Srpen 2015

Pondělí

31. srpna 2015 v 20:30 | Edgar
Tak zase pondělí, zase se mi vstávalo na prd. Protože jsem domů z Prahy přijel později, než jsem měl naplánováno. Kvůli zpoždění vlaku z Prahy, jel jsem sice autobusem, ale musel jsem jít na vlak, aby mě dopravil do města kde bydlím. Ten vlak čekal na rychlík, to už bylo podruhé co se mi to stalo. Už jsem i přemýšlel, že bych jel rovnou tím vlakem. A bylo by to vyřešený. Neštvalo by mě, pak čekaní, protože bych už jel ve vlaku co má zpoždění. Jenže to není tak jednoduché.

I přesto, že do Prahy v pátek jezdím vlakem, tak na zpáteční cestu jsem si zvykl na žlutý autobus. Jezdím s ním hlavně proto, že se tam dá koukat na filmy, i když jsem zase skončil u Interview s upírem, nevím proč, ale pouštím si ho pokaždé. Nedokážu si představit na co budu koukat, až ho vymažou z nabídky. Na víc jezdí kratší dobu než vlak.

V práci jsem byl jako jediný vysmátý a v pohodě. Ostatní chlastali, nebo měli deprese ze svých drahých poloviček. Dalo by se říct, že jsem většinu svým úsměvem a dobrou náladou štval. Všichni totiž počítali s tím, že budu ještě nalitej. Ale to jsem je zklamal, přes víkend jsem moc nepil, spíš jsem se jen válel a jedl, a pak zase válel a zase jedl. Což se podepsalo na mé pohyblivosti. Do kopce jsem s lanem už nechodil nejrychleji a udělat strom mi taky trvalo déle. Naštěstí kolega chlastal celí víkend kořalky, tak že nebyl v nejlepší formě.

Když, jsem šel domů tak jsem neměl překvapivě ani chuť na pivo. Napadlo mě, ale že bych si mohl koupit colu u místního asijského obchodníka. Ono je to totiž se mnou tak, že když nepiji pivo, tak to nahradím colou a to klidně i čtyřmi litry. U obchodníka jsem potkal jednou svojí starou známou ze základky, když mě viděla, jak tam stojím s tou petkou coly, tak mi dala kázaní o tom jak je to špatný, že se po tom tloustne a bůh ví co ještě. Zeptal jsem se tedy co jako si mám dát jako náhradu, tak zalovila v regálu a dala mi do ruky petku piva. Řekla, že po tom se taky sice tloustne, ale aspoň tam jsou vitamíny. Musel jsem se tomu pousmát a dát jí za pravdu, tak jsem si vzal petku piva a šel domů.

Doma jsem se umyl, pak sedl do křesla pustil si The Wall. Relaxoval jsem, z práce mě bolely nohy a ruce. Tak to je vždy, když se dva dny jen válím. Příště se budu muset pokusit o trochu pohybu, ale tenhle víkend to prostě nešlo. Měl jsem toho z celého týdne, který byl bez víkendu až, až.

Dokumenty

27. srpna 2015 v 21:56 | Edgar
Dneska jsem měl opravdu radost. Už jsem viděl první strom, kterému žloutne listí. Byl a pořád jsem šťastný jako blecha. Konečně léto odtáhne pryč, pomyslel jsem si hned. Jako malí jsem měl pochopitelně léto rád, hlavně kvůli prázdninám, protože jsem je mohl prosedět u televize či počítače. Ten počítač, ani ne ale ta bedna na mě nechala trvalé následky. Tedy pokud se mě rodiče nepokusily nasměrovat do nějaké aktivity, třeba abych šel s kamarády a podobný blbosti. Pak, když jsem zestárl na patnáct, tak jsem chodil ven s kamarády, ale to už se jim nelíbilo, poněvadž jsem se vracel ožralí. Jednou mi dokonce naznačovali, jestli bych zase nechtěl sedět u těch dvou kamarádů. U počítače jsem pochopitelně seděl pořád, ale už ne přes den. Spíš v noci, protože se mi tam hromadila sbírka porno filmů.
V práci byl dnes pokus mě naverbovat do pracovního víkendu. Moje odpověď byla stručná a jasná. Byla pochopena hned a vzata bez veškerých námitek. I když si říkám, že odpovídat někomu, kdo je o půl života starší než já, naser si. Je krajně nezdvořilé, ale co takového si mě vychovali. Ty doby kdy mi připadalo jednomu z nich, říct třeba vole, jsou nenávratně pryč. Musím říct, že mě to drželo dlouho, ani po čtyřech letech společné spolupráce, jsem si to nedovolil. Dával jsem si pozor na jazyk. Pak se to ve mně zlomilo. Ono to, ani jinak dopadnou nemohlo, když jsem denně slyšel kolem sebe ty jadrné výrazy.
Doma jsem se pokus sbalit si věci na víkend. Jak to dopadne mi bylo hned jasné, zkrátka jsem si nic nezabalil. Místo toho jsem koukal na jeden investigativní dokument o tom, že nás navštěvují cizozemci. Pokaždé to beru jako takové dokumentární scifi a pokaždé si říkám na takovou blbost koukáš naposledy. Vždy se, ale objeví nějaká novinka, kterou musím vidět, i když je mi jasné, že to bude to samé co u ostatních. Tenhle nebyl ničím originální, bylo to vlastně šest dílů kecání o tom samém pořád dokola. Některé díly Akt X se mi zdáli důvěryhodnější než tohle.
Když už jsem jel ty mazce, tak jsem se ještě podíval na dokument o tom, že Hitler z Berlína utekl, a žil buď v Argentíně nebo v Antarktídě. Občas mě mrzí, že jsem se špatně vyučil, v lesnictví budoucnost holt není. Něco takového bych dal taky dohromady, nebo bych to i trumfl. Například kde jsou důkazy, že ho ufouni neodnesli na Mars či Neptůn a podobné blbosti. Když vidím něco podobného, tak přemýšlím o tom, že by nebylo od věci kontaktovat nějakého týpka, co natáčí tyhle věci a zkusit mu jí prodat. Pak si, ale uvědomím, že bych toho, asi nebyl schopen. Peníze jsou sice vždy potřeba, ale takhle ne.
Po tohle průplachu jsem se rozhodl, že už dobrý, tak jsem si pustil do hlavy hodně nahlas muziku, abych nevnímal svůj mozek, který řval cos mi to zase udělal. Lehl jsem si do postele a začínal se těšit na zítřek, až budu v Praze.

Kniha

26. srpna 2015 v 21:30 | Edgar
O vraždění démonů se mi naštěstí fakt nezdálo. Spal jsem jako miminko. Až na to, že mě vzbudila zima, to mě hodně překvapilo. Když jsem si uvědomil, že je ještě léto, zároveň jsem měl radost z toho, že léto končí a přijde konečně podzim a zima. Což jsou moje oblíbený roční doby, a i to jaro dokáži strávit, když je rozumné. Přikryl jsem se, o točil na druhý bok a klidně pomalu usínal.

V práci jsem zjistil, že se opravdu blíží podzim, protože mi šla pára od pusy. Je sice pravda, že jsem byl skoro v tisíci metrech na horách. To nezabránilo abych spokojený, protože nebude dlouho trvat a přijde to i k nám dolů. Stromy budou shazovat listí a všechno bude pěkně barevné. No, už se nemohu dočkat.

V práci mi to uběhlo rychle, protože jsem měl v hlavě jen jednu myšlenku. A ta byla, že v pátek jedu do Prahy, za svým přítelem, který chystá nějaké překvapení. Je mi jasné, že to bude nějaká romantická blbost. Aspoň to tedy tak popisoval, až na to, že nepoužil slovo blbost. Nebránil jsem se představě co by to mohlo být, zatím mi je jasný, že to bude obsahovat večeři. Jsem hodně zvědaví jaká bude, několikrát mě to lákalo mu zavolat, nebo napsat a pokusit se z něj vypáčit aspoň co bude k jídlu. Pak jsem si, ale řekl, že se fakt nechám překvapit.

V sobotu má v plánu mě vzít do kina. To mě hodně překvapilo, v kině jsem nebyl dlouho. Nemám představu na jaký film půjdeme. Osobně do kina nechodím od dob Avatara, na kterým jsem byl s mojí kamarádkou, který byla zvědavá jako já. Akorát, že ona si z toho neodnesla psychickou újmu a totální nedůvěru k filmovému průmyslu. Do dneška nevím co to mělo znamenat, a proč to točili. Řekl mi, že si mám vybrat film. Když jsem prošel stránky kina, napadla mě ta největší hovadina co tam byla. Tak jsem mu to poslal esemsekou, ještě neodpověděl, zda s tím souhlasí. Ani se mu nedivím. Mě kdyby dal návrh na ten film, tak na něj pošlu Chocholouška.

Odpoledne jsem se rozhodl zasvětit knize, kterou jsem odhodil s tím, že to je blbost. Na plno jsem se do ní pokusil ponořit. Po čase to i šlo, uznal jsem totiž, že na utopický román ze západního německa jsem až moc velký cynik. Věc má, ale i svoji stinnou stránku, po tom co jsem se dostal do půlky knihy, jsem uznal, že to chtělo mít odvahu. Něco takového sesmolit a pak i vydat. Docela mě štvalo, když jsem pak na internetu sháněl více knih od toho autora. Bylo jasný, že u jedné nemohl zůstat. Zjistil, že víc už jich v češtině není. To mi přišlo docela škoda, protože co když jenom jedna knížka, je prapodivná a zbytek ujde.

Sny

25. srpna 2015 v 21:09 | Edgar
V noci byla nádherná bouřka a hustý déšť, který mě probudil, jak dopadal na parapet. Chvíli jsem se koukal z okna a pozoroval to co se venku děje. Vždy jsem měl rád déšť a bouřky. Když mě to takhle večer probudí, tak se rád na to dívám, dokud neusnu. Tahle byla skoro bez hromu blesky, ale lítali jak o život. Rychle mě to znova uspalo a vrhlo mě to do divných snů, který mi jasně napověděli, že jsem se už z toho, jak jsem chlastal dostal.

První sen byl, a to ani nechápu proč. O tom, že jsem se dal do armády a nejzajímavější bylo to, že jsem tam byl s ostatními z práce. To mi přišlo úplně absurdní, protože většina z nich včetně mě, je na práci mimo les nepoužitelná. Hlavně kvůli nedostatku respektování někoho druhého a taky je v tom slovník, který si dokáže, asi každý představit. Dělali jsme spolu fyzické zkoušky. Hodně mě překvapilo, že jsem jimi prošel. Pak jsme jeli někam bojovat. Nejvíc, asi bylo to, že jsem byl ostřelovač. Byl jsem v pralese a zaměřil jsem cíl, chtěl jsem už vystřeli. Když najednou mě kousl pes zezadu do krku. Pak vybouchl. To byl hrom venku z té bouřky, která v reálu venku byla.

Byl jsem rád, že jsem se probudil, protože tohle se mi zdálo opravdu divný. Vstal jsem z postele a šel do lednice se napít mléka. To piji pokaždé, když se blbě ožeru. Pak jsem si šel znovu lehnout doufaje, že tohle byl konec nesmyslů. Trvalo mi, asi půlhodiny než jsem znovu usnul.

Druhý sen byl už o něco normálnější. Aspoň ze začátku, byl jsem někde na horách, kde byl sníh a mráz. Strašně se mi tam líbilo. Byl jsem tam v nějakém srubu a nevím proč, Šel jsem ven a vzal si lyže. Předem upozorňuji, že na lyžích umím akorát padnout na hubu. Ale sny jsou sny. Sjížděl jsem svah dolů, kde jsem zastavil, nastoupil do vrtulníku a odletěl. Pak začalo několik hodin na ráz vyzvánět, to je můj budík Time od Pink Floyd.

Otevřel jsem oči a s nechutí vstal. Fakt mě zajímalo kam jsem mohl letět s vrtulníkem a proč jsem k němu musel, jed zrovna na lyžích. Koukl jsem se z okna, kde trochu poprchávalo, hned jsem tušil, že bude den na prd. Rychle jsem vzal na sebe pracovní hadry a šel vstříc novému dni.

Byl jsem, ale hodně překvapen tím, že dneska mě všechno bavilo. Byl jsem konečně vyspalí odpočatý, takže jsem všechny kolem sebe štval. Svým úsměvem a optimizmem, byl jsem jediný koho to dneska bavilo.

Dostál jsem svému předsevzetí a na pivo jsem nešel. Mazal jsem rovnou domů. Rozhodl jsem se zaměstnat něčím jiným než chlastem. V práci mě napadlo, že bych mohl rozehrát nějakou gamesu, ale nevěděl jsem jakou. Měl jsem chuť střílet do lidí a i házet atomovky. Nakonec to, ale vyhrálo to, že si budu hrát na hrdinu. Takže jsem oprášil Diablo II, je to sice starý, ale když si člověk k tomu pustí pořádný death metal, tak se do toho neskutečně zakousne. Takže čekám, že se mi bude zdát, jak vraždím démony.

Hnusný pondělí

24. srpna 2015 v 21:10 | Edgar
Po hnusném pracovním víkendu, bylo ještě hnusnější pondělí a to ne jenom, proto že pršelo a vše bylo hnusně mokré. Ale taky protože jsme si prohodili role. Včera jsem byl na plech, já. Dneska ten co mě včera budil. Byl jsem opravdu rád, že v tom teď lítá někdo jiný, i když bych byl radši, kdybychom do práce jeli o trochu dřív. Trochu to trvalo, než jsme ho probudili a než se dal dostatečně dohromady, aby mohl jít do práce. Stejně pak ve finále nemakal. Koupě dvou plechovek piva na benzíně tomu jasně napovídala.

To, já jsme bohužel takoví blbec, že když se ožeru tak jdu i makat. Nevím kde se to ve mně bere, ale vždy i když je mi hodně blbě, tak prostě musím dělat. Je možné, že to je nějaký podvědomí trest, za něco. Třeba ten alkohol či nemravné myšlenky. Jeden čas jsem tím hodně trpěl, pak naštěstí to období kdy jsem byl denně na plech zmizelo. Asi jsem dospěl.

V práci to bylo velice zajímavé, hned z několika důvodů. První byl to, že jsme začali dělat probírku. Druhý byl, že nebyla tak na nic, jako jsem mysle. No a hlavní, třetí byl ten, že se po lese začali pohybovat houbaři. Docela by mě zajímalo co tam hledají za štěstí. Zatím je na houby ještě brzy. Sice nepopírám rostou nějaké ty prašivky a podobné houby a hlavně je dost chorošů. Ty, asi nikdo nejí a nesbírá. Ještě mi vrtá hlavou. Co vede lidi, kteří jdou po lese, hledají neexistující houby a do toho slyší motorové pily, jít za nimi. Mě osobně, by to nenapadlo nikdy.

Byl jsem sice ráno v pohodě a vstával jsem hned, ale beztak jsem nebyl ještě pořád úplně v pořádku. Asi mě ta sobota poznamenala, víc než jsem čekal. Byl jsem unavený a nesoustředěný, vůbec jsem byl mimo. Byl jsem smířený se vším co bude do té doby, než skončila šichta, měl jsem ještě cukání, že si koupil domů lahváče. Ale hned mě to přešlo, zařekl jsem se, že alkohol nechci pár dní vidět, ani na obrázku.

Doma jsem si po dlouhé době oškrábal hubu, to jsem dělal naposled skoro před měsícem. Kdy jsem byl za svým přítelem v Praze. Vždy mě to otravuje. Jeden čas jsem si držku škrábal jen, když jsem se podíval do zrcadla a viděl jsem, že vypadám jako debil. Možná to nebylo vousy, ale ksichtem. Protože se nic nezměnilo, pokaždé když se dívám do zrcadla, tak vypadám jako debil.

Sedl jsem si do křesla, pustil jsem si Addamsovi a dojídal zbytek toho šopáku, co jsem včera, tak pracně z posledních sil dělal. Byl jsem pevně rozhodnut, že tento týden nebudu nic dělat navíc. Jen přijdu domů a sednu si do křesla. Budu se dívat na filmy a budu hodný kluk co nepije.

Šopák

24. srpna 2015 v 18:07 | Edgar
Ráno, kurva ráno. To byla moje první myšlenka, hned jak jsem se probudil, když mi začal zvonit budík na telefonu. Budík jsem hned vypnul a pokračoval ve spánku. Kolem sedmé hodiny mi začal zvonit telefon. Došlo že to je někdo z práce a chce, abych tam šel. Chvíli jsem přemýšlel jestli to mám zvednout nebo ne. Pak jsem si řekl, že v tom nemůžu ostatní nechat, tak jsem ten telefon zvedl. Řekl jsem, že jsem zaspal. To jsem moc nekecal. Z druhého konce mi řekl, ať počkám před barákem, že pro mě přijede.

Hned, jak jsem položil telefon, tak bych si nejradši nafackoval. Bolela mě hlava, v hubě jsem měl jak ve vopičárně a do toho jsem se pochopitelně ještě motal, jak vítr v bedně. Prostě by to bylo super ráno. Kdybych nemusel makat. Hned jsem si vzpomenul na dobu, kdy jsem v takovémto stavu, vstával do práce každý den. Hned mi došlo, že na některý věci jsem prostě už starý. Šel jsem si rychle vyčistit tlamu, aby to ze mě hned netáhlo jak ze sudu. Sundal jsem ze sebe džíny ve kterých jsem spal a vzal si pracovní hadry.

Před barákem jsem čekal jen chvíli, než přijelo auto. Hned jak jsem nastoupil do auta, tak se mi to údolí sviní začalo smát. To mi nevadilo, sám bych udělal to samé, ostatně dělám to vždycky. Zeptali se mě na to co jsem chlastal. Tak jsem jim to vyjmenoval. To už je humor přešel. Protože věděli, že to se mnou dneska nebude moc růžoví. V obchodu jsem si koupil kefír, magnésku a dva startéry, tím myslím energiťáky. To bylo vše co jsem si koupil ke svačině a hurá do lesa.

Říká se, trpěl jako zvíře. Nepřeji žádnému zvířeti, aby trpělo jako já to odpoledne. V hlavě jsem měl ráno malé trpaslíčka, který měl malé kladívečko a jemně s ním mlátil v mé hlavě. Dopoledne tam byl obr, který měl v ruce kladivo co vážilo zhruba, asi přes metrák a mlátil mi v hlavě takovou rychlostí a kadencí, že se to nedalo vydržet. Vysockoval jsem platíčko prášků na bolest, celý jsem ho sežral a zalil to startérem, asi po dvaceti minutách to začalo fungovat a já mohl v klidu dělat. Bohužel to nezměnilo to, že jsem byl roztěkaný a podrážděný. Právě naopak byl jsem víc. Pořád jsem se něčeho lekal.

Ve zdraví jsem přežil šichtu. Čekali jsme na auto, aby nás odvezlo domů. Jak už mi bylo líp, tak jsem přemýšlel, že půjdu do hospody na vyprošťováka. Byl jsem pevně rozhodnut, že tam půjdu, ale pak jak jsme jeli domů, padla na mě únava, tak jsem radši šel domů a dal si v klidu česnečku. Koukal jsem na nějaký nevím jaký seriál. Pak jsem se rozhodl udělat něco pro zdraví a šel jsem do obchodu pro zeleninu na šopák. Tím už definitivně končila moje nedělní aktivita.

Sekt

24. srpna 2015 v 16:37 | Edgar
Pracovní sobota byla taková jak jsem očekával. Byla nudná a otravná, jako návštěva příbuzných. Mělo to i svá pozitiva, aspoň tedy ze začátku, kdy jsem si pochvaloval, že aspoň nebudu pít a budu v pohodě, protože mě čekala ještě pracovní neděle. Tak že bych se, ani nemohl moc nalít, ale byla to chyba lávky.
Po práci jsem si šel dát pivo, přesněji čtyři piva s tím, že pro dnešek to stačilo. Tomu hlavně pomohla zase obsluha, už normálně přemýšlím, že budu chodit na pivo jinam. Šel jsem domů a pochvaloval si jak jsem na sebe tvrdý, že si už nedám pivo. Dlouho mi to, ale nevydrželo, protože když jsem došel domů a umyl se, tak mi začal zvonit telefon. Volal mi jeden kamarád, jestli nezajdu na jedno, s tím jsem souhlasil. Jak by mi mohlo uškodit to, že si dám ještě dvě piva. Pomyslel jsem si.
Šel jsem tedy za ním do hospody. Seděl v rohu hospody, aby asi nebylo vidět, že tam sedí. Sedl jsem si k němu a objednal si pivo. Jelikož jsem dlouho neměl točenou plzeň, tak jsem jí dal. Jeden můj kolega z práce tvrdí, že plzeň rozpouští ledvinové kameny. Nevím co je na tom pravdy, nebo zda to je pravda. Od té doby si jí jednou za čas dopřávám.
Pil jsem pivo a poslouchal, nebo se spíš snažil poslouchat to co mi říkal, ten co seděl naproti mně. Připadal jsem si fakt divně kvůli tomu, že si myslel, že ho poslouchám, zatím co jsem poslouchal jedním uchem tam a druhým ven. Mám, ale občas pocit, že to těm lidem moc nevadí, ba naopak u některých mi připadá, že se kvůli tomu se mnou baví. Vypili jsme tři piva a pak se rozešli, každý svojí cestou.
Šel jsem v klidu pomalu domů a přemýšlel o tom, jak zítra budu muset jít dělat. Docela mě to i štvalo, ale co se dalo dělat. Teď už nic, když jsem o tak přemýšlel, tak se mi zase začal zvonit telefon. Volal mi můj dobrý kamarád kterého znám přes patnáct let, jestli bych se nestavil u něj na večeři. Nemohl jsem říci ne, protože jsem toho moc nepojedl a doma toho taky moc nebylo. To jsem mu rovnou i řekl. Na to mi řekl, že mám přestat dělat ženu a zastavit se u něj. Tak jsem řekl, že přijdu. Upřesnil mi kde teď bydlí. Změnil jsem tedy směr kam jdu a šel za ním.
Tam už to bylo hodně zajímavé, jeho holka toho navařila hodně, asi se k ní doneslo, že jsem prase co spořádá vše co se mu dá pod nos. Nechtěl jsem působit nenažraně, tak jsem začal jíst trošku zdrženlivě. Pak se otevřela flaška pro návštěvy, což je v praxi láhev, která nikomu nechutná a je určená pro hosty, aby jí vypili. To se bohužel stalo. Ztrestali jsme ve dvou tu láhev. Byl to nějaký bylinkoví hnus. Pak nás nepadlo nic lepšího, než jed taxíkem do super hyper marketu pro čtyři láhve sektu, tam už jsem věděl, že to je špatně. Netrvalo dlouho a otevřelo se na mě okno.

Nemyslet

23. srpna 2015 v 20:30 | Edgar |  Téma týdne
Jak nemyslet je vždy složité. Kolikrát je to prakticky nemožné, protože jsou místa kde najednou člověk vidí své vzpomínky a musí na ně myslet. Musí myslet na to co a jak bylo a co by bylo, kdyby vše bylo jinak. Mám takové místo, kde se mi nedaří nemyslet. Vždy, když jsem tam byl, tak jsem myslel na to co se stalo, a to i když jsem se pokoušel jakkoliv se na to nesoustředit, tak to nešlo.
Byla a ještě pořád to je jedna hospoda, kam jsem pravidelně docházel po práci. Byla to klasická hospoda pro chlapi co chodí z práce rovnou na pivo, takže žádný zázrak. Bylo tam na huleno, vzduch obsahoval, asi čtyři startky na metr krychloví. Takže nic pro citlivky, když jsem tam chodil, tak jsem byl nejmladší štamgast. Bylo mi dvacet dva a druhému nejmladšímu u stolu bylo třicet šest. Pak už se jen věk stupňoval, a i když jsem si s nimi občas nerozuměl, tak jsem tam chodil rád a navíc se mi nechtělo v pracovních hadrech chodit jinam.
V létě tam brigádně obsluhoval nevlastní syn majitele, takže jsem si tam měl i s kým pokecat o blbostech a výhodách nízkého věku. Čímž jsme občas dostávali do varu ostatní. Tenkrát a i teď jsem si říkal, že nám závidí, protože většina z nich v našem věku už měla po jednom dítěti a jako bonus měli pochopitelně kroužek na prstu, kterým jim říkal co mohou a co ne. Kdežto mi jsme byli bezdětný a bez drahých poloviček, když to šlo, tak jsme vymetali různé akce a hospody. Občas jsme se potkávali v nonstopu kam jsme se uchylovali na jídlo, než jsme pak šli domů spát.
Jednou sem se v té hospodě stavil v sobotu hodinu před zavíračkou, abych se nastartoval a pak pokračoval okruhu, který čítal ještě šest zastávek. Hospodu už měl prázdnou, seděl tam sám a jeden týpek si tam dával pivo na stojáka. Sedl jsem si na své místo a přinesl mi pivo. Řekl, že bude asi zavírat dřív, když má prázdno a udělá si hárek, protože zítra tam bude obsluhovat jeho otčím.
Seděl jsem a pomalu pil pivo a kouřil jednu za druhou, on seděl a počítal. Nechtěl jsem ho rušit, tak jsem na něj moc nemluvil a hleděl před sebe na televizi. Hrál tam hudební kanál, který vysílal klipy z let osmdesátých, docela jsem se tím i bavil a navíc to byla docela příjemná změna. Většinou tam běžel jen sportovní kanál a jelikož mě sport nikdy moc nebral, tak jsem jí nikdy nevnímal. Vyložený utrpení byl pro mě vždycky tenis.
Ze sledování klipů mě vytrhl jeho hlas, který mi oznamoval, že jestli chci, tak mi natočí ještě tři piva, a pak že bude zavírat. Souhlasil jsem, že si je ještě dám a pak půjdu na svojí pochůzku po hospodách, v hlavě jsem si pomalu dával dohromady kam půjdu. Když jsem byl pevně rozhodnut, tak jsem v pití nasadil rychlejší tempo, abych měl ty piva rychle za sebou. Dopil jsem rychle druhý, otočil jsem se na něj a zjistil jsem, že už přestal počítat a kouká taky na bednu. Zvedl se natočil mi pivo a chvíli se na mě divně díval, z čehož mi bylo jasný, že se na něco chce zeptat, ale neví jak. Nebo se bojí, chvíli seděl mlčky a já se pokoušel rychle vypít to pivo, abych ho nezdržoval. Po chvíli promluvil.
"Ty, asi půjdeš dál pít." Řekl jen tak, aby začal hovor.
"Jo, jdu ještě někam pokračovat." Odpověděl jsem a pomalu dopil.
"Chceš ještě jedno." Zeptal se vstal a na natočil mi ho.
"Co mám dělat, když mi ho už neseš." Řekl jsem s úsměvem. "Rovnou ti to zaplatím." Dodal jsem.
"Ok. Tady to máš." Řekl a podal mi spočítaný lístek.
"Tak tady to máš a zaokrouhli to." Podal jsem mu peníze.
"Dík. Můžu se tě na něco zeptat?" Zeptal se nesměle.
"Na co?" Zeptal jsem a tušil, že to nebude jen tak.
"Víš nikdy jsi nemluvil o tom, že by jsi s někým chodil, nebo že by jsi někde nějakou holku sbalil, a ani o žádný nikdy nemluvíš." Řekl trochu zamyšleně.
"Chceš tím říct něco konkrétního?" Zeptal jsem se, ač jsem věděl kam tím míří.
"No jseš teplouš nebo ne?" Řekl rychle, musel jsem se v duchu pousmát, ale zachoval jsem si vážnou tvář.
"Myslím, že ti nic není do toho s kým spím či chodím." Odpověděl jsem, tak jak odpovídám skoro všem, co tuhle otázku položí.
"Jasně, že to je tvoje věc, ale ostatní od stolu se o to začínají zajímat."
"Aha, víš ty tu obsluhuješ jen na brigádu, jinak bys věděl, že tohle je věčné téma, když nemají koho drbat."
"Dobrá jen jsem ti to chtěl říct."
Dál jsme už nemluvili, zvedl jsem se ze židle a šel pokračovat do dalšího restauračního zařízení. Nemyslel jsem na tu debatu, která proběhla a nepřikládal tomu další hlubší váhu. Vytěsnil jsem to jako další trapný rozhovor na který bude lepší zapomenout. Nešlo to, myslel jsem na to pokaždé, když jsem tam šel na pivo. Štamgasti si všimli, že mezi námi se něco odehrálo, protože jsme spolu už moc nemluvili. Navíc jsem tam už netrávil tolik času jako před tím.
Jednou o víkendu v noci jsem šel okolo a viděl, že hospoda je otevřená a jsou tam i štamgasti od stolu. Uvědomil jsem si, že dneska plánovali nějakou chlastačku, tak jsem zašel dovnitř a rozhodl se, že zůstanu tam. Ostatní už byly v pokročilém stavu opilosti, tak jsem tam seděl a pozoroval ostatní, jak začínají být na plech. Když se blížila jedna hodina ranní, tak už se všichni pakovali domů. A já se zvedal k odchodu taky. Když přede mě přistál další půl litr piva. Tak jsem se znovu posadil a nechápavě hleděl na toho výčepního, ten ani nehnul brvou. Během chvíli všichni z hospody byli pryč. Přemýšlel jsem o co mu jde.
Než jsem to nějak domyslel a rozmyslel seděl naproti mně a upřeně se na mě díval. To mě dostatečně vystrašilo, po chvilce se přiblížil ke mně. Stalo se něco co jsem nečekal, začal dělat to co by slušný heterosexuál nedělal. A já jsem ho nechal, protože se mi líbil už od začátku co jsem ho viděl poprvé. Zkrátka jsem s ním prožil dost dobrou noc, kterou pak dlouho žádná netrumfla.
Po tom všem jsme se rozloučili a každý jsme šly svojí cestou. Přemýšlel jsem o tom co se stalo a co se teď bude dít. Maloval jsem si to moc růžově. Doufal jsem, že z toho bude trošku víc. Nemohl jsem se dočkat až bude mít zase službu v hospodě. Čekal jsem tři dlouhé dny, byl jsem rád, když jsem ho tam viděl. On, ale nebyl stejného názoru, když mi dal první pivo, tak mi podal papírek kde bylo napsáno, že to byl úlet, a že by bylo dobré, kdybych na to zapomenul. To, ale nešlo, od té doby jsem přestal do té hospody chodit, protože mi ho připomínala, i když tam už nedělal. Nedokázal jsem přestat na něj myslet.

Počasí

21. srpna 2015 v 19:54 | Edgar
Pátek je většinou den plný radosti štěstí a hlavně, plný jedné myšlenky a ta myšlenka je, dneska je poslední pracovní den. Bohužel dnes to tak není. Vím, že mě čeká pracovní víkend a to celý. Na jednu stranu jsem rád, aspoň nebudu dělat o víkendu hovadiny. Například, nezřízeně pít alkohol na druhou stranu bych věděl, co o víkendu dělat radši, než být v práci. Včetně založení rodiny nebo sportování.
Po práci jsem se stavil v hospodě, abych pochytil co je nového. Seděli tam štamgasti se kterýma jsme chodil do jedné hospody, pár metrů vzdálené. Bohužel jí zavřeli. Tak že jsem si k nim při sedl a poslouchal novinky. Jako vždy nic zásadního se nestalo, různé klepy a drby, které člověka ani nebaví poslouchat. Když přešly na něco konkrétního, tak to byla výchova dětí, což je věc co jde úplně mimo mě. Občas se mě ptají na můj názor na věc. Vždy jim vysvětluji že se mě děti netýkají, ale nějak to nechápou. Pokaždé slyším, najdeš tu pravou a budeš s ní mít děti, budeš je vychovávat. Nechci jim brát iluze. Obzvlášť, když to poslouchám už šestým rokem. Kolikrát přemýšlím, že jim vysvětlím jak to se mnou je, že mi dítě nehrozí, protože můj přítel nemůže být těhotný. Konec konců já taky ne. Pak si, ale řeknu co jim je do toho, jen ať si myslí co chtějí. Máme přece svobodu.
V obchodu jsem si vyslechl rozhovor, dvou paní těsně pod čtyřicet. Na ty dámy mám štěstí a jsem za to docela rád. Protože když poslouchám to o čem se baví, tak vím, že moje problémy jsou malicherné. Fámy řeší kdo si koho vzal, kdo umřel a jaký měl pohřeb, a pak pochopitelně slevy a počasí. Počasí mám od nich nejraději, zpravidla se ta diskuse skládá ze základu, že je hnusně. Buď je moc vedro, nebo moc zima. Samozřejmě, že se do toho promítají i srážky dešťové, včera jich bylo moc, dneska jich je málo. Těším se až bude takové počasí, kdy ty dámy řeknou. Dneska je jak má být. Dneska je hezky. Bojím se, že to je jenom mé přání, protože nikdy nebudou spokojení s tím co je.
Doma jsem si lehl a pustil na internetu radio, ani ne po půl hodině, jsem ho vypnul. Protože hráli ten noví počin od Kabátů. Na to jsem prostě neměl patrony. Ne, že bych je neměl rád, ale poslední zajímaví cedko, pro mě bylo Děvky ty to znaj. Pak už to bylo jenom poslouchatelné, tedy do Go satane, pak už mi přestali připadat zajímaví. Nevím jestli to je tím, že jsem o nějaký ten roček starší nebo tím, že tehdy jsem je považoval za to nejlepší co mohlo být. Podle mě je v tom od každého trochu.
Chtěl jsem se ještě podívat co hrají ostatní rádia, ale rozmyslel jsem si to. Vzal jsem radši krabici kde mám koncerty a hledal něco na poslech. Dlouho jsem to přehraboval, pak jsem si nakonec vybral koncert Led Zeppelin Celebration Day. Lehl jsem si a četl Strážnou věž, kterou mi tu nechali jehovisté. Jako vždy to bylo velice poučné, občas si říkám, že by z toho byl zajímaví film, žánru hořká komedie.

Pivo

20. srpna 2015 v 21:18 | Edgar
V jedné písni, kterou jsem poslouchal, jako malí capart se zpívalo. Minulí čtvrtek šel po mě krtek. I když minulí čtvrtek po mě nikdo a nic nešlo. Dnes to bylo takoví, že jsem si připadal jako by po mě šla smůla, anebo spíš mě pronásledovala karma. O tom co se dělo v práci radši, ani nemluvím, protože si myslím, že by to přineslo smůlu.
Po práci jsem chtěl jít na pivo. Zabránilo tomu to, že tam zase obsluhuje ta hnusná nepříjemná výčepní a navíc jsem si uvědomil co je za datum. Je totiž po výplatách. To tam většinou sedí jedna známá, kterou považuji za velikého mozkového magnáta a svoji inteligenci přenesla i na svoje děti. Ani nevím, kdo je blbější jestli ona nebo potomci. Samozřejmě její manžel má taky v hlavě, jak po žních. Nehodlal jsem tam sedět a poslouchat je, cítit, slyšet nebo jakkoliv smyslově vnímat. Tak jsem se hospodě vyhnul.
Tvrdím to, že pít sám doma pivo ať už z petek nebo plechovek, je hodně divný a dělám to nerad. Jenže moje chuť na pivo byla strašně velká, takže jsem si byl po cestě v obchodě koupit, s pocitem provinění proti svým zásadám, čtyři plechovky. Bohužel neměl chlazený. Takže jsem musel doma čekat až mi vychladnou.
Když mi vychladlo pivo, tak jsem se rozhodl, že si k tomu pustím něco zajímavého. Dlouho jsem hledal co a pořád nemohl nic najít. Až pak mě napadlo, oprášit zase pár koncertů. To aspoň nemusím moc sledovat a můžu u toho i dělat něco jiného. Třeba koukat zaujatě do stropu nebo prostě čumět do zdi. Když už jsem byl plně odhodlán, tak jsem si vzpomenul na to, že jsem dlouho neviděl seriál Jistě, pane ministře. Takže už bylo jasný na co budu koukat.
Jako vždy jsem se tuho seriálu bavil. Několikrát jsem přečetl i knihy a pořád mě baví. Kdy bych ten seriál znal dřív, tak bych udělal vše pro to, aby se stal státním úředníkem. Sice to bylo napsáno a natočeno v británii v osmdesátých letech, ale mám pocit, že to tak to funguje i u nás taky, jenom víc okatě a bez rytířských titulů. V té době jsem koukal spíš na Červeného trpaslíka. A Dave Lister byl pro mě hrdina. Sir Humphrey Appleby by mi připadal jako hnusný kravaťák.

Hnus

19. srpna 2015 v 20:53 | Edgar
Dnešek byl nic moc. Ráno ve městě bylo pod mrakem a vůbec to vše působilo depresivně, včetně těch pestrobarevných paneláků. V horách svítilo slunce, ale pak přišla mlha. A po mlze přišlo samozřejmě mrholení zakončený decentním deštíkem. Čas se i přes tuto zpestření vlekl a práce neutíkala. Vše se vleklo a vůbec to byl celý den na nic. Konec pracovní doby byl taky nic moc. Když jsem šel domů, tak začalo pršet. Tak jsme si ten déšť přivezli do města, pomyslel jsem si. Takže jsem byl naštvaný a unavený. Cestou jsem si koupil rum. Rozhodl jsem se, že dneska už nic dělat nebudu.

Doma jsem si udělal čaj s rumem a lehl si na postel. Doslova a do písmene jsem čuměl do blba a říkal si, jestli byla takhle náročná středa, tak se nechci zítra probudit, aby mě to nepoložilo.

Prší

18. srpna 2015 v 19:33 | Edgar
Ráno se mi vstávat opět nechtělo, i když už jsme se jako kolektiv dohodli, že brzké vstávání už opustíme. To pro mě znamenalo, že jsem vstával o hodinu a půl později. To ale znamenalo, že jsem šel spát pozdě, protože jsem měl hodinu a půl k dobru. S námahou jsem se vykopal z postele a začal se oblékat do pracovních hadrů. Nevnímal jsem okolí a byl jsem rád, že jsem rád. Když jsem si začal čistit zuby, tak jsem uslyšel divný zvuk, který mi jasně říkal, kámo nikam nechoď, venku leje jak z konve. Ale poslechl jsem hlas z venku a ten vnitřní? Pochopitelně že ne. Šel jsme do práce. Šel jsem sídlištěm, koukal jsem, že nejsem sám, který v tom dešti co sílil nejdu sám.

Naštvaně jsem došel na místo kde se scházíme. Jediné co mě uklidnilo, že nejsem sám. Byli jsme tam všichni, tak jsme aspoň pokecali. Když jsme se dohodli, že pracovat dneska nemá smysl. Hlavně jsme probírali naše pracovní plány na středu a rovnou si dali závazek, že víkend bude pracovní. To mi docela zbouralo plán jít na houby, když už konečně budou růst. Chvíli jsem cítil spravedliví hněv na rozmary počasí. Pak jsem si řekl, že v lese budu tak jako tak. Když budu mít čas, tak ty houby najdu, nebo budu o ně rovnou zakopávat, jako se to stalo minulí rok. Ve veselé náladě jsme se rozloučily a domluvili, že jestli zítra bude pršet jako dneska, tak ani nevylezeme z ven z bytů.

Cestou domů jsem pochopitelně zmokl až na kost. To mi nezabránilo v tom stavit v obchoďáku pro rum, abych se ohřál. Doma jsem ze sebe sundal mokrý hadry, hned jsme se osprchoval a pak si udělal grog. Lehl jsem si do postele, vzal si k tomu knížku, kterou jsem měl hned po ruce a dal se do čtení. Grog a nevyspalost mě během chvíli uspali.

Spánek netrval dlouho, ale stačil mi. Venku ještě pořád pršelo a já nevěděl co dělat. Tak jsem se rozhodl, že si udělám filmoví maraton. Šel jsem pro velké balení arašídů, abych měl pohodu. Chvíli jsem přemýšlel na jaký druh filmů se budu dívat. Po chvíli jsem si vzpomenul, jak jsem jel posledně z Prahy autobusem. Koukal jsem se tam na Interview s upírem, ale nedokoukal jsem ho. Takže bylo rozhodnuto. Dokoukám ten film a pak si pustím další, s upíry. Hlavně jsem nechtěl vynechat posledního velkýho Draculu, kterýho hrál Gary Oldman.

Měl jsem hodně rád filmy s upíry a vlkodlaky. Do té doby dokud jsme nevyděl a nečetl část něčeho čemu se říká stmívání. Možná budu sám, ale po zhlédnutí půlky filmu a přečtení první knihy mi přišlo, že ty krvelačný monstra trošku víc zteplali. Tehdy jsme si řekl, že sice by člověk měl dát braku druhou šanci. Zde jsem, ale udělal vyjímku a řekl na dobro nikdy víc.

Sen

17. srpna 2015 v 19:44 | Edgar
Ráno mě probudil hodně divný sen, který se podle všeho odehrával v USA. V hotelu plný zazobanců. Podle oblečení mohli být třicátý léta minulého století. Seděl jsem u stolu se třemi lidmi, kterým jsem vůbec nerozuměl. Všichni měli společenský oděv odpovídající té době. Na pódium pro pobavení hostů hráli nějaký pekelný swing. Moc jsem to nevnímal. Ohlížel jsem se po ostatních lidech a sám sebe se ptal, co tu vlastně dělám. Po skupině která hrála ten pekelný swing, přišla taková podivná ženština, která oblečením, a ani zjevem do doby nezapadala. V ruce měla mikrofon a šla ke mně. Když byla u mě, tak jsem jí hned poznal, kdo to je. Byla to Janis Joplin a začala mi do ucha zpívat Cry Baby, svým nezměnitelným hlasem a to mě probudilo. Nechápal jsem co dělá Joplinka v mém snu a ještě k tomu tam zpívá. Ne, že by mi vadil její zpěv, byla to velká zpěvačka. Vypustil jsem to z hlavy a vstal z postele, abych šel do práce.
Cestou do práce mi pořád vrtalo hlavou, co to mělo znamenat. Abych na to zapomenul, tak jsem si pustil do sluchátek na plné pecky Rammstein. Pokusil jsem se to nechal plavat s tím, že se mi zdály divnější věci. Radši jsem se zaměřil na to, že konečně není vedro hned po ránu a celkově to vypadalo, že bude pod mrakem a bude příjemný vzduch.
Krátce po příjezdu do hor mě a ostatní uvítal déšť, který buď přidával na intenzitě nebo ubíral. Tato nerozhodnost počasí byla zlomena až po dvanácté hodině, kdy začalo normálně lejt jako z konve. Díky tomu bylo naše veškeré pracovní snažení ukončeno, ale to nezabránilo tomu, že jsem byl promoklý až kost, během těch pár minut, než jsem se dostal do auta. Měl promočený všechny hadry co jsem měl na sobě. To se mi dlouho nestalo. Byl jsem za to skoro rád, protože mě ty vedra přestávali bavit.
Doma mi ještě pořád vrtal hlavou ten podivný sen, pro který jsem musel najít vysvětlení, ale nemohl. Ať jsem se snažil sebe víc. Jediný co mě pak ještě napadlo bylo, že jsem musel přece někde tu skladbu, během víkendu nebo týdne slyšet. Nemohl jsem si vzpomenout. Že bych jí slyšel v rádiu, nebo že bych si jí pouštěl. Až pak, když jsem si četl zprávy na internetu, tak mě napadla jedna myšlenka. A to ta, že jsem jí poprvé slyšel ve filmu Kdopak to mluví. Marně jsem, ale vzpomínal kdy jsem ten film viděl naposledy. Jediný co vím, že ten film jsem viděl hodně dávno a nevzpomínám si, že bych ne něj teď někdy viděl upoutávku, že ho budou dávat. Pak mě napadlo ještě, že by to mohlo souviset s tím, kdy jsem jí slyšel poprvé a věděl, že to je Janis.
To bylo, když mi bylo patnáct. S kamarádem jsme koukali na koncert Jimiho Hendrixe, popíjeli jsme levné víno a kouřily trávu. Ten koncert se odehrával ve Woodstocku. Po té co jsme ho dokoukaly. Tak mi řekl, že má ještě nahrávky těch kapel, co tam ještě vystupovali. Ze všech mi v hlavě zůstala hlavně Joplinka a její Work my lord. Došlo mi, že ten sen mě upozornil na to, že uběhlo čtyřicet šest let od festivalu.

Venku

16. srpna 2015 v 21:15 | Edgar
Jak jsem si v sobotu slíbil nebo spíš stanovil. Šel jsem ven, na menší prohlídku okolí, i když jsem vstal poměrně pozdě. A navíc pršelo. Konečně v kuse pršelo déle než deset minut. Nasnídal jsem se zkontroloval co mám v mobilu za muziku a vyrazil jsem na cestu.

Prošel jsem rychle mezi paneláky a šel směrem do hor. Měl jsem to naplánovaný, no naplánovaný. Spíš se mi hlavě, tak trochu zformovala cesta, jasně že jsem si to nerozvrhl, tak abych po cestě nepotkal žádné občerstvení. První zastávka byla v jedné horské vísce na oběd a pivo.

Než jsem tam ale došel, tak jsem musel ujít kus cesty lesem a polem. Trošku na prd bylo, že mi do toho pršelo, ale dalo se to přežít. Vždy když jdu tuhle cestu, tak se těším na výhled, který se mi naskytne dolů do toho podhůří. Samozřejmě je tam vidět povrchoví důl a elektrárny. Občas přemýšlím jak to asi vypadalo, když tam ta velká jáma nebyla. Jasně vím, že tam byly vesnice a lesy, nebo pole a louky, ale představit si to nedokáži. Zkoušel jsem i najít starý fotky ze sudet na internetu. Byly tam různý fotky zaniklých obcí o kolo, ale tuhle lokalitu jsem tam nenašel. Některým lidem se ten výhled nelíbí. Člověk se nemůže divit, přece jenom je to jako pěst na oko. Mě to připadá přinejmenším zajímaví, rozhodně lepší, než když bych se otočil čelem zad a hleděl na větrné elektrárny, ale asi jde o zvyk.

Kousek od toho výhledu asi kilometr, je ta hospoda na oběd. Vždy si vyberu tuhle, protože tu vaří na hovno a doufám v to, že se zlepší, ale zatím nic. A to už tam chodím, ne zrovna pravidelně nechci trpět žaludečními potížemi, asi přes pět let. Kousek od téhle putyky je jedna o dost lepší. Mají tam i lepší pivo, ale proč tam chodit, když vím že tam to je super. Abych byl k té hospodě féroví, tak si tam pak beru pivo do petky na cestu domů a dám si jedno na stojáka. Čepuje tam pokaždé ten samí hostinský. Pokaždé mi říká, že jsem pako a mám se najíst u něj. Na to mu odpovídám, že jsem ještě moc mladý na to, abych měl jenom dobrý věci k jídlu.

Cestu domů jsme zvolil delší cestu, která vede přes dvě zaniklé usedlosti, které se po odsunu němců rozpadly. Zbyly z nich jen obvodoví zdi a náznaky cest. Pokaždé si přestavuji, jak to tam asi vypadalo, když tam ty domy stáli.

Vždy mám tu představu jak tu žily rodiny několik generací. Věnovali se pěstování dobytka a výchově dětí, kterých měli hodně jak bylo zvykem. V sadu pěstovali jablka. Do města jezdily s koňským povozem na trh, aby prodali to co vypěstovali a vyrobily. Tak tu žily v klidu a pohodě. Dokud se neobjevila SdP v čele s Konradem. Když bylo po Mnichovu tak odsunuli české obyvatelstvo. Tady se má představa ztrácí, v tom jestli byli proti a nebo s tím souhlasily. Když byla válka prohrána, tak češi odsunuli němce a pak to tu začalo chátrat a chátrat.

Celkově je to místo docela depresivní už z několika důvodů. Dnešní počasí tomu moc nepomohlo. Tak nějak bych si představoval místo, kde se odehrávala povídka Zánik domu Usherů. Akorát tam nebylo takové panské sídlo. I když obvodové zdi naznačují, že tu byly velké statky.

Rychle jsem pak nabral směr město, abych si připravil věci do práce. A pak hurá dalších pět pracovních dní. Pokoušel jsem se na tento fakt zapomenout a jít bezmyšlenkovitě domů. K tomu mi pomohl telefon a sluchátka, pustil jsem si to na plný pecky a šel z hor dolů. Podél potoka kde se střídaly smíšené lesy s jehličnatými. A pak podél řeky. Po cestě byla samozřejmě pauza, na jedno točený a klobásu, která byla na poměry docela dobrá. To bylo, asi největší překvapení dne.

Separáty

16. srpna 2015 v 19:36 | Edgar
Na sobotu jsem si naplánoval to, že půjdu do nedalekého pivovaru, ale skutek utekl. Ač ráno pršelo a vzduch byl o něco lepší než v pátek. Pořád byl pařák a hnus, tak jsem se rozhodl věnovat se nic nedělání a poslouchání muziky. Před tím jsem si ještě skočil do super hyper a bůh ví co ještě marketu. Pro kuřecí separáty na snídaní, tím myslím párky s minimálním obsahem masa nebo žádným. Mám svojí oblíbenou značku, nebudu psát jakou, dělají i sýrovou verzi. Ve finále to je jedno, beztak si na to dávám spousty hořčice, aby to mělo aspoň nějakou chuť. Ještě jsem si všiml, že v trafice mají ještě Spark.

Hned jsem si ho šel koupit. Je to vždy docela vpitný, proto že prodavačky počítají s tím, že pořádný metalista má aspoň dva metry. Jinak by ho nedávali až na vrchol regálu kam dosáhnu jen, když si stoupnu na špičky. Měřím asi metr osmdesát a nějaký drobný. Když to ta prodavačka vidí, tak se mě ptá proč jsem jí neřekl, že by mi ten časák podala. Jak jí ale mám říct, že se nechci obracet na holku co má metr šedesát. Pak mi ale dojde, že ona tam přece ty časáky nějak dát musela. Takže tam má určitě nějaké udělátko, aby tam dosáhla. Tak jsem se usmál a řekl jí, že to zvládám sám. Než jsem odešel měl jsem chuť, se jí zeptat, proč na horu nedává časáky o zdravím stylu a posilování. Pak mi došla odpověď. Díky tomu, že je až na vrcholu toho regálu, ho vidím až od pokladny. Tak jsem se sní s úsměvem rozloučil a šel domů.

Doma jsem pak sedl a dal si hřát separáty, udělal jsem si k tomu zelený čaj a dal se do čtení. Vůbec jsem si udělal pohodu. Byl tam článek o Genesis, když v nich byl ještě Peter Gabriel. Hned jsem si musel pustit nějaký skladby z té doby. Tak jsem se válel jedl a nechal se unášet vlnou art rocku. Když jsem dojedl a dočetl hlavní články co mě zajímaly, tak jsem ještě vnitru uvažoval o tom, že se přece jenom projdu a zakončím to pivem. Ale vedro mi jasně řeklo, nikam nechoď, buď doma a moc se nenamáhej. Tak jsem poslechl a proležel, pak proseděl celý den.

Rozhodl jsem se, že větší pohyb nechám na neděli. To by mělo pršet, takže bude venku o dost líp než dnes. V hlavě jsem si, tak nějak naplánoval trasu, ale bez zastávky u piva. Abych se potrestal za sobotní lenost. Věděl jsem, že to je blbost, že cestu do hospody si najdu, tak jako tak.

Démon

16. srpna 2015 v 14:03 | Edgar |  Téma týdne
Vnitřní démoni bývají různí, třeba moc pití, cigaret, drog, postelových zážitků na jednu noc a taky moc jídla. To jsou samozřejmě ty příjemné věci, které podle všech jsou špatné, ale kdo vyzkoušel tak ví, že to není pravda. Je to nádhera, když si to člověk i užívá. Třeba pár let. Sice tělo a občas i rozum jsou po těchto zážitcích, když trvají déle trochu poznamenané, aspoň já jsem to jeden čas na sobě pozoroval. Naštěstí mě to tolik nepoznamenalo, jako jedeno mého spolu pracovníka v těchto neřestech.
Jeden čas jsme spolu vymetali hospody, krásný nonstopy. Který byly prosycený cigaretovým dýmem a hezkým zápachem trávy. Když bylo opravdu veselo, tak jsme ještě na hajzlech šňupali trochu českého kokainu zvaný pervitin. Bylo to velice veselé, hlavně pak ty rána a dojezdy. Kolikrát jsem si nepamatoval celý týden, nebo se mi to vlilo do jednoho dne. Několikrát se povedlo, že jsme se probudili nazí vedle sebe. Poprvé to byl docela problém, protože věděl o mém nezájmu o holky. Měl docela obavy, že jsme spolu dělaly nemravnosti. Po tom co jsem ho uklidnil, že kdyby to tak bylo, tak asi jen tak nesedí na posteli. Ale držkuje, že ho bolí rektum a navíc, tak ožralí aby se mi líbil nikdy nebudu. Po tom co jsem ho urazil a uklidnil. Už byl v klidu, ale vždy se pídil po tom co se mi na něm konkrétně nelíbí. Když jsem mu nechtěl odpověď, tak provokoval. Ale nic nikdy mezi námi neproběhlo.
Pak se to všechno změnilo. Přestali jsme, ne sice ze dne na den, trvalo to asi půlroku, než jsme přestaly úplně. Jako by jsme pomalu, ale jistě dospívaly. Po posledním velkým tahu jsme se i nějaký ten roček ne viděli. Během toho času jsem přestal hulit trávu, protože mě to vyloženě přestalo bavit. Pití jsem omezil víc, než dost. Hlavně tvrdý alkohol. To prakticky u mě znamená, že se ze mě stal abstinent, protože pivo není alkohol.
Když, jsem jednou šel z práce, tak vedle mě zastavilo auto. Z okýnka vykukovala jeho hlava. Tak jsme se po dlouhé době, trvající skoro tři roky viděly. Překvapil mě tím, jak najednou vypadal jinak. Ostatně, já taky. Měl jsem o dost kratší vlasy a nebyli mi vidět lícní kosti. On na tom byl podobně, přibral asi zhruba dvacet kilo. Dali jsme se do řeči. Vysvětlil, že za tu váhu může jeho chuť k jídlu, která se najednou objevila, tak začal kynout. Musel jsem se tomu pousmát, protože vždy říkal, že by nechtěl být tlustý, protože by si připadal méněcenně.
Vystřídal jeden, dalo by se říci nezdravý život za jiný. Strašně se mi líbilo, když mi říkal, že místo piva pije teď limonády a ve stejným množství, což je pět litrů denně, někdy i víc. Místo cigarety si dává čokoládu. To mi připomenulo mě, když si nechci zapálit celý den a mám chuť. Tak jím gumoví medvídky v množství větším než obrovským, Kolikrát by bylo pro mě finančně lepší si prostě zapálit, než jíst ty medvídky. Ale prý to pomáhá na klouby. Místo trávy si teď dává dvojité obědy a ležení u televize. Nedalo mi to a musel jsem se ho zeptat kde a co se v něm zlomilo. Sám mi nedokázal odpovědět. Řekl mi jen, že je to pro něj taky smutný, že se z něj stal někdo kým opovrhoval.
Než jsme rozhovor spolu skončily, tak jen tak prohodil, že teď by se mi, asi vůbec nelíbil. Pousmál jsem se a řekl mu, že ve fyzické kráse to nebylo. Jen mě odpuzoval člověk, který vypil víc než já. Zasmál se řekl, že jsem divný a odjel svou cestou.
Říkal jsem si zaplať pánbůh, že mě zůstal jeden vnitřní démon, který mě nutí k pohybu, který mě nenechá sedět na zadku déle než den. A taky mě nutí lézt na váhu a říkat tohle je ještě dobrý a tady kámo zpomal. Jedna moje kamarádka mi říkala metrák je chlapská váha. Na to jsem jí vždy odpovídal. Možná pro někoho určitě, ale pro mě ne. Nechci tahat zbytečný kila.

Opice

15. srpna 2015 v 12:16 | Edgar
Pátek byl takoví, jako bývá vždy, v práci se všichni mohli přetrhnout, abychom měli rychle hotovo. Takže ráno nebylo žádné zdržování a vše probíhalo, tak jak má. Pokaždé si říkám, jak by to bylo dobré, kdyby tak všichni pospíchaly každý den. Aspoň bych nemusel tvrdnout v práci přes šest hodin denně. A mohl bych se věnovat něčemu duchaplnému, od probírání popelnic až po golf.

Po práci jsem šel na pivo. Tak trochu se mi nechtělo, hlavně kvůli tomu, že tam bude ta nepříjemná obsluha. Naštěstí tam byla moje oblíbené výčepní. Hned jsem se jí zeptal co se stalo, že má šichtu, řekla mi, že druhá výčepní je nemocná. Upřimně jsem se zaradoval. Pak se podivila, kde jsem byl tak dlouho, a že tam nechodím o víkendu. Řekl jsem jí, že jsem šel do sebe a začala mi být přednější rodina, než ožralí kamarádi. Na to se začala smát s tím, že to je asi symbol apokalypsy. Abych utvrdil své slova o teplu rodinného krbu, dal jsem si deset kousků. U šestého jsem přemýšlel, že si skočím koupit cigára, ale lenost mi to nedovolila. Tak jsem zahájil nekuřácký víkend. Jasně mohl jsem říct výčepní, aby mi pro ně skočila vedla do trafiky. Ostatně sama si tam šla pro svoje, ale nerad otravuji lidi co jsou v práci, taky to nesnáším.

Docela jsem podcenil množství piva a ten fakt, že jsem v práci nejedl a moc toho nenaspal. Motal se mi celý svět. Sousedovi jsem, ale udělal radost, když mě viděl tak řekl. "Jsou sotva tři hodiny a ty jsi nalitej jak tágo." Na to jsem nemohl nic říct, vyloženě jsem s ním souhlasil. Doma jsem se rychle umyl a šel si lehnou.

Zdáli se mi docela debilní sny, o tom jak žiji za polárním kruhem. Což o to, kdybych měl tu možnost si vybrat kam na dovolenou, tak si pravděpodobně místo slunných pláží vyberu sníh, led a zimu. Byla by to buď kanada nebo na sever do skandinávie. Pokaždé, když to někomu říkám, tak na mě kouká jako na blbce. Posledně mi řekl jeden hospodský, že jsem padlej na hlavu. A začal mi vysvětloval, že byl v itálii u moře a bylo tam nádherně. Na to jsem mu řekl, že i já jsem víc opálený z česka než on z itálie.

Probudil jsem se kolem sedmé večer. Zapnul jsem počítač a začal si pouštět koncerty kapel co jsem poslouchal, když mi bylo patnáct. Až na vyjím se mi některé líbily pořád stejně, ale u některých jsem si říkal pro krista, vždyť je to hrůza hrůz. Myslím, ale že něco takového bych si říkal tenkrát taky, kdybych si pustil to co poslouchám teď. Hlavně bych se, asi sám označil za debila, když si občas pouštím nu metalovou vlnu. Kterou jsem na základce nesnášel, i když jí moji spolužáci zdatně poslouchali.

Pád

13. srpna 2015 v 21:27 | Edgar
Dneska bylo ráno docela hezky, foukal vítr. Dokonce to vypadalo, že bude zataženo. Tak jsem se docela i těšil do práce, ale průběh dne mě přesvědčil o tom, že nemám chválit dne před večerem. Aspoň tedy co se týče počasí, protože začalo od desíti slunce přitápět. Vítr naštěstí stále foukal, takže se to dalo vydržet.

V práci se mi povedlo, že jsme mé dva spolupracovníky hodně rozesmál. Pochopitelně na svůj účet. A to díky svému vnitřnímu hlasu, který mi napovídá občas strášné blbosti. Díky kterým, mé činy jsou na úrovní pětiletého dítěte. Když, jsem šel na místo kde jsme měli věci. Tak mě napadlo, že by nebylo špatný jít po kládách, protože se mi nechtělo obcházet celou paseku. Tak jsem šel přímo přes ní a po kládách. Když to ostatní zpozorovali co dělám, tak si jako první pomysleli, že jsem blbej. Pak, ale následovali rady a poznámky typu. "Spadneš a rozbiješ si hubu." A nebo. "Tam ta se s tebou rozjede." Vždy na to odpovídám. "Prosím tě, máš raní deprese." Dneska jsem tuto větu vynechal, protože ta jedna potvora přede mnou vypadala, že by to mohla udělat. Soustředil jsem se na to jak na ní našlapuji. Po dvou krocích se začala otáčet.

Za točil se mi svět, z čehož jsem pochopil hned, že padám. Mozek zavelel, zahoď pilu co nejdál od sebe a pokus se dopadnou do klestu. To se povedlo tak napůl. Pila letěla hodně daleko, ale ten dopad byl horší. Přesněji zády na další kmen. Křuplo mi v zádech jako nikdy za můj život. Zády jsem pochopitelně sjel po kmeni dolů. To mělo za následek to, že jsem si sedřel kůži až mi vyhrkli slzy. Seděl jsem zády opřený o tu kládu a koukal, jak ta která mi ujela pod nohama se vesele valí dolů.

Po tom co jsem provedl velice hlubokou a zničující sebekritiky, při které byly, asi nejslušnější spojky a předložky. Jsem jen ležel a poslouchal smích mých kolegů. Neměl jsem jim to za zlé, taky bych se smál, kdyby se jim stalo něco podobného. Já, se taky směji, když se jim nedaří a jelikož, asi karma funguje, tak většinou po mích salvách smíchu, se mi stane nějaká špatnost. Jak jsem tam tak ležel a vychutnával si tu bolest, tak jsem uvažoval jestli vstanu sám, nebo budu potřebovat pomoc. Pak se někde ve mně ozvalo, to tě nesmí ani napadnou. Tak jsem se začal zvedat sám a s úsměvem jsem prohodil. "Tak takhle se po kládách nechodí." Sebral jsem pilu a šel k naším věcem. Těšil se až se zpotím a do těch sedřených zad se mi dá pot. Zbytek pracovního dne, jsem si už jen vyloženě užíval.

Po práci jsem neměl náladu cokoliv dělat a kamkoliv chodit. Tak jsem se zabarikádoval doma. Zapnul jsem počítač a začal koukat na britcomi. Nic jsem pak nedělal. Byl jsem líný si udělat i jídlo. Ještě, že zítra je pátek, poslední pracovní den. Tedy aspoň pro mě, na víkend jsem si dal jako úkol, zajít do nedalekého pivovaru. Byl jsem tam naposled před rokem, aspoň si dám něco jiného než Gambrinus.

Meloun

12. srpna 2015 v 18:55 | Edgar
Konečně se opět dostávám do toho ranního vstávání. Budík mě zvedl z postele po půl hodině. Docela mi chybělo to, že omladina už neřádila. To mohlo znamenat hned několik věcí. První, že ještě chlastají. Druhý, že jim došly peníze a sedí na suchu doma. Třetí, a asi nejhorší je ta, že mají kocovinu a ještě se léči. To by znamenalo, že dnešní mládež toho moc nevydrží. Často jsem míval hnusný kocoviny a ještě občas mívá, když to přeženu s panáky. Vždy je to hnus. Kocovina byla vymyšlena, aby slabší kusy už nepily vůbec. Jelikož spíš už piji jen to pivo. Protože jsem se nedávno zase hnusně opil z vodky. Tak se mi kocoviny už vyhýbají obloukem.
V práci se to dalo i přes veškeré hnusné vedro vydržet. Ráno jsme jely do práce přes hory, tam bylo po ránu dobře. Kolem patnácti stupňů, ale pak jsme sjeli dolů a tam už bylo přes dvacet. No, zkrátka hnus. Jestli bude tak hnusná zima jako léto, tak jí nechci, ani koutkem oka vidět, protože si živě dokáži představit tu nejhorší variantu.
V práci jsem vykouřil poslední cigaretu z krabičky, tu jsem zmuchlal a hodil do báglu. Když to zpozoroval můj spolupracovník, tak jen prohodil. "To zase nebudeš do pátku kouřit." Řekl to tak naštvaně, vím proč. Vždy mi říká, že nechápe jak můžu třeba i na tři dny přestat kouřit a pak si znovu zapálit. Několikrát se pokoušel přestat a nikdy mu to nešlo. Jeden čas jsem hulil víc než on. Když, viděl jak jsem to, ze dne na den z třicítky denně stáhl na krabičku týdně. Přestával kouřit za pomoci různých metod, které slyšel od ostatních. Takže jsem měl z první ruky jaký metody nefungují. A vím, že mi nebudou k ničemu.
Kvůli té hnusné ježibabě, která teď bude čepovat pivo v mé oblíbené hospodě po celý týden, jsem byl nucen pivo dnes vynechat. Nebudu přece chodit někam kde mě někdo nebetyčně štve. Obešel jsem tedy hospodu obloukem a šel rovnou domů. Po cestě jsem se ještě stavil ve večerce. Koupil jsem si nanuk a koukal po chlazeným pivu, ale pak jsem to definitivně vzdal. Protože desítku lahvovou fakt nedám, ani v tom vedru. Oči mi padly na velký meloun, který tam vyloženě čekal jenom na mě, tak jsem si ho vzal sebou domů. Tam jsem ho zdolával a koukal při tom na dokument o hledání Atlantidy. Svým způsobem velice zajímaví a poučný dokument, když to člověk bere jako folklór. Mám pocit, že to ale tvůrci mysleli vážně.

Ráno jak víno

11. srpna 2015 v 20:45 | Edgar
Dneska ráno bylo probuzení o něco lepší než v pondělní, i když bylo plné negativních pocitů. Vzbudila mě omladina, která cestovala z hospody do hospody. Neměl jsem na ně vztek, ani mi nevadilo, že mě probudily. Jen jsem jim záviděl. Oni můžou být vožralí a já ne. Hned jsem si vzpomenul na to, jak jsem v jejich věku chodil z chlastaček domů. Akorát, že jsme nekřičeli na celé sídliště, dělali jsme něco horšího.

Když lidi stáli na zastávkách, nebo šly do práce, tak jsme kolem nich procházeli ožralí, jak carští důstojníci, nebo rovnou v těch zastávkách spali. Půlka z nás byli pankáči a druhá půlka máničky. Takže jak nás viděli, tak hned bylo vidět v jejich očích to opovržení, do toho jsme smrděli trávou a chlastem. Když, člověk prosedí přes dva dny v hospodě, tak moc libě nevoní. Lidé se od nás odvraceli oči a ti co nás znali se styděli. Později mi jeden můj kamarád, který tam také čekával na autobus řekl. "Ty vole já byl rád, že jsi se ke mně nehlásil. To bych, asi ve fabrice nevydržel." Po tom co mi to řekl, mi bylo jasné, že ti lidé hlavně záviděly. Stejně jako já ráno, a když si to tak znova promítám, tak na nich byla ta závist i vidět. Jen se míchala ještě s tím odporem. Takže nebyla tak poznat. Ten pohled plný závisti, jsem viděl na sobě v koupelně, když jsem si čistil zuby. Tím mi došlo jak stárnu.

Na cestu do práce, jsem si do sluchátek pustil na plný pecky Iron Maiden, abych zapomenul na to co jsem uvědomil v koupelně. Šel jsem rychle ulicemi a doufal, že tu omladinu aspoň nepotkám, protože to by sebralo hračky úplně. To bych, asi normálně šel s nimi do hospody a zavolal do práce, že se z lásky k práci ožeru jako svině. Nic z toho se bohužel neudálo. Tak jsem šel pracovat, smůla možná to výjde příště.

Naštěstí mi hned kolega v práci zvedl náladu. Tím, že je ještě ožralí, a že spal dneska na gauči. Hrozně jsem se těšil na to, jak ho uvidím jít do kopce. Jak sotva dýchá a potí se jak vrata od chlíva. Já vím, jsem strašná svině, ale oni by mě taky nelitovali. To jsou ty chvíle, kdy si říkám, že musí být nějaká vyšší moc, která si řekla, dobrý Edgare už jsi po ránu zakusil dost, tak ti udělám radost. Měl jsem jí pak po zbytek pracovního dne.

Po namáhavém pracovním dni, jsem si dal v hospodě čtyři piva. Bohužel jedenáctka nebyla, pivovarští se někde flákali. Měly jen deset a dvanáct nefiltr, rozhodl jsem se pro dvanáctku, protože kdyby se rodiče dozvěděly, že jsem někde pil desítku, tak mě vydědí. Jelikož byla v hospodě moje nejméně oblíbená výčepní a ještě k tomu mě ujistila, že do konce týdne tam bude, tak jsem si ty piva dal rychle a mazal domů. Už po cestě jsme cítil, jak mi to leze do palice. Bodejť by ne, celí den jsem byl v tom vedru a ještě k tomu jsem moc nejedl.

Doma jsem proběhl hodně studenou sprchou a pak padl na postel. Kde jsem se hodinu přemlouval k tomu, abych si něco pustil. V mechanice byla mini serie Andělé v Americe. Chvíli jsem přemýšlel jestli si to pustím nebo ne. Dneska jsem se fakt necítil na problematiku teploušů s AIDS a mormonů. V mžiku se mi vybavila postava, kterou hraje Al Pacino tak jsem si to pustil. Stihl jsem stejně jen prvních dvacet minut prvního dílu, pak jsem usnul. Když jsem se probudil, tak běžel čtvrtý díl.