Pohled

12. srpna 2017 v 9:01 | edgar |  Téma týdne
Jako pozorovatel, který nic nedělá, jen se kochá pohledem na životy těch pod ním. Tak se mi to pokaždé jeví, když přemýšlím o tom jestli, je nějaký bůh či ne. Je pravda, že o tom zas tak moc často neuvažuji. Většinou jen, když se zakecám s nějakým věřícím, či jen s duchově založeným. Obojí bývá dost zajímavé. Pokaždé si říkám, že jeden z nás je divný. Už ani kolikrát nevím co je víc uhozený. Jsou takové dva argumenty, který slyším nejčastěji. Buď, všechno je součást božího plánu, nebo vyšší moc to řídí.

Boží plán je super, že. Pro každého má bůh něco dobrého připraveného. Ne, počkat nemá. Zkouší víru ostatních v podobě nemocí a tragédií. Což je od něj hezké. Bůh, který je vševědoucí zkouší víru lidí. Nejsem v tom moc zběhlí, ale když bůh vše ví a vše ovládá, neměl by tedy vědět, i to jestli je víra toho daného člověka opravdu pevná. Napadá mě jen to, že bůh je ten malí klouček s lupou u mravenců a strašně se baví. Což na druhou stranu chápu, něčím si musí krátit věčnost, a lidé co se dostali do nebe, mu určitě moc dobrou společnost nedělají.

Vyšší moc je oproti bohu víc super, je to vlastně anonymní seskupení něčeho neurčitého. I když každá ta vyšší moc je jiná, je to příroda, vesmír nebo magie. Tam už je to trošku složitější. Protože když máte posranej život, tak nejste jen proti tomu šedivému pánovi na obláčku, ale sám proti všem vesmíru, přírodě a magii. Nedejbože, když se všechny ty síly spojí. Pak jste úplně sám proti všem. Nejhorší je, že nevíte proč se vám to děje, u boha je to jednoduché, ten vás zkouší. Ale co proti vám může mít vesmír a příroda. U magie je to jednoduché, nějaký ošklivý černý čaroděj vás proklel.

Jedno je, ale pojí a to, když se člověk zeptá. Proč si myslíš, že se to děje? Odpověď bývá dost podobná. Většinou to bývá něco v tom smyslu, že člověk nemůže vidět ten velký plán, který je pro ně nachystaný, nebo nevím kam mě vyšší moc směřuje. Zkrátka to znamená. Já jako malí bezvýznamný človíček nemůžu vidět co se stane, a tak věřím v něco co mi dá naději, že zítra nebo za rok bude líp.
 

Změna

23. července 2017 v 11:34 | edgar |  Téma týdne
Bylo brzy ráno kolem třetí hodiny. Koukal ven na ulici a pozoroval opilce, kteří šly domů nebo jen měnily lokály. Netrpělivě čekal až přijde. Pořád se mu honila hlavou spousta otázek. Nebyl si jistý jestli to chce udělat. Přece jen to bylo velké rozhodnutí, ale jinou možnost nemá, pokud chce změnit svůj život. Pořád se díval z okna. Pozoroval opilce jak se vzájemně podpírají a motají se. Podíval se na hodiny, aby věděl jaký čas. Ticho bytu přerušilo klepání na dveře. Konečně pomyslel si a šel otevřít.

Za dveřmi stál muž kterému typoval tak pětadvacet let. Měl blond dlouhé vlasy stažené do černou gumičkou. Jeho oči byly modré a působily dojmem, že vidí do lidí, ten pohled mu byl velice nepříjemný. Byl oblečen jako manažer nadnárodní firmy, jen bylo podivné, že všechno oblečení bylo černé. I když černá barva není ten pravý popis, spíš to byla temně černá, která působila dojmem, že pohltí vše světlé.

"Pan Michael?" Zeptal se.

"Ano."

"Výborně, mohu dál?"

"No, já nevím kdo jste a co chcete." Odpověděl, hlas se mu třásl.

"Promiňte, měl jsem dojem, že jsem očekáván." Řekl a podal mu ruku. "Jmenuji se Safrax."

"Aha, pořád ale nevím co chcete." Řekl s přemáháním. Cítil, že ten muž v něm probouzí všechny jeho strachy a můry.

"Když mi podáte ruku, tak to hned zjistíte." Řekl s úsměvem.

Dalo mu to práci, než se sám přemohl k tomu, aby mu podal ruku na pozdrav. Bylo na něm něco hodně děsivého, hlavně ty oči které nemrkaly. Dotknul se jeho ruky. Náhle slyšel všechny své přání, všechny své obavy a taky své touhy. Díval se na mladého muže a došlo mu, kdo je a co je zač.

"Promiňte." Řekl a otevřel dveře dokořán. "Můžete jít dál."

"Děkuji." Řekl a vešel.

Uvedl Safraxe do obývacího pokoje, kde se pohodlně usadil do křesla. Mezitím šel do kuchyně, kde si nalil panáka na kuráž jednoho a pak druhého. Chtěl si dát i třetího, ale rozhodl se, že teď už radši ne. Vzal ještě jednu skleničku a šel do obýváku za hostem, který seděl a hleděl upřeně před sebe. Zdálo se, že na někoho kouká, nebo že někoho poslouchá, ale nikdo v místnosti, krom něho a Safraxe, není. Postavil na stůl láhev a panáky.

"Troška alkoholu na posílení." Řekl a hned nalil do sklenic. Zvedl skleničku a řekl. "Na zdraví."

"Na zdraví." Řekl Safrax a vypil na ex obsah, nehnul ani brvou.

"Já, nevím jak začít a co vám říct. Navíc jste mě dost překvapil a podle toho podaní ruky tuším, že asi víte co chci." Vysypal rychle ze sebe.

"Čekal jste na mě netrpělivě u okna." Poznamenal Safrax.

"Ano, to jo. Jen vypadáte jinak, než jsem čekal. Když víte, že jsem čekal u okna, tak by jste měl vědět, že jsem i pochyboval o našem setkání." Cítil, že mu alkohol dává kuráž.

"Ano, vy smrtelníci a vaše představy." Pousmál se. "Už tolik let to dělám a pořád mě to překvapuje." Poznamenal spíš pro sebe. "Samozřejmě, že o vašich pochybnostech vím. Mají je všichni. Pokaždé se bojí, to k vám lidem patří."

"Moje obavy jsou podle mě oprávněné. Hodně jsem četl a zjistil, že málo kdo po schůzce s vámi dopadl dobře."

"Copak jste studoval za veledílo? Že si troufáte tohle tvrdit." Řekl ne moc přátelským hlasem.

"No, je to obecně známo." Začal cítit, že se jeho kuráž ztrácí.

"Takže co čekáte? Že si pro vás do roka a dne přijdu, nebo že budu čekat až opadá listí z dubu. Znáte vůbec někoho, kdo má aspoň nějaké zkušenosti s podnikem který zastupuji?" Mluvil monotónně bez emocí. Jen jeho oděv naznačoval jeho pocity, když vztahoval do sebe víc a víc světla.

"To zrovna ne." Řekl Michael a nalil další panáky. Začínal se svého hosta bát víc a víc.

"Takže může přejít k tomu co by jste chtěl?"

"Ano můžeme." Souhlasil a vypil obsah skleničky.

"Tak že vy by jste rád změnil celý svůj život, je to tak?"

"Ano to bych moc rád." Řekl a nalil si další skleničku. "Chtěl bych začít znova, ale tentokrát mít něco do začátku, víte. Talent, třeba hudební nebo mít lepší mozek, aby mi to myslelo, prostě už na startu být v dobré pozici." Oči mu plály, když to říkal a vypil další skleničku a další si nalil. "Taky by nebylo špatný být sportovec. Když o tom tak přemýšlím, že jo. Většinou jsou populární a mají spousty holek. Jéžiši, já neměl holku ani nepamatuji." Náhle se zasekl. Podíval se na hosta. "Vám to nevadí?" Zeptal se udiveně.

"Co by mi mělo vadit?"

"Řekl jsem Ježíši." Řekl na vysvětlenou a vypil panáka.

"Ne, to mi fakt nevadí to jsou pověry. Měl by jste se hlavně rozhodnout co chcete a hlavně jak to chcete."

"To je fakt takže mě nechte chvíli přemýšlet."

V hlavě mu to šrotovalo. Chtěl být hlavně ve své nové budoucnosti za vodou. Přemýšlel o tom být sportovec. Určitě by to pro něj byla ta správná cesta, pomyslel si. Chtěl sportovat, ale nakonec se rozhodl, že se radši válet u televize. Takže by to byla taková ironie. On lenoch by byl sportovec. Navíc si uvědomil, to jak se na něj budou holky lepit. To byl hlavní argument v rozhodování, protože jeho momentální sexuální život byl tak zoufalí, že to nešlo ani popsat. Rozhodl se. Podíval se přímo na Safraxe aby mu řekl své rozhodnutí.

"Nic neříkejte." Řekl "Znám vaše rozhodnutí. Teď se jen domluvíme co za to."

"No, to je část, které se bojím." Přiznal Michael.

"Není čeho se bát. O vaší duši zájem nemám."

"O co tedy?" Zeptal se a napil se rovnou z flašky.

"Jednou bude před vámi rozhodnutí a vy budete stát před otázkou. Jestli ano nebo ne. Vy zvolíte ano, to je celé."

"Jenom? Jak poznám, že to je to rozhodnutí? Čekal jsem něco jiného."

"To všichni čekají něco jiného." Poznamenal. "Když budete u toho rozhodnutí, tak to poznáte budu totiž u toho. Takže ráno se probudíte jako slavný sportovec. Je to ještě jedna věc."

"Jo vlastně nevím jaký sport." Řekl zamyšleně.

"Ne, to vědět nemusím, to záleží jen a jen na vás. Spíš jde o to vám ukázat, co se stane, když se rozhodnete špatně a zvolíte si odpověď ne místo ano."

Rychle vstal a chytil Mychaela za hlavu. Ten začal vidět strašné věci. Jako by někdo udělal film složený, z toho čeho sen on bojí. Bylo to nepopsatelné. Každá vteřina mu připadala jako rok. Když ho konečně pustil, tak se svalil na zem. Celý se třásl a byl zpocený. Zvedl hlavu na horu viděl, jak nad ním stojí Safrax. Neotevřel ústa, ale mluvil na něj, slyšel ho v hlavě. Řekl mu, že smlouva je uzavřená a ráno se probudí jako mladý a nadějný fotbalista.

Safrax už byl venku na ulici, nechal Michaela svému osudu, kterému jak už věděl neuteče. Rozhlídl se po ulici, asi dvacet metrů od něj byl muž. Byl zhruba v jeho letech, měl jemnou tvář a asi dvou metrová křídla, které viděl jen on. Usmál se a pokýval hlavou na pozdrav. Byl to jeho starý známí, takže mu odpověděl kývnutím, pak ukázal směrem, kde byl lokál, který byl zrovna otevřen. Nebyl to špatný nápad uznal Safrax. A šel za ním.

"Byl jsem u jednoho tvého jmenovce." Řekl Safrax s úsměvem.

"Všiml jsem si. Co chtěl?" Zeptal se anděl se zájmem.

"Však to znáš světoví mír a nakrmit chudé."

"Jak jinak, že." Řekl ironicky.

"Víš co nechápu?" Zeptal se Safrax.

"Nevím a myslím, že je toho hodně co nechápeš." Řekl kousavě a čekal co mu poví.

"To máš sice pravdu, že toho je víc. Ale momentálně fakt nechápu proč, když lidé chtějí změnit svůj život a kontaktují kvůli tomu zrovna mě, proč jsou tak sobecký." Řekl zamyšleně a hleděl přímo na anděla.

"Takže Michael teď bude rocková hvězda nebo filmová. A tebe to po těch letech stále překvapuje."

"Ne, bude fotbalista." Poznamenal zhuseně.

"Aha, tak to jo. Spíš jsem ho typoval na herce."

"To ani nechtěl. Když jsem mu hleděl do mysli při rozhodování, tak si vzpomenul, že dlouho nesouložil, tak se rozhodoval pudem a penisem, dost častý. Víš, můžu mu dát cokoliv, nápad jak léčit choroby, jak nasytit chudé, jak pomáhat lidem. Vlastně toho zmůžu víc než ty, který jim jen našeptáváš. A oni prostě ne. Změním svůj život aby byl víc sobeckej, a aby se pak za něj styděli. To mi fakt nedává smysl, když si uvědomíš jaká je cena."

"Nebude to tím, že málo koho napadne poprosit čerta o pomoc lidstvu." Zeptal se posměvačně.

"Nevím asi to tak bude. Každopádně na co si pak ti lidi říkají. Kdybych tak mohl změnit svůj život."

"Každý by chtěl něco změnit na svém životě, ty určitě taky a bylo by to sobecké."

Hlasování

15. července 2017 v 1:19 |  Téma týdne
"Tohle není můj hlas!" Vykřikoval starší pán, když bylo zveřejněné hlasování. "Nikdy bych nehlasoval pro toho hajzla." Dodal.

"Ticho chlape!" Okřikl ho, mladší muž vedle něj.

"A nebudu ticho. Tohle přece nechtěl nikdo z nás." Odpověděl mu.

"Kvůli tomu, že vy si asi nepamatuje, jak jste hlasoval nemusíte hned vznášet obvinění." Napomenul ho stejně starý muž.

"Tohle je už směšné. To tu nemusíme hlasovat, když si pak kandidát vítěství koupí." Řekl rozhořčeně a pomalu odcházel pryč.

Ještě za sebou slyšel pár nadávek a různého povyku. Už si jich, ale nevšímal. Rozhodl se, že tam nemusí být, když je hlasování vlastně k ničemu. Vyšel z budovy a vydal se na cestu domů. Byl tak naštvaný, že se rozhodl jít pěšky, aby si pročistil hlavu. Cestou domů si říkal, že se s tím musí něco udělat. Byl naštvaný, že někdo změnil hlas za něj. Byl naštvaný na své spolupracovníky, že to nechali dojít tak daleko. Když byl tak zabraný do svých myšlenek, tak si nevšiml, že celou dobu někdo sleduje. Dál byl ve svých myšlenkách. Přemýšlel o tom, že kontaktuje ostatní, aby zjistil jestli byl jediný, kdo měl změněný hlas, nebo jich bylo víc. Sám, ale nevěřil, že by mu odpověděly popravdě.

Netrvalo dlouho a došel k paneláku, kde měl byt. Otevřel vchodové dveře a šel k výtahu. Bydlel až úplně na hoře. Nastoupil do něj a stiskl tlačítko s číslem sedm. Když stál ve výtahu, tak uslyšel klapnutí vchodových dveří. Uvědomil si, že někdo musel jít za ním. V tu chvíli litoval, že nepočkal. Ta osoba bude muset buď jít pěšky nebo čekat na výtah. Sám to neměl rád, když mu takhle někdo ujel. Chtěl zmáčknout stopku a jed dolů, když měl prst už u tlačítka, tak uslyšel, že ta osoba běží po schodech. Řekl si, že to nějaký sportovec, takže nebude vadit, když vyjede až do cíle.

Vyšel z výtahu a šel chodbou k svému bytu. Vytáhl klíče a otevřel si dveře, vešel do chodby, klíče dal na botník a zavřel dveře za sebou. Začal si sundavat boty. když si je sundal, šel do pracovny. Sedl si do křesla a promnul si oči. Byt byl prázdný, všichni byly pryč. Podíval se před sebe na počítač a rozhodl se uskutečnit svůj plán. Kontaktovat ostatní, aby zjistil, jak ve skutečnosti hlasovali. Už chtěl vytáčet první číslo, když se ozval zvonek, který říkal, že je někdo u dveří. Nechtěl vstát. Byl rád, že už sedí nakonec, ale uznal, že musí, protože to byl určitě nějaký soused, který ho viděl přicházet. Zvedl se tedy z křesla a šel ke dveřím. Otevřel je.

Byl tam někdo koho neznal a netušil, kdo by to mohl být. Chtěl se ho zeptat co potřebuje, ale nestihl to. Dostal ránu do obličeje. Udělal dva kroky zpět a spadl na zem. Neznámí muž vešel do jeho bytu. Zavřel za sebou dveře. Sehnul se nad ním a dal mu další dvě rány do obličeje, pak ho vzal za ruce a odtáhl ho do jeho pracovny, která byla nejblíže. Posadil ho do křesla. Muž byl v šoku, nevěděl co má čekat. Proto moc neodporoval a navíc tušil, že by zápas s ním prohrál. Seděl tedy v klidu a čekal co se bude dít. Cítil, že to nebude nic dobrého.

"Víte proč tu jsem?" Zeptal se ho útočník. Muž nevěděl co říct, tak jen zavrtěl hlavou. To bylo jediné co dokázal udělat. "Tak pán neví." Řekl posměšně. "Tak to abych to objasnil. Víš co jseš zač? Nevíš viď. Jsi jen přežitek starých časů, který si buď zvykne, že teď vládneme my, anebo vypadneš z okna, když si budeš dávat cigaretu." Řekl a ukázal na okno v pracovně.

"Nebudu si zvykat, demokracie a svoboda je mi vším." Řekl rozhodně.

"Dobrá." Odpověděl a šel k oknu, aby ho otevřel dokořán.

Muž se rozhodl využít nepozornosti nezvaného hosta. Zvedl se z křesla viděl, že je k němu zády, tak ho může bez problému vystrčit z okna on. Pokusil se k němu přiblížit rychle a potichu. Jenže to nešlo, tak jak si představoval. Kkdyž už byl kousek od něj a už to vypadalo, že mu jeho plán projde. Nezvaný host se otočil. Hned jak viděl, že starý muž stojí za ním zaútočil. Dal mu znova pěstí do obličeje. Starý muž se pokusil o útok nebo obranu. Ale další rána nenechala na sebe dlouho čekat. Pak přišla další a další. Už jen ležel na zemi a těžce dýchal. Cítil jak z něj teče krev, hodně krve. Nezvaný ho zvedl ze země, posadil ho na parapet okna. Pak do něj strčil. Ještě se podíval z okna jak dopadne na zem. Spadl na trávu.
 


Status

20. května 2017 v 23:23 | edgar |  Téma týdne
"Co když se nikdo nedívá? Jak se cítíš?"

To byly pro mě dvě nepochopitelné otázky. Samozřejmě, že se někdo dívá, musí se dívat, z toho množství lidí, kteří mají možnost vidět mé profily na sociálních sítí, se najde pokaždé někdo, kdo se na mě dívá. Prohlíží si moje fotky z výletů, z dovolený, z dětství a vůbec se dívá na můj život zachycený digitálním fotoaparátem či telefonem. Sleduje moje statusy, pokaždé se snažím napsat něco rozumného a vtipného, aby si pomysleli, ten je chytrý a vtipný, toho chci sledovat a mít ho za přítele. Samozřejmě mám i videa, na ty jsem nejvíc hrdý, ukazují mě takového jaký jsem. Jsem pokaždé šťastný za další lajk, za další sledování a přidání mezi přátele. Jsem šťasten, že můj život a moje myšlenky někoho zajímají. Proto mám fanoušky, kteří chtějí vědět co dělám, jak se cítím a jak se mám. Pro někoho jsem zajímavá osobnost, to je podle mě základ žití. Cítil bych se hodně špatně, kdyby o mě nikdo neměl zájem. Byl bych vyloučen z té velké komunity internetu. Už jen ta představa, že bych chtěl se chtěl s kýmkoliv podělit o důležitou věc ze svého života tím, že bych jí napsal, ale nikdo by to nečetl. Mě naplňuje úzkostí a pocitem beznaděje. Vlastně by to znamenalo, že si mě nikdo nevšiml, nikomu vlastně nestojím za jeden klik myší, vlastně nemám žádné přátele. Nebylo by pro co žít, byl bych úplný vyděděnec.

"Málo kdy se stává, že mě nikdo nesleduje." Odpověděl jsem krátce. "Možná v noci, když všichni spí, tak se na moje profily nikdo nedívá." Dodal jsem a doufal v konec debaty.

"Divím se, že ti to nevadí. Vlastně díky tomu, že jim píšeš všechno tě může někdo vykrást, přepadnout nebo unést."

"Jsi blázen, že hned myslíš na tohle. Lidé jsou hodní, jen jsou mezi nima občas podivíni."

Bublina

27. dubna 2017 v 19:56 | edgar |  Téma týdne
Nedávno jsem se dostal do nechtěného hovoru o vážných věcech, které se týkají naší české pop kultury. Přiznám se, nevěděl jsem, a pořád nevím, kdo je Milan Peroutka. Bohužel si za to mohu sám, tím myslím za to, že jsem byl vtažen to tak ožehavého rozhovoru a i za to, že nevím o koho jde. Samozřejmě se mi dostalo přednášky o tom kde hrál, hraje a taky jsem zjistil cenou informaci. A to sice, že účinkuje v soutěži na nově, a tam dokonce i zpívá. Na další podrobnosti jsem se neptal. Jen jsem se snažil odpovědět na otázku.

"Jak to, že neznáš slavného herce a ještě slavnější soutěž?"

V hlavě mám pokaždé vyčerpávající odpověď. Tu používám většinou, když je čas a vím, že to povede k dalšímu plodnému hovoru, třeba u piva. To ale nehrozilo, tak se má odpověď smrskla na jednu větu.

"Víš, já na televizi nekoukám."

Ze zkušenosti vím, že to povede několika směry, buď se prostě ten člověk vzdá dalšího hovoru se mnou, nebo se zeptá co tedy dělám ve volném čase, anebo což je asi nejhorší, následuje série otázek na které pokaždé odpovídám slovy neznám, nevím, neviděl. Pokaždé doufám, že debata skončí. Většinou marně. Následují další otázky, které se týkají televizní kultury a pak další a další. Na konec náš milý rozhovor skončilo to tím, že mi bylo oznámeno, že žiji v bublině a nevím co se děje venku. To už je naštěstí konec rozhovoru, a já mám upřimnou radost z toho, že jsem byl takto označen.

Hloupost

22. dubna 2017 v 13:58 | edgar |  Téma týdne
Jsou všude kolem nás a občas se zdá, že je jich víc než těch rozumných. Ale byla by chyba, dělit lidi na hloupé a chytré .Jsou i různé podkategorie, které je ještě dělí podle stupně hlouposti, nebo dalších vlastností. Vlastně, když se to tak vezme, tak takoví, čistě jen hloupý člověk není zas tak špatný. V zásadě, když je někdo jen hloupí, tak se ním dá vyjít. Horší je, když člověk narazí na zhmotněnou blbost, která je přesvědčena o své inteligenci. V práci mám kolegyni, která je toho důkazem. Ne jen, že je hloupá, ale je i arogantní, namyšlená kráva, s vyjadřování romské prostitutky, pochopitelně vysloužilé.

Je jí asi dvacet čtyři, a je hloupá až to bolí. Ze začátku jsem jí ani moc nevnímal, ostatně jako všechny lidi v práci. Jenže její vyjadřovací schopnosti a bohatá slovní zásoba, mě prostě donutilo si jí všímat. Po čase se nějak, nevím proč, se začala mnou snažit bavit. To se dalo zvládnout tím, že jí člověk odpověděl holou větou. Jenže to jí nestačilo, tak se se mnou pokoušela o větší dialog, ten jsem vzdal, hned po prvních pěti minutách. To zapříčinilo to, že se urazila a naštěstí už se mnou nemluví, to mě ale neušetří toho, že její moudra slýchám v kuřárně, když to jde, tak radši stojím mimo kuřárnu, z doslechu. Dlouho jsem si myslel, že jsem jediný, kterému její blbost a občasná arogance vadí. Říkal jsem si, že jsem na ní moc přísný. Jenže jsem pak zjistil, že většina osazenstva co sedí kuřárně jí taky nemusí. Ale nechtějí jako já stát venku. Chtějí sedět ve uvnitř a jí považují za nutné zlo.

Boty

19. dubna 2017 v 11:43 | edgar
Je jaro, venku se všechno zelená, začíná všechno růst a kvést. Hlavně, a to je pro mě asi nejdůležitější, kluci začínají chodit v kraťasech a trikách. To byl pro mě první signál, že je jaro. Samozřejmě, že i holky chodí volněji oblékané, ale ty jsou mi ukradený. I když je fakt, že chodí v páru, teď se mnou jezdí autobusem mladej kluk, kolem dvaceti, pokaždé na něj čeká jeho přítelkyně se psem. Občas mi připadá, že soutěží se psem, kdo se na něj těší víc. Pes se za ním rozeběhne a skoro na něj skočí, to samé dělá i ona. Jednou to pes trochu nevychytal, a spletl si mě se svým pánem. Nevím co ho k tomu vedlo. Jeho přítelkyně to zatím nedělá. Svým způsobem mi to připadá dojemné a doufám, že jim to vydrží dlouho. Občas, když procházím kolem nich, tak tiše závidím, a to věc je zlá.

Po několika letech, asi po čtrnácti, jsem si koupil boty Steels. Vždycky jsem si je chtěl koupit, byla to pro známka rockera, taková součást uniformy, stejně jako džíny a mikina s kapelou nebo triko. Před tím jsem si je nekoupil z toho důvodu, že jsem těžký boty nosil v práci, a nechtěl jsem je mít i jako součást civilního oblečení. Tak jsem si kupoval jen plátěnky, takzvané KurtCobainky. jak jsme jim říkaly v učilišti. Teď, když už jsem přes rok v montovně, a takzvaně jsem si od těžkých bot odpočinul, mě napadla myšlenka, že si je konečně koupím. Tak už mám konečně své vysněné boty z dob puberty.

Jak se tak zima přeměnila na jaro, tak začali v práci, v kuřárně, rozebírat krom Výměny manželek a Prostřena, i moje oblíbené téma. Co budeme dělat na zahradě? Minulí rok mě měly za podivína, že nemám zahradu, kde bych se po práci lopotil. Nejvíc mě dostal kolega, který mi popisoval, jak pěstuje růže, a pak je nosí svému partnerovi. Dokážu pochopit, že má někdo zahradu, a tam pěstuje zeleninu a ovoce, protože se to dá jíst, nebo jinak zpracovat, v případě ovoce zkvasit. Ale mít zahradu kvůli kytkám jde mimo mé myšlenkové obvody. Asi to je tím, že každá věc má, podle mě, nějakou užitečnou funkci, a v zahradě, kde se pěstují kytky, jí nevidím. Tedy až na případy, kdy se pěstují kytky na kšeft.

Neaktivita

8. dubna 2017 v 15:12 | edgar
Po dlouhé době jsem zabloudil, sem k sobě na blog. Částečně mě moje neaktivita i štve, ale zase na druhou stranu, se mi nechce sem přispívat jen, protože musím. Na svojí obhajobu musím říct, že mám rozepsaných několik věcí, ale prostě jak mile se to dostalo do fáze, že bych to už mohl dopsat, tak mě to přestalo bavit.
Jinak se teď hodně věnuji filmům, pokouším se dohnat ty léta, kdy jsem na filmy nekoukal. Teď jsem dokoukal serii filmů Star Trek. Star Trek byl pro mě už od dětství nekonečný seriál, ve kterém se toho moc nedělo. Pokaždé se mi vybaví, jak jsem na televizi přepínal programy a snažil se mu vyhnout, protože mě víc bavila Stargate. A to jak první film, tak i pak seriál. Ze světa Star Treku jsem viděl akorát film První kontakt a občas kus nějakého dílu seriálu. S tím jsem si na dlouho vystačil, teď si tak uvědomuji, že to je přes sedmnáct let, co jsem viděl film První kontakt poprvé. Vystačilo mi to na sedmnáct let. Teď mi to zní až neuvěřitelně, hlavně to že to je tak dlouhá doba. Během týdne jsem viděl všechny Star Trek filmy. Musím říct, že se můj názor na něj nezměnil, ale bavilo mě vidět, jak postupovala doba, hlavně na efektech je to vidět. Občas jsem si řekl, že kdybych viděl seriály, tak by mi to víc osvětlilo děj. Při téhle myšlence jsem si vzpoměl na to, jak mi bylo deset let, a čekal jsem u televize, na to až konečně skončí díl Nové generace. Takže jsem zůstal jen u filmů.

Krok

29. ledna 2017 v 0:30 | edgar
Stojím na začátku a hledím přímo před sebe.

Tuším tam někde jiný nový směr.

Ale zatím nikdo nic neví.

Neví ani, že tady jsem.

Že jsem sem znova přišel.

Že jsem tu už byl.

V dáli začalo svítit slunce,

a já začínám vítat nový den.

Opět jsem se zrodil.

Před ránem u bran svítání

je můj nový začátek.

Není na tom nic divného zářím dál.

Dál do dáli i přes své životy a své chyby.

K večeru zase budu o jeden chybný krok zpět.

Zase na začátku rána.

Zvuk

8. ledna 2017 v 21:05 | edgar |  Téma týdne
Začalo sněžit. Koukám se ven a objednávám si další pivo a rum na kuráž. Domů to budu mít kus cesty. V tom nečase, který se teď venku dělá, budu potřebovat být trošku otupělí. To, že budu mít pár promile na víc nebude vadit. Cestu znám nazpaměť, aby ještě ne už jí nějaký pátek chodím. A to v různých stavech, ale nejčastěji pod vlivem. Snad jen jednou jsem měl na té cestě problém. No problém, spíš takový podivný zážitek.

Byl jsem tady v krčmě s kamarádem, který byl u mě na návštěvě. Jmenoval se Honza a znaly jsme se z učiliště. Jednou za čas za mnou přijel. Jelikož byl z města a já z vesnice, tak pokaždé říkal, že musí i mezi burany, aby věděl co je mezi nimi nového. Na oplátku jsem mu říkal, že je špína z města, která ani neví jak vypadá vajíčko. Pokaždé jsme zapadly do té samé hospody, hlavně kvůli tomu, že tam mají nejlepší pivo, a taky je tam hezky. Jediná vada na kráse je to, že z domu je to trošku z ruky.

Seděly jsme tam a popíjely pivo a panáky. Shodou okolností byla taky zima, ale pořádná napadlo přes metr sněhu. Nevím proč nás tenkrát napadlo jít pěšky domů. Ale když je člověk navátý tak se rozhoduje divně. Řekli jsme si zkrátka, že půjdeme pěšky přes les, tak jako se chystám dnes já. Normálně by jsme si zavolaly drožku, ale prostě jsme si řekli, že jsme staří horalové, kteří se nezaleknou sněhu, a půjdou do toho prsama napřed. Ostatně co by se nám mohlo cestou stát.

Po několika dalších pivech a panácích, jsme se zvedli ze židlí, a šli jsme směr lesní cesta. Jak jsme oba očekávali cesta byla celkem udržovaná. Věděli jsme, že tam projíždí myslivci, aby dali do krmelců pro zvěř žrádlo, takže to nebyl zas takový problém. Hlavně jsme nemuseli se brodit tím metrem sněhu.

Šli jsme lesní cestou, už se začalo stmívat. To nám ale nevadilo, šly jsme nebo se spíš vrávoraly, a bavily se blbostech. Hlavně o tom jak bylo na učilišti, a kdo jak dopadl. Pomalu jsme se dostávaly hlouběji a hlouběji do lesa. Přestávali jsme spolu mluvit a hlavně jsme se soustředily na cestu. Hlavně protože byla už skoro tma, sice díky tomu, že si naše oči zvykli tak nám to ani nepřipadalo, stejně jsme se, ale potřebovali soustředit. Najednou Honza řekl do toho klidu.

"Slyšíš to taky?" Nevěděl jsem co myslí, v dálce hučel potok, a pod nohama nám křupal sníh. "Ty to neslyšíš?" Zeptal se mě. Opravdu jsem nic neslyšel, tak jsem se ho musel zeptat.

"Co bych měl slyšet?" Zastavily jsme, abych se víc zaposlouchal. "No fakt nic neslyším." Řekl jsem.

"Jako by tu něco chodilo." Řekl zamyšleně.

"No, tak to asi bude zvěř. Kousek od nás je krmelec, tak se srnky nebo prasata jdou najíst." Řekl jsem a považoval jsem věc za vyřízenou, ale Honza to tak nenechal.

"Ne, to to není. Srny a prasata poznám tohle něco jiného."

"No jasně, co by to podle tebe mělo být? Duch lesa nebo umrzlého alkoholika?" Zeptal jsem se naštvaně.

"Ne, to ne. Jen mi to příjde divný. Ty to fakt neslyšíš?"

"Slyším jen kořalu, jak mi dává hloupé otázky a má vlčí šum." Řekl jsem nakvašeně a dal se znova do pohybu.

"To je tím, že jsi hluchej jak pařez." Odsekl a vyšel za mnou.

Přidal jsem víc do kroku a Honza mě následoval. Ještě se mě zeptal, proč tak ženu řekl jsem mu, že je mi zima a doma mám flašku rumu a piva v lednici, takže pospíchám. Na to slyšel a přidal do kroku. Netrvalo dlouho, a byly jsme z lesa venku. Po pár minutách jsme seděli u mě v domě. Otevřel jsem flašku a pivo. Honza se nestyděl a začal pít jak zjednanej. Ještě mi popisoval co v lese slyšel, a já se mu smál, že má z toho chlastu už vymazáno. Na to mi řekl, že jsem blbec. Ještě se několikrát napil rumu a začal se mu motat jazyk. Po několika minutách byl tuhej. Odnesl jsem ho do pokoje v patře, a položil do postele, zavřel jsem dveře a šel dolů.

Chvíli jsem stál u okna, pozoroval jsem les. Věděl jsem, že tam je. Byl to už nějaký pátek co jsem si myslel, že jsem ho dostal. Ale dneska jsem ho slyšel, a Honza taky, i když netušil co vlastně slyšel. Přemýšlel jsem jestli ho půjdu hledat hned, nebo počkám až Honza odjede. Když jsem tak přemýšlel, viděl jsem na kraji lesa jeho tu postavu. Tu bych poznal vždy. Šel jsem do kuchyně, vzal jsem ze skříňky revolver, a nabil ho stříbrem. Dneska ho dostanu pomyslel jsem si.

Kam dál