinného tuku. Naštěstí už mám zmáknutý ty značky těchto kombinovaných mazadel. Navíc jsem se naučil číst z čeho to je složený, několikrát jsem se totiž napálil.
Po snídani jsem se pustil do pokračování čtení knihy o Floydech. Pustil jsem si k tomu B.B.Kinga, vím že to moc do hromady nejde, ale nic pohodovějšího mě nenapadlo, tak jsem seděl v křesle četl, a vnímal zvukovou kulisu. Pokaždé mě mrzí, že jsem koncert Floydů a jiných skupin, který už bohužel nehrají nestihl.
Byl jsem na sebe hrdý, že jsem si nekoupil sladkou limonádu. Místo toho jsem pil jasmínoví čaj, budu rád, když mi tenhle postoj vydrží aspoň dva týdny. Někde v koutku mozku se mi vyloudila myšlenka, že bych mohl začít, i s nějakým pohybem, nebo návštěvou posilovny. Nestává se to často, ale občas se mi něco takového v hlavě zrodí. Hlavně, když mám deprese z toho, že jsem hodně chlastal.
Hned jsem si vzpomenul na jedno ex, který mi vždy říkal, že kdybych nebyl líný jako prase, tak bych mohl mít i svaly. To jsem ho vždy uzemnil tím, že jsem ho vyzval na páku. Hned bylo po blbých připomínkách. Sice chodil do posilovny, a měl svaly, který jsem neměl, ale neměl v nich vůbec sílu. To jsem mu dokazoval pokaždé, když takhle prudil. I když mě tím strašně štval, musel jsem mu dát za pravdu v tom, že kdybych měl vůli a důvod tak nemám začínající pivní mozol.
Když jsem si nandaval oběd, tak jsem trošku ubral na množství knedlíků a tučného masa. Za to jsem přidal na špenátu. Když jsem to spořádal, tak jsem si uvědomil, že mám chuť na něco sladkého. Vydal jsem se k asijskému obchodníkovi. Domů jsem si přinesl tabulku čokolády, polárkový dort, bábovku a velké balení sušenek. Když jsem to všechno snědl, tak mě hřál u srdce dobrý pocit, že jsem se přestal přejídat.
Sedl jsem si zpátky do křesla, a pokračoval ve své bohulibé činnosti. Když se začalo stmívat, začal jsem si dělat svačinu na zítřejší pracovní den. Vím, že je svátek, ale v kolektivu uznáváme jen chlastací svátky. To jasně naznačuje co jsme za spolek. Normálně bych si koupil svačinu v obchodě, ale mám dost toho, jak si tam vždy vyberu rybí salát, hermelín a balení vakuované šunky. Zítra si jen koupím minerálku a podmáslí nebo mléko.

Zavináči

26. září 2015 v 22:36 | Edgar
Po tom grilování jsem se probudil s kocovinou, a ještě k tomu nahý na podlaze přikrytý dekou. To se mi dlouho nepovedlo. Byl jsem rád, že jsem si ten přesun do jiné hospody, nebo na kebab rozmyslel. Asi bych spal venku nebo na schodech. Pak přišla v úvahu ještě jedna varianta, že bych se teď vracel domů z hospody.
Oblékl jsem se do rozházených hadrů. Docela bylo divný, že jsem nemohl v pokoji najít trenky. Vždy když jsem takhle na šrot, tak je většinou sundavám i s kalhoty. Teď jsem udělal, vyjímku, protože jsem je našel na posteli. To se mi zdálo hodně uhozený. Jako by mi vyšší moc dávala další důvod, proč nepít. Šel jsem si koupit snídani. Přemýšlel jsem o tom co mi teď asi nejvíc spraví chuť. Po chvíli jsem v tom měl jasno, budou to buď utopenci nebo zavináči. Chvíli jsem chodil po marketu, a hledal něco k pití. Přemýšlel jsem o pivu nebo o zkvašených jablkách. Po chvíli jsem si uvědomil, že to není nejlepší nápad, tak jsem začal hledat nealko. Výběr byl jasný vyhrála to cola. Šel jsem k lahůdkám, a koupil si dva zavináče a chleba.
Doma jsem si sedl ke kompu, a začal jíst ty zdechlé ryby. Zapíjel jsem to colou, protože jsem měl žízeň jak trám. Zavináči byly kyselejší než jsem čekal, takže jsem vychlastal celou dvou litrovku. Po snídani jsem se pustil do čtení knihy o Pink Floyd, kterou napsal Nick Manson. Napadlo mě si to po dlouhé době přečíst, protože jsem slyšel v radiu o tom, že v kinech bude koncertní verze The Wall. Byli doby kdy jsem ten film viděl i pětkrát za týden. Když jsem neviděl film, tak jsem si pustil to album. I teď to patří mezi mé oblíbené filmy, i když se spíš přikláním k tomu, že to jeden dlouhý video klip.
Kolem druhé hodiny mi zavolal kámoš co mě včera ožral. Jestli jsem v pořádku, a jak jsem dopadl. Ujistil jsem ho, že jsem v pohodě. On a ostatní to táhli do ranních hodin. Byl jsem rád, že jsem zmizel. Za to jsem dostal i ocenění, že vím kdy mám dost. Po dokončení telefonátu jsem si dal oběd. Deset knedlíků hodně vepříka a špenátu, k tomu další colu. Když jsem to viděl na stole, tak mi došlo, že jsem k hubnutí co jsem chtěl začít vykročil správným směrem. Když jsem totiž vlezl na váhu zjistil jsem, že mám pár kilo navíc, tak jsem si řekl, že je sundám.
Když jsem se strašně přežral, a vypil další dva litry coly rozhodl jsem se, že to by stačilo. Udělal jsem si zelený čaj a zařekl se, že týden nebudu pít colu a energiťáky. Pevně doufám, že mi to vydrží, jako další bod bude, že uberu na sladkým, a přestanu se přejídat. Posledně mi to vydrželo měsíc.
Zbytek dne jsem se věnoval už jen čtení a poslouchání muziky. Soused vedle mě vyrušil tím, že začal vrtat do panelu. Nevím co tam zase vyváděl. On je takoví kutil, že jednou za čtvrt roku dává v té králíkárně něco dohromady, nebo něco vylepšuje. Mám na to teorii, že to je tím, že je sám a nesouloží. Už několikrát mě napadlo, že ho vytáhnu na pivo, a dohodím mu volnou kamarádku.



Grilování

26. září 2015 v 20:01 | Edgar
Pátek už od rána byl podivný. Vstal jsem brzy, ani jsem nemlátil mobil za to, že mě budí. Byl jsem dobře naladěný, a těšil se do práce. V průběhu dne jsem se pak hlavně těšil na to, že si dám v hospodě pivo. Chtěl jsem si dát opravdu jen dvě piva. Byl jsem o tom přesvědčen celý pracovní den, pak jsem si, ale řekl, že když potkám známé, tak zůstanu déle. To se nestalo, tak jsem si dal opravdu jen dvě piva. Pak jsem šel domů.
Než jsem se doma najedl, začal mi zvonit mobil. Volal mi kamarád, jestli nechci jít grilovat k jednomu známému. Ten bydlí v jedné vísce, kde není ani hospoda. Je tam jen kostel, kravín a rozpadající se statky. Dlouho jsem tam u něj nebyl. Hned jsem se rozhodl, že tam s ním pojedu. Navíc jsem dostal chuť na grilované maso, které jsem dlouho neměl.
Jeli jsme ještě do marketu pro maso a pití. Chtěl jsem vzít flašku kořalky, ale byl jsem ujištěn, že tam bude půllitr Jima. To se mi nezdálo málo, chtěl jsem vzít další, ale bylo mi v tom zabráněno. Chtěl jsem mu vynahradit, to jak jsem s ním byl ve Varech na burgrech. Nechal jsem to tedy při jeho. Vzal jsem dvanáct plzní a kus masa.
Sešlo se nás pět, pak ještě jeden přibil, ale ten jen hostoval pár minut. Docela mě překvapilo, že se pár věcí v té vesnici změnilo. Hlavní změna byla ta, že tam už mají hospodu, a další změna byla na zahradě, kde jsme grilovali. Ohniště bylo jinde, a ubyla tam rozpadlá stodola. Jinak vše bylo při starém. Docela vtipný bylo to, že jsme tam byli tři Davidové.
Seděli jsme a debatovali o různých věcech. Kdyby nás někdo nahrával nebo odposlouchával, tak by asi čuměl jak vypadá pořádný zemitý politicky korektní slovník. Obzvláště pak po tom co jsem pokořil šesté pivo a několikátého panáka Jima. Byla to povedená akce, potom co jsme dopily alkohol, který jsme přivezli zvolily jsme ústup do hospody. Tam čepovali pouze desítku, ale pingl točil místo půllitrů pinty.
Po ochutnávce místního samoseru, jsme zamířily zpět do města na pivo normálního typu. Což byla v našem případě plzeň. Dal jsem si jen dvě piva, začal jsem na sobě cítit, že jsem nalitej. Netrvalo dlouho a šel jsem domů. Za to částečně mohla i ta trubka co seděla vedle mě. Strašně se mnou chtěla prohodit pár slov, ale nechápala, že na ní nemám náladu, a že mi je úplně u prdele. To bylo něco s čím se evidentně setkala poprvé. Soudě podle její reakce, jsem usoudil, že se jí to vůbec nelíbilo, ale to byla její věc.
Cestou domů, jsem ještě tak trochu přemýšlel o tom, že bych si dal ještě někde pivo. Nebyl jsem si jistý, že tam dojdu, tak jsem šel domů. Ještě mě před bytem napadlo, že bych šel někam na jídlo. Došlo mi, že jediný kdo má otevřeno je ten kšeft s kebabem. To se mi jíst nechtělo, tak jsem šel domů si lehnout.

Únik

26. září 2015 v 15:39 | Edgar |  Téma týdne
Neutíkat od života je pro mě hodně složité, protože utíkám každou chvíli. Pokaždé, když si pustím hudbu, přečtu knížku nebo začnu hrát nějakou RPG hru. Taky funguje staré dobré opití, či kouření marihuany, ale to už moc nepraktikuji. I když pokaždé si rád vzpomenu, na to jak jsem zkouřený poslouchal psychedelický rock, a pil u toho lahváče. Každý tón jsem si vyloženě užíval. Teď to zvládám i bez THC. Pokaždé se nechám tou hudbou unášet, ať už mi jde do sluchátek, nebo jí pouštím přes repráky. Myslím, že kdyby nebylo těchto úniků ze života, tak by mi, asi opravdu přeskočilo. Tak že se ani nebudu pokoušet neutíkat.

Čaj

24. září 2015 v 22:30 | Edgar
Ráno bylo trošku nezáživný, protože se začínám vracet do starých kolejí. Ráno se mi vstávat nechtělo, byl jsem ospalí a naštvaný. Pokoušel jsem se to překousnout. To se mi trošku podařilo. Šel jsem tedy do práce. Vzal jsem si sluchátka, a uší si pustil Mika. Pustil jsem si jeho největší dílo Guitars. Procházel jsem městem, ani jsem si toho nevšiml. Podzim, už byl i ve městě. Počasí tomu taky jasně napovídalo, bylo pod mrakem foukal vítr, hory které jsou vidět z města, byli zahaleny v mracích.
V práci to bylo v pohodě. Už jsem skoro běhal jako laňka. Nohy na to mám, smrdí, jsou chlupatý a křiví. Pochopitelně jsem se ještě vyhýbal bukům, ale těch moc naštěstí nebylo. Takže vlastně všechno bylo v naprostém pořádku. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem dlouho nebyl v práci tak spokojený, s tím jak pracovní den probíhal.
Po práci jsem si musel jít koupit čaj a šampón. Obojí mi začalo zoufale docházet. Tady u nás v městě není moc obchodů, kde by se dal koupit dobrý sypaný čaj. Jeden čas tu byla čajovna, ta ale bohužel přišla na buben. Většinou si pro něj musím jezdit do většího města. Dneska ráno jsem, ale viděl v marketu, kde si kupujeme svačinu, že měli sypaný zelený čaj gunpowder a černý darjeeling. Byl jsem rád, že jsem stihl dojít dřív, než je vyprodaly. Pak mi došlo, že většina lidí bude, asi spíš kafová, a když ne, tak pijí spíš sáčkoví. Jelikož mám obavy o svůj vlasoví porost, koupil jsem šampón, který pomáhá proti padání vlasů. Aspoň to tedy tvrdí. Doufám, že bude fungovat.
K večeru jsem zasedl do křesla, a pouštěl si díly doktora House. Netrvalo dlouho, a začal jsem být unavený. Klížili se mi oči a začal jsem zívat. Dlouho jsem s tím bojoval, ale marně bylo to silnější než já. Po pár chvílích jsem to vzdal. Šel jsem do sprchy, a pak jsem padl do postele.

Volno

23. září 2015 v 19:40 | Edgar
Jak jsem očekával, tak se i stalo. Do práce se mi nechtělo, a vstávat už vůbec ne. Jediný co mě trošku potěšilo, bylo to, že jsem slyšel, jak dopadali kapky deště na zem. To mohlo znamenat, že šichta bude krátká, a nebo nebude vůbec. Tak jsem z vesela, a kulhavě vyšel ven vstříc lepší budoucnosti.
Když jsem přišel do garáže, zjistil jsem, že moje úvahy o práci byly částečně pravdivé. Nešlo se, ale počasí v tom bylo celkem nevině. Podcenil jsem lidský faktor. Nejdůležitější článek naší pracovní čety se ožral jako dobytek. To není nic divného, ostatně taky bych chlastal, kdybych si ve čtyřiceti udělal dítě. Otočili jsme se a šly domů.
Doma jsem se pokojně válel, jak jsem si zvykl za tu dobu co jsem byl doma. Koukal jsem na filmy, a do toho se přejídal, abych zapomenul, že mi někdo chybí, tak jsem to dělal celý den. Docela mi to vyhovovalo, tak jsem to vydržel do večera. Pak se jen přesunul na postel a pokojně usnul.

V práci

23. září 2015 v 19:02 | Edgar
Po dlouhé době jsem šel do práce. Ještě k tomu jsem se zvedal od svého milého. Bylo to docela těžký, i když jsem byl na něj trošku naštvaný. Rychle jsem se zvedl z postele, a přepnul se na pracovní režim. To mi šlo docela těžko, fakt se mi nikam nechtělo.
Ráno v garáži jsem zjistil, že za těch pár dní co jsem byl mimo, se vůbec nic nezměnilo. Zase po ránu to známé čekání na ostatní, vymýšlení hovadin a zdržování. Byl jsem docela naštvaný. Kdykoliv jindy by mi to bylo ukradený, ale dneska mě to štvalo. Po každé si říkám, že se seberu a půjdu domů. Dneska jsem k tomu měl hodně blízko.
Když jsme dojely konečně do lesa, tak jsem poznal, že na svůj návrat do práce, jsem si opravdu dobře naplánoval. Kopec, kameny a skála jak jinak. Co by taky člověk mohl čekat. Zatnul jsem zuby, a pokoušel se normálně dělat. Celkem mi to šlo, ale pak se stalo něco co jsem očekával. Dělali jsme jeden buk, a já jsem prostě nemohl. Zkrátka a jednoduše jsem se bál. Ostatně celou dobu v práci jsem byl z toho trochu roztěkaný. Kdykoliv se strom přetočil nebo nějak pohnul, tak už jsme zdrhal. Doufal jsem, že mě to brzy přejde. Iluze mi sebral můj kolega, který prohlásil, že z toho budu mít deprese půl života. Doufám, že nemá pravdu. Protože to bych fakt nechtěl, i když mám v plánu v nejbližším čase se na celý les vykašlat.
Rychle jsem pak, když jsme přijeli do města pospíchal za Lukášem. Ten vykládal karty mámě a kamarádce. Po každý se musím tomu smát, že on něčemu takovému věří. Neřeknu kdyby to byla i šou. Třeba, že by podřezával krky kuřatům, z jejich krve a vnitřností by pak hádal budoucnost. To by mě fakt bavilo, ale taroty mi fakt připadají jako blbá karetní hra. Kvůli tomu mu říkám, že po večerech tancuje kolem chcíplé kočky. To se mi pokouší vše možně vyvracet, ale neúspěšně.
Když seanci skočily, sfoukli svíčku, tak byl skoro čas na to, aby šel na autobus. Den před tím jsem mu koupil lístek na žlutý autobus. Nechtělo se mi s ním loučit, ale nedalo se nic dělat. Než jsem se nadál, odjížděl zpět do Prahy. Zamával jsem mu a byl najednou pryč.
Byl jsem z práce unavený, tak jsem se doma jen rychle umyl najedl, a šel jsem hned spát, abych ráno vstával brzy. Protože jsem si zvykl vstávat až kolem osmé hodiny. Usínal jsem bez něj, a bylo mi smutno. Netěšil jsem se na probuzení, budu muset do práce, navíc budu bez něj.

Pátek, Sobota, Neděle a Pondělí

23. září 2015 v 16:41 | Edgar
V pátek za mnou a za svou rodinou do svého rodného kraje přijel můj drahý partner Lukáš. Byl jsem rád, že už jsem chodil bez berlí, a mohl jsem s ním chodit ven a mezi kamarády. Jako první jsme museli oslavit jeho maturitní vysvědčení. Pomalu se smiřuji s tím, že má papír na to, že je chytřejší než já. Když si to tak uvědomuji, vlastně skoro všichni předním byli papírově chytřejší než já. Ale jejich chování tomu moc neodpovídalo. Ještě, že podobný papír nemám já. Moje chování by tomu už vůbec neodpovídalo.
Jako první jsme šly spolu do parku, kde jsme na oslavu bouchli láhev šumivého vína. V hloubi duše jsem doufal, že když tu láhev bude otevírat, tak ho polije jako mě, když jsem byl za ním v Praze. Když jsem totiž vystoupil z vlaku, tak jsem na Wilsoňáku koupil láhev Bohémky, abych pro něj něco měl. Chtěl jsem, aby to otevřel on, ale nechtěl. Chvíli jsme se tam hádali o tom, kdo z nás tu láhev otevře. Po krátkém dohadování to vyšlo na mě. To mělo za následek to, že jsem se celý polil, což samozřejmě udělalo mému milému neskutečnou radost. Bohužel se, ale to samé nestalo jemu, i když jsem doufal. Byl jsem zklamaný, seděli jsme v parku, a povídali si o blbostech, a různých věcech co se událi. Nejradši bych s ním strávil celý den, ale to bohužel nešlo, protože jsme museli jít mezi ostatní kamarády, a společnými silami ten jeho úspěch zapít.
Šly jsme ke staré společné známé. Která jak jsme říkali už před lety, je tak panková, že víc panková už být, ani nemůže. Zkrátka nic není, tak pankového jako ona. Po cestě jsme vzali vína a kolu. Lukyho napadlo, že si vzpomene na časy, kdy jsme pily ty ovocné utrejchy z místního super hyper marketu. Hned jsem věděl, že si dám jen ochutnávku toho hnusu, což tak i dopadlo. Seděli jsme a bavili se, Lukáš sondoval drby, protože já mu ty drby, když za ním přijedu do prahy nedávám, protože mě to vůbec nezajímá, takže to neposlouchám, a ani neposílám dál. Řídím se heslem, když to já nepovažuji za důležité, tak to je nedůležité i pro ostatní.
Netrvalo dlouho a přibyla další kamarádka se svým novým objevem. Byl jsem docela překvapen tím, koho si našla. Po delším přátelským rozhovoru s ním, jsem zjistil, že se stává to, že vrána k vráně sedá. Hlavně kvůli tomu, že oba rádi užívají trávu. Musel jsem odmítnout malí špíček s tím, že svojí plantáž už jsem vyhulil, zato můj drahý Lukáš si rád dal.
Po vypití vína, krom toho ovocného hnusu, jsme šly domů. Těšil jsem se až půjdu spát. Došli jsme domů v docela podroušeném stavu. Měl jsem jen sílu na to se svléknout, a lehnout si do postele. To samé udělal i Lukáš, v klidu jsem pak vedle něj usínal.
Od rána jsme řešily co budeme dělat do té doby, než se ostatní vrátí z práce. Mě se nechtělo sedět doma na zadku, přece jenom jsem seděl skoro čtrnáct dní. Rozhodli jsme se projít podel řeky. V obchodě jsme si koupily víno, a šly jsme. Bylo poměrně hezké počasí, a i když jsem pajdal, tak mě ta procházka bavila. Hlavně, proto že jsme cestou trénovaly naše hádky. Dohodli jsme se na tom, že až bude mít otravnou návštěvu, tak se vždycky na oko pohádáme a zakončíme to házením talířů. Trval jsem na tom, aby byl za hajzla vždy on, ale to se mu ne líbilo, chtěl být občas v té roli, kdy on je ten hodný. S tím jsem pochopitelně nesouhlasil, protože jsem sice otravný, a občas jsou mé kousky, a chování na úrovni malého kluka ze školky, ale nejsem chybující a hádaví typ člověka.
Pak jsme šly do loděnice na pivo, kde na nás čekali známí se svým psem Stenem. Je to krásný husky, kterému je rok. Jelikož je můj drahý u nás doma jen jednou za čas, tak zase sbíral novinky, byly skoro samé jako ty včera. Jen tam byl malí rozdíl. Dohodli jsme se, že půjdeme v neděli na houby a houbičky. Mě se moc nechtělo, tak jsem řekl, že nikam nepůjdu hlavně kvůli té své haksně. Byl jsem rozhodnut, že je nechám ať jdou sami, aspoň si pokecají. Nabídli mi, že zpátky taky může jed autobusem, ale to se mi zdálo jako blbost. Proto že na houbičky se jezdí, a zpět se chodí pěšky. Je to, i celkem hezká procházka lesem.
Netrvalo dlouho a přišli další, vrána s vránou, a pak panková kamarádka se svojí přítelkyní. S tou jsem rád prohodil pár slov. Posledně si mě spletla s jedním hercem, čímž mi docela polichotila. Takže už nás bylo docela dost. Seděl jsem a nudil se. Upíjel jsem pivo nevalné kvality. Nevím zda to bylo tím, že to byla desítka nebo tím, že jsem podcenil situaci a měl na sobě jenom triko. Začínala mi být zima. Samozřejmě můj přítel měl i mikinu, protože když jsme vycházeli ven, tak jsem mu jí doporučil. To nebylo, ale vůbec myšlený vážně. Jen jsem žertoval, a on to udělal. Kdy bych nebyl blbej, tak si vezmu taky. Tyhle myšlenky se mi honily hlavou, a jedním uchem jsem poslouchal rozhovory lidí okolo. Nebyly moc extra zajímaví, ale to se dalo čekat. Tak jsem se jen modlil a doufal, že to brzy skončí. Přání se mi splnilo začalo pršet. Ostatní přemýšleli o přesunu do jiné hospody. My jsme šly za Lukášovo rodinou, aby jsme s nimi zapily ten maturitní úspěch.
Na cestu domů mi Lukáš půjčil svojí mikinu. Zpozoroval totiž, že mi je zima, i přesto že jsem ho ubezpečoval, že jsem v pohodě. Moc mi nevěřil, v tomhle mě má prokouknutého, ví že mi moje ego občas zabraňuje říkat pravdu, i když je evidentní, že to tak není. Proto o mě pořád říká, že jsem typický ješitný chlap.
Jelikož jsme věděli, že jeho máma měla za sebou těžký den. Koupily jsme flašku rumu, víno a arašídy. Seděli v kuchyni a popíjely. Okolí jsem moc nevnímal, luštil jsem křížovku v programu, a celý svět šel úplně mimo mě. Až na pár situací, kdy jsem něco prohodil, byl jsem i trošku unavený. Docela mě probudilo to, že můj drahý šel zvracet. Říkal, že snědl něco špatného. Nevím sice co, protože jsem jedl to samé co on, pak mi osvětlil, že měl nějaký kus masa, který byl chuťově podezřelí. Jelikož viděl, že to jíme všichni, tak to neřešil a splivnul to celý. To jsem moc dobře nechápal, protože když mi něco nechutná, tak to nejím. Já tomu říkám životní zkušenost, prostě jím co mi chutná. Partner tvrdí, že jsem rozmazlený.
V neděli jsem měl docela dilema, jestli jít s ním do hor na lysny, nebo zůstat ve městě, a čekat až přijede z hor. Nakonec, ale vyhrálo to, že jsem uvěřil tomu, že na to mám, a nějaký pochod z hor dolů do města, mě nemůže rozhodit. Tak jsme od souhlasil to, že půjdu s nimi. Sešli jsme se na autobusové zastávce. Tam jsem zjistil, že část výpravy jde hledat i normální houby. To mě docela udivilo, asi fakt už všichni stárneme, a nemůžeme se jen věnovat drogám sexu a rock n rollu.
Na hoře bylo docela příjemné počasí, tím nemyslím, že tam svítilo slunce, a byla modrá obloha. Foukal studený vítr táhli se mraky, a občas spadlo pár kapek deště. To bylo na začátek září lepší počasí než jsem doufal, většinou tu totiž bývá mlha. Pamatuji si na minulí rok, když jsme tudy jezdily do práce. Přes dva měsíce tu byla zima a mlha. Slunce tu bylo vidět minimálně.
Vyšli jsme směrem na pole, kam chodíme na houbičky pravidelně už nějaký ten roček. Šel s námi i husky Sten, který zkoumal krávy. Jenže mezi ním, a tím skotem byl ohradník s elektrikou. Takže netrvalo dlouho, a dostal pecku do čumáku. Pak už si dával pozor, už se k tomu zlému ohradníku nepřibližoval.
Houbičková úroda nebyla zrovna moc silná. To se konec konců dalo i čekat, protože je začátek sezóny. Ale na menší povzbuzení nálady to mohlo být. Hledání jsem se moc nezúčastňoval, protože jsem neměl náladu se zhoubovat. Navíc jsem byl na to až moc líný.
Po tom jsme se vydali do lesa, hledat normální jedlé houby. Po cestě jsme potkali brusinky a borůvky. To mě překvapilo, hlavně ty borůvky, protože jsem měl za to, že jsou už vysbíraný. A co se týče brusinek, tak ty jsem po hodně dlouhé době vyděl v přírodě. A to v takovém množství, samozřejmě by byl hřích odejít, a nevzít si jich pár domů na svíčkovou. Do téhle činnosti jsem se pokoušel zapojit, ale taky mi to moc nešlo. Jen jsem si z Lukáše dělal srandu, což ho neskutečně prudilo, a to mě bavilo.
Vydali jsme se pak na cestu domů, dolů do města. Cestou jsme se pokoušeli hledat houby, pár jsme jich našli. Než jsme došli na zastávku, kde jsme si dali pivo, kafe, tatranku a brambůrky. Tak už měl Lukáš v tašce pár kusů do polívky nebo na smaženici. Sedli jsme si ven, protože tam už bylo hezký počasí svítilo slunce, a bylo příjemně. Člověku se, ani nechtělo dolů do města.
Cestou dolů měl Lukáš smůlu v tom, že jsem se proměnil v malé dítě, které ho pořád šťourá v uších nose a dloube ho do žeber. Vždy ho obdivuji jak to zvládá. Jeho předchůdci neměli moc pevný nervi, když jsem měl otravnou náladu. Většina z nich šla ode mě co nejdál, nebo se mě pokoušela opít, pak tu byla jedna vyjímka. Ten mi oplácel stejnou mincí, což bylo, asi to nejhorší co mohl udělat, protože jsme pak soutěžili, kdo snese víc. Lukáš se k tomu staví čelem, vydržel to dvě hodiny. Za což ho vždy obdivuji, hlavně kvůli tomu, že mi nezlomí ruce, nebo mě nenadopuje prášky na spaní.
Pondělí bylo špatný na probuzení. Poslední den, který budu celý s Lukášem. Měl jsem sice už jít do práce, ale nechal jsem to na úterý, protože v úterý se bude moci, aspoň rozloučit se svou rodinou a kamarády, než odjede zpět do prahy.
Pokoušeli jsme se celí pondělí být spolu. To obsahovalo, i to že jsme se šly podívat do nedalekého parku a lázní. Oba známe ten park docela dobře, i když po nedávném zásahu už to není to co bývalo. Nešly jsme moc daleko, protože ho kousl nějaky hnusný hmyz. A on na to měl alergickou reakci. To znamenalo, že měl úplně oteklou nohu, tak že jsme se usadily na lavičce naproti jednomu rybníku, a povídali si všemožné blbosti. Později nás vyrušila jedna kamarádka volala, aby jsme šly na pivo, po delším rozmýšlení jsme se rozhodli, že půjdeme. I když jí moc nemusíme, přesvědčilo nás to, že tam bude taky ta pankáčka.
Domů jsem došel celkem unavený. Lehl jsem si rovnou do postele, a čekal až Lukáš ke mě přijde. Docela mu to trvalo, protože se ještě vykecával se svým bratrem. Když už jsem skoro usnul, tak jsem ucítil, jak jeho tělo lehá vedle mě. Netrvalo dlouho, a usnul jsem klidným spánkem.

Styl

17. září 2015 v 20:19 | Edgar
Už mi začíná hrabat, z toho jak nic nedělám. Docela začínám chápat ty lidi, kterým když dlouho nic nedělají, tak začnou vymýšlet hovadiny. Nejsem od toho daleko. Už jsem uvažoval o tom, že bych se mohl konečně naučit zpaměti, tu báseň co po mě chtěla učitelka ze základní školy. Už nevím v kolikáté třídě jsem byl, když nám to dala za domácí úkol. Jen je škoda, že nemůžu vzpomenout, co to bylo za báseň. Dál mě taky napadlo, že bych se mohl nechat tetovat. Zatím nevím, jestli by mi někdo chtěl vytetovat postavičku pikaču na pravou půlku. Hlavně kdy by to udělal, nesměl by mě nenahlásil do blázince. Zatím jsem zůstal jen u teorie, ale přísahám že jestli budu ještě týden doma, tak si to tetování nechám udělat, a nebudu hledět na následky.
Když, jsem začal prohlížet všechny obrázky na kterých je pikaču, a vážně uvažoval o tom který by se mi líbil, tak jsem se rozhodl, že radši půjdu ven. Šel jsem tedy se podívat pajdavím krokem po okolí. Bylo docela chadno a začal foukat vítr. Podle mraků, který se začali táhnout, mi bylo jasné, že za nedlouho začne pršet. To mi nevadilo, aspoň se mi zchladí hlava, a přestanu myslet na blbosti. Byl jsem rád, že jsem se donutil k tomu jít pryč od monitoru a klávesnice. Pokaždé, když vyjdu ven od monitoru, tak se venku strašně divím tomu, jak to venku vypadá. Nejvíc to bylo, když jsem se zasekl do nějaké hry. Zpravidla to byly RPG hry. To jsem třeba hrál celý víkendu, byl jsem línej se i najíst, ani na cigaretu jsem nešel. Jen jsem seděl a hrál. Ven jsem vyšel, až když jsem musel do práce. Pokaždé jsem si připadal jako v jiném světě. Divil jsem se, že to venku je tak prostoroví. Bylo mi i divný, že venku nejsou orkové nebo kostlivci, kteří by mě chtěli zabít.
Venku jsem potkal starého kamaráda ze základky. Hned se mě ptal co jsem dělal, že pajdám a jak se mám. Když jsme si odbyli podobné zdvořilostní fráze. Tak jsem si ho víc prohlídl, musel jsem se pousmát, když jsem uviděl, jeho ksicht který byl zarostlí. Musel jsem se smát z toho důvodu, že jsem ho znal v několika fázích. První jako máničku, pak začal být trošku víc emo. To se mu všichni smáli. Ještě aby ne, v té době se takhle oblékali nejistí puberťáci. Tak začal být trošku punk. To byla, asi jeho nejdebilnější fáze života. No a teď má kostkovanou košili, starý džíny a zarostlí ksicht. Vypadá jako typický americký dřevorubec. Přesně tak jak si ho vždy představuji, jen mu chybí kšandy a zvučný jméno třeba Jim nebo Tex. Co ale trefil bez váhání bylo vyjadřování. Po chvíli si všiml toho, že mi začali cukat koutky, tak se zeptal co se děje. Vysvětlil jsem mu, že se směji tomu, jak se mění. Na to odpověděl, že není nic špatného na tom, když hledá sám sebe. Kdybych ho neznal tak dlouho, tak bych si myslel, že spadl z buku.

Týden

16. září 2015 v 22:30 | Edgar
Dnes to je týden, co jsem si já debil v práci skřípl hnátu. To znamená, že jsem týden bez cigaret. Včera jsem si nezapálil, až se tomu sám divím, a taky týden bez energiťáků, což je na moje poměry velice dobré. Tím myslím ty energiťáky, bez cigaret jsem vydržel i déle. Pokaždé jsem, ale hrdě začal znovu. A to vždy u piva. To mi připomenulo, že pivo jsem taky týden neměl. Těším se až půjdu na pivo a zapálím si.
Celý den jsem dneska přemýšlel o tom jak, jsem ten den byl v práci, a že se to nemuselo stát. Abych přestal o tom přemýšlet, tak jsem se pustil do poslechu tvorby Edguy. Dlouho jsem se tomu vyhýbal, ale jedna kamarádka mi to doporučila, že to poslouchá. Má to jako takoví oddychoví popík. Mě tím docela překvapila, že to vůbec zná, protože ona je trošku jiný žánr. Na takové to blití do mikrofónu, mě to nevadí, taky si to poslechu, ale ona to jede furt, což je něco co bych, asi jen tak nedal. Jednou jsem to zkusil, po dvou dnech jsem měl chuť podříznout kozla, a vypít jeho krev.
Nepřišlo mi to nejhorší, i když mám má Tobiase zafixovaného hlavně v Avantasii. Tu jsem jeden čas hodně poslouchal. Hlavně metalovou operu, nějak jsem se do toho opravdu zažral, protože než jsem se nadál, tak se začalo stmívat. Odsekl jsem se z poslechu, a přemýšlením nad blbostmi, a šel jsem do koupelny se umýt.
Večer jsem si po dlouhé době pustil doktora House. Po jeho prvních hláškách, jsem si vzpomenul, jak jsem se těšil na každý noví díl. Po čase to, ale přestalo mít grády, tak jsem začal některé díly vynechávat. Pak po čase mě to přestalo úplně zajímat.

Burgr

15. září 2015 v 22:30 | Edgar
Dneska jsem radost celý den ze dvou věcí. První bylo to, že jsem začal chodit bez holí. Druhá věc, co mi udělala radost byla ta, že můj milí udělal zkoušku z němčiny. Jak ústní který psal minulý týden, tak ústní které dělal dnes. Celý den už od rána jsem mu držel palce. A myslel na něj, jak mu to jde. Docela mě mrzelo, že tam nemohu být s ním. Na večer mi psal, že jde s kamarádem do hospody na pivo, aby to zapili. Jak ho znám, tak tam proběhne, i nějaký ten panák na spláchnutí dnešního stresu.
Kolem desáté ráno mi napsal jeden kamarád, jestli nepůjdu na kafe. Když jsem se ujistil, že fakt zvládnu delší chůzi, tak jsem mu odepsal, že jo. Myslel jsem původně, že se stavím u něj doma, a tam si dáme kafe. Bylo to však jinak. Napsal mi, že mě vyzvedne autem. Dál už to bylo celkem jinak, než jsem myslel.
Nasedl jsem do auta a jely jsme najednou směr Karlovi Vary, kde jsme měli v plánu si dát to kafe. To mě rozhodilo, protože sice jsem uznal, že mohu chodit bez holí, ale nebyl jsem si jist, jestli dám trošku delší trasu. Své obavy jsem nedal na sobě znát. Naštěstí naše cesta pěšky nebyla moc dlouhá. Místo kafe jsme si daly hamburgr. Protože jsme nenašly odpovídající místo na sezení. Kdežto hamburgery měly i posezení. Musím uznat, že za tu cenu ten hambáč stál. Měl být pálivý, ale to se nějak nepovedlo. Mě to moc nevadilo, protože jsem si teď pálivé jídlo docela užíval.
Cestou jsme probíraly různé věci, protože jsme spolu dlouho nemluvily. Jeli jsme pak k němu domů na to kafe a panáka. Kafe jsem měl naposledy co si, aspoň pamatuji před pěti měsíci. Napil jsem se, a ta chuť po dlouhé době se mnou zamávala. Když to viděl, tak mi tam vrzl smetanu, aby mi to aspoň trochu chutnalo. Rozebíraly jsme to, jak jsme se jeden čas stravovaly z konzerv. Uznaly jsme oba, že to je hnus, ale v té době, kdy jsme to jedy, jsme oba měly své vyvolené konzervy, u kterých jsme si říkaly, že nejsou zas tak strašný. Opak byl, ale většinou pravdou, byly hnusný.
Doma jsem si sedl do křesla a koukal na Malou velkou Británii. Vím, že se pořád ty fóry opakují, ale pokaždé to je jinak, i když je pointa je stejná. Když tam je scéna s antišpekouny, tak řvu smíchy pořád. Jednou bych chtěl mít práci jako vedoucí skupiny antišpekounů. Vydrželo mi to hodně dlouho, pak už jsem byl unavený, a šel do sprchy.

Anonymita

15. září 2015 v 18:26 | Edgar |  Téma týdne
Anonymita je pro mě dobrá věc, tím nemyslím to, že trávím čas tím, že sedím a anonymně hatuju cokoliv v blízkém a vdáleném okolí. Spíš se mi líbí ta anonymita co je v panelácích, protože neznám své sousedy až na dva, o zbytku baráku nemám ani tušení. Spíš jen vím, že tam bydlí a tím to hasne. To se mi hodně líbí. Rozhodně víc než vesnice s pár obyvateli, kde si lidi koukají do jídla, a jeden o druhým ví všechno, i to co není pravda. Občas to je škoda. A nevyplácí se to. Jednou se mi stalo něco, u čeho bych uvítal, aby ta anonymita nebyla. Hlavně těch druhých.
Šel jsem v opravdu hodně podroušeném stavu z jednoho restauračního zařízení. Sotva jsem chodil, ale byl jsem hrdina, nezavolal jsem si taxi, protože jsem věděl, že to dojdu. Jako jsem to došel vždy. Jenže jsem podcenil svoji konzumaci, a to že hospoda ve které jsem se dodělal, byla v ne zrovna dobré části města. Šel jsem svým vrávoravým krokem a šněroval jsem chodník aby držel pohromadě. Najednou jsem dostal ránu do zátylku, ani ne moc velkou. Ostatně jsem, ani moc velkou nepotřeboval. Myslím, že by bohatě stačilo do mě fouknout. Ležel jsem na zemi. Neměl jsem moc sílu cokoliv dělat, spíš se mi chtělo spát. Cítil jsem na svém těle ruce, a cítil jak mě šacují. Postupně vytahovali peněženku s mobilem. Byl jsem vůl, a v té peněžence jsem měl bohužel víc, než se sluší nosit. Potom co skončily své dílo jsem se zvedl, a šel pomalu domů. Byl jsem docela rád, že mě ještě pro štěstí nezmlátily. Došel jsem pak domů, lehl si a nechal návštěvu policie na později. Věděl jsem, že tam jsou kamery, takže nebude problém najít ty dobré lidi, co mě prošacovali. Na policii všechno se mnou sepsali, a už jsem se jen těšil, až mi řeknou, že je chytily. No, to byla chyba lávky. Po další návštěvě policie mi bylo řečeno, že na záznamu není nic vidět. To mě celkem naštvalo. Pokaždé jsem si říkal, že je blbost pořekadlo, že pod svícnem bývá tma. Byl jsem najednou vyveden z omylu.
Po této zkušenosti, jsem už u sebe nenosil tolik peněz, a taky jsem přestal tolik pít, když jsem šel přes tu dobrou čtvrť. Vždy jen tolik abych se jen jemně motal. A popravdě řečeno jsem občas i předstíral, že jsem jsem na mol. Aby si to zkusily znovu, ale tentokrát na střízlivého. Bohužel se, ale tak nestalo. Tak jsem se rozhodl, že když už se pohybuji v této čtvrti tak u té kamery vždy budu močit, na protest proti nespravedlnosti. Říkal jsem si, teď tu jsem v anonymitě, jako ti co mě tu šacovali. Tak to chodilo asi měsíc nebo dva. Poté co jsem tam jednou tak močil, se za mnou rozsvítily modré světla. Bylo mi jasné, že to jsou benga. Nějak jsem si, ani neuvědomoval, že bych něco dělal špatně. Hned na mě spustily nějaké paragrafy a podobné věci. Pokoušel jsem se jim vysvětlit, že to je poprvé, a že jsem potřeboval, a je noc, což znamená, že všichni spí. Na to ten jeden řekl, že mě už viděli na kameře několikrát. To mě dopálilo, tak jsem jim řekl co se tu stalo a proč to dělám. Na to mi nic neřekly, jen mi domluvily, aby se to neopakovalo. Nasedli do auta a odjeli.
Byl jsem od toho dne víc naštvaný na tu kameru, na ten chodník, na alkohol, na sebe, že jsem tam tenkrát chodil, a vůbec jsem byl dopálený. Hlavně na to, že ta kamera si na mě zasedla. A těm co mě obrali jsem záviděl, že si jich ta kamera nevšímá, taky bych chtěl být pro ní, tak anonymní.

Nekouření

14. září 2015 v 20:42 | Edgar
Dneska jsem se konečně po dlouhé době v podělí dobře vyspal. Docela mi chybělo, že nejsem v práci, ale kolem desáté začalo pršet. Tak už mi to nechybělo. Celkem živě jsem si dokázal představit, jak tam teď prší a je zima. Byl jsem rád, že jsem doma a sedím. Zatáhl jsem žaluzie a zavřel okno, aby mě to nerušilo.
V lednici jsem našel mast z konopí. Věděl jsem, že tam je už hodně dlouho. Zatím nebyl důvod jí použít, dneska jsem konečně ten důvod našel. Tak jsem si jí napatlal na tu mojí promodralou hnátu. Těším se až bude v pořádku. Pokračoval jsem v koukání na filmy a seriály.
Dokoukal jsem první serii Vicious. Ještě mi zbývá jedna, zatím to oddaluji, protože to nechci tak rychle dokoukat. Docela mi vadí, že to má jen dvě série. Když jsem byl u queer seriálu, tak jsem rozhodl pustit si film Sbohem Berlíne. Po atmosféře nacistického Německa následovali filmy 1984, V jako vendeta a Equilibrium. Chtěl jsem si ještě pustit Farmu zvířat, ale už jsem byl plný totalitní atmosféry, tak jsem s filmy skončil.
Po tomto rozhodnutí jsem se vrátil k Draculovi. Moc stránek mi do konce nechybělo, sedl jsem si do křesla a dal si nohy na stůl. Pak se pustil do dočítání posledních kapitol. Během čtení mě napadlo, že by nebylo špatný, sehnat si ještě někde Frankensteina. Abych v té hororové četbě pokračoval. Přemýšlel jsem kdo by mohl mít tu knížku doma. Z hororů mám doma jen Kytici a Andersenovo pohádky.
Když jsem dočetl, tak jsem chvíli jen tak seděl. Chtěl jsem jít ven, ale prostě se mi ven o berlích nechce. A to z prostého důvodu, ostatní by viděly, že se mi něco stalo, a ptaly by se mě, co proč, a jak a podobně. To je věc o kterou bych zrovna nestál, teď, a ani nikdy jindy. Zůstal jsem tedy doma.
Udělal jsem si čaj a v klidu ho pil. Po chvíli jsem si uvědomil, že to je pět dní, co jsem si naposledy zapálil cigaretu. A to bylo hned po tom, co jsem se doplazil, od toho osudového budu k věcem. Celkem mě děsí, že za tu dobu jsem ještě, ani nedostal na cigaretu chuť. Zatím jsem, ani nezpozoroval, že bych si tu závislost něčím vynahrazoval. Vždy to dělám sladkým, ale tentokrát, ani to nepřišlo. Docela se bojím, že se ze mně stane nekuřák, dřív než jsem plánoval. Ne, že bych na to měl přímo plán, ale došlo mi, že až se zakáže kouřit v hospodách, tak budu kouřit už jen v práci. Doma nekouřím. Docela mi to vadí, když se hulí v místnosti, kde spím, ale když musím, tak to pochopitelně přežiji.

Šípy

13. září 2015 v 19:29 | Edgar
Dneska jsem si po ránu, dal pauzu od anglického humoru. Místo toho jsem si pustil, jeden starý český seriál jménem Záhada hlavolamu. Musím podotknout, že jsem to viděl až po přečtení Foglarovek. Ty jsem četl taky poměrně pozdě. Záhadu hlavolamu jsem dostal k dvanáctým narozeninám, a ještě k tomu tři knihy od Jestřába. Přečetl jsem je poprvé až v patnácti letech. Pokračování jsem četl, až když mi bylo dvacet dva.
Každá ta kniha mi to přišla strašně naivní. Takhle se moc kluků kole mě nechovalo. I když co já vím, třeba to tak tenkrát bylo, že ti hoši byly opravdu, tak čestní pravdomluvní a poslušní. Myslel jsem, že to je jenom v těch knihách, který se týkají rychlých šípů. Ale ne, v každé knize byly stejní, i když třeba ze začátku měli nekalé úmysly. Pak se přidali k oddílu, nebo se chytli správné party kluků, a byli zase čistí jak okvětí lilie.
Osobně nemám zkušenosti ze skautu. Nikdy mě to to tam netáhlo. Proč taky. Město ve kterým jsem vyrůstal bylo, a je obklopený lesy. Z jedné strany je doupov a z druhé krůšnohoří. Navíc jsem ve třetí třídě seznámil se svým do teď velice dobrým kamarádem, který bydlel v jedné vísce nad městem. Takže jsem se tam učil různé věci, které Jestřáb popisuje ve svých knihách, a i něco navíc, což bylo kouření cigaret.
Seriál jsem dokoukal poctivě do konce. Nedokáži už, ani spočítat kolikrát jsem to viděl. Nevím co se mi tam líbí víc. Jestli to, že celý ten seriál má ponurou až skoro hororovou atmosféru, a to převážně díky tomu, že je to černobílé. Díky čemuž Stínadla jsou opravdu strašidelná čtvrť, ve který bych se v noci nechtěl pohybovat. Nebo to, že tam některý kluky hrají už trošku starší herci. Kterým lze jen těžko uvěřit, že jim je kolem patnácti.
Nevěděl jsem co si po šípech pustit. To je vždy takové dilema. Buď mám chuť se podívat na nějaký historický krvák, nebo nějakou úplnou blbost. Samozřejmě mě hned napadlo pustit si něco z nové superstar. To jsem, ale zamítl s tím, že včera mi to stačilo. Nakonec jsem se rozhodl, že si pustím pořádný pralesní nářez, a k tomu si začnu číst zprávy z internetu. Zrovna moc povzbudivá tato aktivita nebyla. Ještě, že mi do toho hulákal Max. Po zhlédnutí ksichtbuku jsem zjistil, že tam to je ještě horší. Nemohl jsem se dneska ubránit myšlence, prostě si ksichtbuk zrušit. Když se to tak vezme, tak ho stejně moc nepoužívám, a na to abych si četl debilní názory, mi stačí diskusní forum, na jakýmkoliv zpravodajským serveru. Tak jsem to zabalil. Radši jsem otevřel Draculu a začal číst.

Dracula

12. září 2015 v 21:14 | Edgar
Jestli smích prodlužuje život, tak jsem si ho dnes prodloužil o několik let. Můj seriálový maraton se rozšířil o další kus, o kterým jsem neměl tušení, že existuje. Je to seriál Vicious. Upřímně jsem se bavil jako nikdy. Hlavně proto že si tam ti dva fakt dávali kapky. Nevím zda bych byl po čtyřiceti osmy letech se svým partnerem jiný. Sice mám za sebou jen pár dílů. No, ono jich moc taky není. Myslím, že až to dokoukám tak budu docela smutný, nebo si poslední díl nepustím, jak jsem to udělal u jiných seriálů.
Když, jsem tak brouzdal internetem, zjistil jsem, že vysílají Superstar. Zalovil jsem v paměti, kdy jsem to vyděl naposledy. Vzpomenul jsem si akorát na to, když to byla novinka a šla první řada. To si pamatuji i vítěze což byla Aneta. Tenkrát to byla novinka a spousta lidí to sledovala, sice žádný z mích kamarádů, ale pár lidí, se kterými jsem chtěl něco mít, to žralo. Takže jsem se o to trochu i zajímal. Další pokračování jsem už nesledoval. Hlavně nebyl nikdo, kdo by mi řekl o těch ostatních víc. Tak jsem o tom ztratil přehled.
Rozhodl jsem se tedy, že nebudu kulturní barbar. Zjistím kdo vyhrál ty předešlé soutěže a co dělají za hudbu. Upřimně jsem se zasmál a nemohl jsem uvěřit tomu, že to někdo fakt poslouchá. Pak jsem si, ale zopakoval, že každé zboží má svého kupce. Rozhodně jsem mezi nimi našel pár interpretů, kteří mě na tolik šokovali, že až budou mít nějakou novou věc, tak si jí poslechnu. Protože se dá těžko uvěřit, že to myslí vážně. Zatím věřím tomu, že sen jen rozjíždí, a tu skutečnou pecku teprve vytvoří.
Po vesměs úsměvném dnu, jsem se rozhodl, že se chci bát. Tak jsem si otevřel Draculu a ponořil se do čtení. Pustil jsem si k tomu Black Sabbath a pil čaj. Čas mi rychle ubíhal. Tohle taky byla jedna z knih, co jsem četl jako první v internátu. Situace se moc nezměnila, akorát jsem starší, a tenkrát jsem k tomu poslouchal Sepulturu. Jinak jsem se jako tenkrát válel na posteli.
Můj spolubydla nechápal, jak přitom kraválu dokážu číst knížku. Většinou jsme měli puštěnou nahlas tvrdou muziku. On seděl a klepal nohou, a jednou za čas mě tahal ven na cigáro. Postupem času začal do toho hulit trávu, takže seděl měl zásek na bílou zeť, poslouchal muziku a mlčel, nebo se se mnou pokoušel bavit. Docela ho vyvádělo z míry, že jsem mu dokázal odpovídat. To, ale nebylo zas tak těžké, vesměs mluvil furt to samé.
Když už bylo po deváté večer, tak jsem přestal se čtením. Pustil jsem si další díl oblíbeného seriálu. Docela jsem přemýšlel, že se ze zvědavosti podívám zítra na Superstar, když se budu hodně nudit. Zatím, ale pochybuji, že u mě taková krize nastane.

Britcom

11. září 2015 v 20:30 | Edgar
Jak teď mám volno, tak se věnuji sledování britských seriálů Allo Allo, Červený trpaslík, Jistě, pane ministře, Hale a Pace a Černou zmije. Jsem už docela nakažen britským humorem. Docela přemýšlím, že udělám změnu a pustím si nějaký americký seriál, ale nevím který by byl dosti na úrovni, aby byl rovnocenný soupeř s těmi anglickými. Nepočítám do toho animovaný, protože mám rád Simpsonovi a South Park. Obojího jsem fanda už dlouho. Simpsonovi sleduji od té doby co jsem začal trochu vnímat televizi. South Parku od té doby co ho začali vysílat, i když se to tenkrát rodičům moc nelíbilo.
Moje posedlost anglickými komediálními seriály, občas dělala problém i v mém partnerském životě. Jeden můj ex měl alergii na britský humor. Vždy říkal, že to je pro blbce, a aby mi to potvrdil, tak pravidelně sledoval podle něj zábavu na úrovni, což byla Partička. Nepatřím mezi ty typy, co hned něco odsoudí, aniž by to viděly.
Tak jsem s ním viděl pár dílů. Musím říct, že už jsem viděl hodně podivných a bizarních televizních počinů, ale tohle bylo moc.On na to reagoval velkým smíchem. Pár úsměvných okamžiků tam bylo, ale nesmál jsem se u toho, jako u Červeného trpaslíka. Po tom co těch pár dílů skončilo, se mě nadšeně zeptal zda a jak moc se mi to líbilo. Po tom co jsem mu, na to řekl svůj názor, tak jsem se dozvěděl, že jsem blb co neumí pochopit normální český humor. Na to jsem mu nic neřekl. Protože jsem věděl, že nemá cenu se s ním o tom bavit. Tak aby jsme se nehádali, došli jsme k společné dohodě. A to, že nebudeme jeden druhého nutit do filmů a seriálů toho druhého.
Když, se nezabývám britcomi, tak přemýšlím o tom co jsem se stalo a proč. Škoda, že se neumím politovat, asi bych se sám nad sebou rozbrečel. Nebo bych jen usedavě brečel nad svým osudem. Bohužel tuto vlastnost nemám, tak že jediné co dělám, je to, že si nadávám do debilů a to celkem pravidelně. V hlavě se mi hlavně honí myšlenka, že až se vrátím do práce, tak budu spousty věcí dělat víc opatrně. A Hlavně budu si dávat větší pozor.
Dnes je výročí útoků na WTC, takže mi přišlo několik emailů a zpráv na gesichtsbuch o tom jaké jsou nové důkazy o konspiraci. Mám pocit, že nebude dlouho trvat a budou se jedenáctého září připomínat různé konspirace. Teď mám čas a občas si potřebuji odpočinout od britcomu, tak si vždy v pauze pustím nějaký ten kousíček nezávislého filmu. Kde mi osvětlují, jak ty věže spadli. Samozřejmě, že jenom takoví úryvek, aby mě to nepoznamenalo.
Prakticky mě vůbec nezajímá co se stalo toho dne. To je starost lidí na jiném kontinentu. Spíš mě fascinuje, že tvůrci těchto konspirací jsou hodně velcí fantastové nebo moc přeceňují lidi, když si myslí, že o tom nikdo nepromluvil a všichni to tají. To je bod na, kterým to u mě vždy zamrzne.