Bublina

Čtvrtek v 19:56 | edgar |  Téma týdne
Nedávno jsem se dostal do nechtěného hovoru o vážných věcech, které se týkají naší české pop kultury. Přiznám se, nevěděl jsem, a pořád nevím, kdo je Milan Peroutka. Bohužel si za to mohu sám, tím myslím za to, že jsem byl vtažen to tak ožehavého rozhovoru a i za to, že nevím o koho jde. Samozřejmě se mi dostalo přednášky o tom kde hrál, hraje a taky jsem zjistil cenou informaci. A to sice, že účinkuje v soutěži na nově, a tam dokonce i zpívá. Na další podrobnosti jsem se neptal. Jen jsem se snažil odpovědět na otázku.

"Jak to, že neznáš slavného herce a ještě slavnější soutěž?"

V hlavě mám pokaždé vyčerpávající odpověď. Tu používám většinou, když je čas a vím, že to povede k dalšímu plodnému hovoru, třeba u piva. To ale nehrozilo, tak se má odpověď smrskla na jednu větu.

"Víš, já na televizi nekoukám."

Ze zkušenosti vím, že to povede několika směry, buď se prostě ten člověk vzdá dalšího hovoru se mnou, nebo se zeptá co tedy dělám ve volném čase, anebo což je asi nejhorší, následuje série otázek na které pokaždé odpovídám slovy neznám, nevím, neviděl. Pokaždé doufám, že debata skončí. Většinou marně. Následují další otázky, které se týkají televizní kultury a pak další a další. Na konec náš milý rozhovor skončilo to tím, že mi bylo oznámeno, že žiji v bublině a nevím co se děje venku. To už je naštěstí konec rozhovoru, a já mám upřimnou radost z toho, že jsem byl takto označen.
 

Hloupost

22. dubna 2017 v 13:58 | edgar |  Téma týdne
Jsou všude kolem nás a občas se zdá, že je jich víc než těch rozumných. Ale byla by chyba, dělit lidi na hloupé a chytré .Jsou i různé podkategorie, které je ještě dělí podle stupně hlouposti, nebo dalších vlastností. Vlastně, když se to tak vezme, tak takoví, čistě jen hloupý člověk není zas tak špatný. V zásadě, když je někdo jen hloupí, tak se ním dá vyjít. Horší je, když člověk narazí na zhmotněnou blbost, která je přesvědčena o své inteligenci. V práci mám kolegyni, která je toho důkazem. Ne jen, že je hloupá, ale je i arogantní, namyšlená kráva, s vyjadřování romské prostitutky, pochopitelně vysloužilé.

Je jí asi dvacet čtyři, a je hloupá až to bolí. Ze začátku jsem jí ani moc nevnímal, ostatně jako všechny lidi v práci. Jenže její vyjadřovací schopnosti a bohatá slovní zásoba, mě prostě donutilo si jí všímat. Po čase se nějak, nevím proč, se začala mnou snažit bavit. To se dalo zvládnout tím, že jí člověk odpověděl holou větou. Jenže to jí nestačilo, tak se se mnou pokoušela o větší dialog, ten jsem vzdal, hned po prvních pěti minutách. To zapříčinilo to, že se urazila a naštěstí už se mnou nemluví, to mě ale neušetří toho, že její moudra slýchám v kuřárně, když to jde, tak radši stojím mimo kuřárnu, z doslechu. Dlouho jsem si myslel, že jsem jediný, kterému její blbost a občasná arogance vadí. Říkal jsem si, že jsem na ní moc přísný. Jenže jsem pak zjistil, že většina osazenstva co sedí kuřárně jí taky nemusí. Ale nechtějí jako já stát venku. Chtějí sedět ve uvnitř a jí považují za nutné zlo.

Boty

19. dubna 2017 v 11:43 | edgar
Je jaro, venku se všechno zelená, začíná všechno růst a kvést. Hlavně, a to je pro mě asi nejdůležitější, kluci začínají chodit v kraťasech a trikách. To byl pro mě první signál, že je jaro. Samozřejmě, že i holky chodí volněji oblékané, ale ty jsou mi ukradený. I když je fakt, že chodí v páru, teď se mnou jezdí autobusem mladej kluk, kolem dvaceti, pokaždé na něj čeká jeho přítelkyně se psem. Občas mi připadá, že soutěží se psem, kdo se na něj těší víc. Pes se za ním rozeběhne a skoro na něj skočí, to samé dělá i ona. Jednou to pes trochu nevychytal, a spletl si mě se svým pánem. Nevím co ho k tomu vedlo. Jeho přítelkyně to zatím nedělá. Svým způsobem mi to připadá dojemné a doufám, že jim to vydrží dlouho. Občas, když procházím kolem nich, tak tiše závidím, a to věc je zlá.

Po několika letech, asi po čtrnácti, jsem si koupil boty Steels. Vždycky jsem si je chtěl koupit, byla to pro známka rockera, taková součást uniformy, stejně jako džíny a mikina s kapelou nebo triko. Před tím jsem si je nekoupil z toho důvodu, že jsem těžký boty nosil v práci, a nechtěl jsem je mít i jako součást civilního oblečení. Tak jsem si kupoval jen plátěnky, takzvané KurtCobainky. jak jsme jim říkaly v učilišti. Teď, když už jsem přes rok v montovně, a takzvaně jsem si od těžkých bot odpočinul, mě napadla myšlenka, že si je konečně koupím. Tak už mám konečně své vysněné boty z dob puberty.

Jak se tak zima přeměnila na jaro, tak začali v práci, v kuřárně, rozebírat krom Výměny manželek a Prostřena, i moje oblíbené téma. Co budeme dělat na zahradě? Minulí rok mě měly za podivína, že nemám zahradu, kde bych se po práci lopotil. Nejvíc mě dostal kolega, který mi popisoval, jak pěstuje růže, a pak je nosí svému partnerovi. Dokážu pochopit, že má někdo zahradu, a tam pěstuje zeleninu a ovoce, protože se to dá jíst, nebo jinak zpracovat, v případě ovoce zkvasit. Ale mít zahradu kvůli kytkám jde mimo mé myšlenkové obvody. Asi to je tím, že každá věc má, podle mě, nějakou užitečnou funkci, a v zahradě, kde se pěstují kytky, jí nevidím. Tedy až na případy, kdy se pěstují kytky na kšeft.
 


Neaktivita

8. dubna 2017 v 15:12 | edgar
Po dlouhé době jsem zabloudil, sem k sobě na blog. Částečně mě moje neaktivita i štve, ale zase na druhou stranu, se mi nechce sem přispívat jen, protože musím. Na svojí obhajobu musím říct, že mám rozepsaných několik věcí, ale prostě jak mile se to dostalo do fáze, že bych to už mohl dopsat, tak mě to přestalo bavit.
Jinak se teď hodně věnuji filmům, pokouším se dohnat ty léta, kdy jsem na filmy nekoukal. Teď jsem dokoukal serii filmů Star Trek. Star Trek byl pro mě už od dětství nekonečný seriál, ve kterém se toho moc nedělo. Pokaždé se mi vybaví, jak jsem na televizi přepínal programy a snažil se mu vyhnout, protože mě víc bavila Stargate. A to jak první film, tak i pak seriál. Ze světa Star Treku jsem viděl akorát film První kontakt a občas kus nějakého dílu seriálu. S tím jsem si na dlouho vystačil, teď si tak uvědomuji, že to je přes sedmnáct let, co jsem viděl film První kontakt poprvé. Vystačilo mi to na sedmnáct let. Teď mi to zní až neuvěřitelně, hlavně to že to je tak dlouhá doba. Během týdne jsem viděl všechny Star Trek filmy. Musím říct, že se můj názor na něj nezměnil, ale bavilo mě vidět, jak postupovala doba, hlavně na efektech je to vidět. Občas jsem si řekl, že kdybych viděl seriály, tak by mi to víc osvětlilo děj. Při téhle myšlence jsem si vzpoměl na to, jak mi bylo deset let, a čekal jsem u televize, na to až konečně skončí díl Nové generace. Takže jsem zůstal jen u filmů.

Krok

29. ledna 2017 v 0:30 | edgar
Stojím na začátku a hledím přímo před sebe.

Tuším tam někde jiný nový směr.

Ale zatím nikdo nic neví.

Neví ani, že tady jsem.

Že jsem sem znova přišel.

Že jsem tu už byl.

V dáli začalo svítit slunce,

a já začínám vítat nový den.

Opět jsem se zrodil.

Před ránem u bran svítání

je můj nový začátek.

Není na tom nic divného zářím dál.

Dál do dáli i přes své životy a své chyby.

K večeru zase budu o jeden chybný krok zpět.

Zase na začátku rána.

Zvuk

8. ledna 2017 v 21:05 | edgar |  Téma týdne
Začalo sněžit. Koukám se ven a objednávám si další pivo a rum na kuráž. Domů to budu mít kus cesty. V tom nečase, který se teď venku dělá, budu potřebovat být trošku otupělí. To, že budu mít pár promile na víc nebude vadit. Cestu znám nazpaměť, aby ještě ne už jí nějaký pátek chodím. A to v různých stavech, ale nejčastěji pod vlivem. Snad jen jednou jsem měl na té cestě problém. No problém, spíš takový podivný zážitek.

Byl jsem tady v krčmě s kamarádem, který byl u mě na návštěvě. Jmenoval se Honza a znaly jsme se z učiliště. Jednou za čas za mnou přijel. Jelikož byl z města a já z vesnice, tak pokaždé říkal, že musí i mezi burany, aby věděl co je mezi nimi nového. Na oplátku jsem mu říkal, že je špína z města, která ani neví jak vypadá vajíčko. Pokaždé jsme zapadly do té samé hospody, hlavně kvůli tomu, že tam mají nejlepší pivo, a taky je tam hezky. Jediná vada na kráse je to, že z domu je to trošku z ruky.

Seděly jsme tam a popíjely pivo a panáky. Shodou okolností byla taky zima, ale pořádná napadlo přes metr sněhu. Nevím proč nás tenkrát napadlo jít pěšky domů. Ale když je člověk navátý tak se rozhoduje divně. Řekli jsme si zkrátka, že půjdeme pěšky přes les, tak jako se chystám dnes já. Normálně by jsme si zavolaly drožku, ale prostě jsme si řekli, že jsme staří horalové, kteří se nezaleknou sněhu, a půjdou do toho prsama napřed. Ostatně co by se nám mohlo cestou stát.

Po několika dalších pivech a panácích, jsme se zvedli ze židlí, a šli jsme směr lesní cesta. Jak jsme oba očekávali cesta byla celkem udržovaná. Věděli jsme, že tam projíždí myslivci, aby dali do krmelců pro zvěř žrádlo, takže to nebyl zas takový problém. Hlavně jsme nemuseli se brodit tím metrem sněhu.

Šli jsme lesní cestou, už se začalo stmívat. To nám ale nevadilo, šly jsme nebo se spíš vrávoraly, a bavily se blbostech. Hlavně o tom jak bylo na učilišti, a kdo jak dopadl. Pomalu jsme se dostávaly hlouběji a hlouběji do lesa. Přestávali jsme spolu mluvit a hlavně jsme se soustředily na cestu. Hlavně protože byla už skoro tma, sice díky tomu, že si naše oči zvykli tak nám to ani nepřipadalo, stejně jsme se, ale potřebovali soustředit. Najednou Honza řekl do toho klidu.

"Slyšíš to taky?" Nevěděl jsem co myslí, v dálce hučel potok, a pod nohama nám křupal sníh. "Ty to neslyšíš?" Zeptal se mě. Opravdu jsem nic neslyšel, tak jsem se ho musel zeptat.

"Co bych měl slyšet?" Zastavily jsme, abych se víc zaposlouchal. "No fakt nic neslyším." Řekl jsem.

"Jako by tu něco chodilo." Řekl zamyšleně.

"No, tak to asi bude zvěř. Kousek od nás je krmelec, tak se srnky nebo prasata jdou najíst." Řekl jsem a považoval jsem věc za vyřízenou, ale Honza to tak nenechal.

"Ne, to to není. Srny a prasata poznám tohle něco jiného."

"No jasně, co by to podle tebe mělo být? Duch lesa nebo umrzlého alkoholika?" Zeptal jsem se naštvaně.

"Ne, to ne. Jen mi to příjde divný. Ty to fakt neslyšíš?"

"Slyším jen kořalu, jak mi dává hloupé otázky a má vlčí šum." Řekl jsem nakvašeně a dal se znova do pohybu.

"To je tím, že jsi hluchej jak pařez." Odsekl a vyšel za mnou.

Přidal jsem víc do kroku a Honza mě následoval. Ještě se mě zeptal, proč tak ženu řekl jsem mu, že je mi zima a doma mám flašku rumu a piva v lednici, takže pospíchám. Na to slyšel a přidal do kroku. Netrvalo dlouho, a byly jsme z lesa venku. Po pár minutách jsme seděli u mě v domě. Otevřel jsem flašku a pivo. Honza se nestyděl a začal pít jak zjednanej. Ještě mi popisoval co v lese slyšel, a já se mu smál, že má z toho chlastu už vymazáno. Na to mi řekl, že jsem blbec. Ještě se několikrát napil rumu a začal se mu motat jazyk. Po několika minutách byl tuhej. Odnesl jsem ho do pokoje v patře, a položil do postele, zavřel jsem dveře a šel dolů.

Chvíli jsem stál u okna, pozoroval jsem les. Věděl jsem, že tam je. Byl to už nějaký pátek co jsem si myslel, že jsem ho dostal. Ale dneska jsem ho slyšel, a Honza taky, i když netušil co vlastně slyšel. Přemýšlel jsem jestli ho půjdu hledat hned, nebo počkám až Honza odjede. Když jsem tak přemýšlel, viděl jsem na kraji lesa jeho tu postavu. Tu bych poznal vždy. Šel jsem do kuchyně, vzal jsem ze skříňky revolver, a nabil ho stříbrem. Dneska ho dostanu pomyslel jsem si.

Rok 2016

6. ledna 2017 v 20:20 | edgar

Minulí rok v mém životě proběhlo spousty změn. Když se nad tím zamyslím, tak ani jedna nebyla vyloženě k horšímu. Sice jsem některé věci nedotáhl až do zdárného konce, ale s tím se musí počítat. Hlavní takový otevřený konec je moje kouření. Kouřím pořád, je sice fakt že jsem nechtěl přestat úplně ale jen se omezit v tomto zlozvyku na nejnižší spotřebu, což momentálně je stále krabička cigaret na týden. Pořád se nemůžu dostat na deset cigaret na týden, to je u mě taková ta pomyslná hranice u které si řeknu, tak se na to vykašli. Osobně si myslím, že to je hlavně tím, že fakt nemám extra důvod a motivaci přestat úplně. Další takoví neúspěch je to, že jsem pohyb omezil na minimum, i když je fakt, že pořád chodím z práce či do práce pěšky. Je to skoro čtyři a půl kilometru, sice se to může zdát jako hodně, ale podle mě je to málo pohybu na to, že pak vlastně celý zbytek dne sedím u noťase. Moje chyba je, že pokaždé mám snahu dělat něco navíc, třeba cvičit nebo chodit na dlouhé tůry, jenže mi to vydrží měsíc, pak najednou povolím. To je taková moje vlastnost, u ničeho co mě vyloženě nebaví nevydržím dlouho. Sice začátek nového roku svádí k tomu, že bych si dal předsevzetí, ale neudělám to, poněvadž na takové hurá akce nevěřím.

Na co jsem nejvíc pyšný je to, že před svátky jsem se bavil s jednou drbnou v práci. O lidech. kteří nás v práci opustily, tím myslím, že odešly za lepším, za těch jedenáct měsíců co už dělám ve fabrice přišlo a pak následně odešlo deset lidí. To jsem ale odbočil, když se tak bavíme o dění za poslední dny, tak mi ta drbna, nebo spíš ten drbna řekne. "Víš, že o tobě vůbec nic nevím." Na to jsem byl pyšný, a jsem ještě do teď. Hlavně, protože si zakládá na tom, že o každým ví vše, a to je i pravda. Navíc na něm bylo vidět, že ho to sere. Docela se těším na to až budu odcházet a odpovím mu na jeho otázky. Myslím, že bude hodně překvapen.

Jinak je to už čtyři měsíce, co mi úplně umřel počítač, který jsem průběžně od patnácti vylepšoval a updredoval. Z původních částí v něm zbyl akorát jeden disk a zvuková karta. Nevím co přesně umřelo. Mám pocit, že to bylo tak nějak vše na ráz. Já, stál pře rozhodnutím co udělat. Možností bylo několik, buď dokoupit díly, nebo si koupit kompletně nový komp, a nebo si koupit notebook. Dlouho jsem přemýšlel co by bylo pro mě nejlepší. Nakonec to vyhrál notebook. Ten mě, ale postavil před další dilema, a to bylo jaký operační systém v něm bude. Před tím jsem měl na jednom disku Win7 a na druhým Xubuntu, i když jsem win moc nepoužíval. Dalo by se říct, že od ukončení podpory Win XP jsem se vyhýbal i tomu, abych se naučil se sedmičkama, jenže jsem musel, tedy myslel jsem si, že musím. Tak jsem stál před rozhodnutím, zda koupit notebook s Win nebo bez. Nakonec jsem se rozhodl pro notebook bez systému a nainstaloval jsem do něj Xubuntu, které jsem po třech měsících přeinstaloval na Ubuntu. Tím jsem se rozloučil s operačním systémem od Microsoftu. Když si to tak uvědomím, tak po deseti letech jsem opustil úplně od Windows.

Ve tmě

8. října 2016 v 23:33 | edgar |  Téma týdne
"Chceš z téhle díry?"

Slyšel najednou. Rychle vstal, nevěděl odkud ten hlas šel. Byl si jist, že v téhle cele je akorát on a nikdo jiný. Díval se vyděšeně kolem sebe. Nic neviděl. Žil v tě kobce už několik let, byl si jist, že jeho oči stejně už nevidí. Nevěděl co má říct, byl si skoro jistý, že už mu přeskočilo. Neslyšel ničí hlas už několik let. Jediný zvuk, který slyšel bylo, když mu strážní dávali šlichtu a vodu. Dodal si odvahy a polohlasem řekl.

"Kdo jsi?"

"Chceš z téhle díry?" Zněla opět otázka.

"Samozřejmě, už jsem se zbláznil." Řekl si pro sebe.

"Ne, nezbláznil ses. Potřebuji odpověď na mojí otázku. Chceš z téhle díry?"

Byl ještě víc zmatený. Byl si jistý, že nemluví s člověkem, ale sám se sebou, s nějakou svojí druhou osobností, a ten rozhovor se odehrává v jeho hlavě.

"Rád bych se dostal ven." Odpověděl.

"Mohu ti pomoci, ale nic není zadarmo."

Trošku se pousmál a řekl "Mojí duši?"

"Tvojí duši?" Zeptal se hlas.

"Jo, jsi přece pekelník." Řekl s jistotou v hlase.

"A co tě k tomuhle závěru vede?"

"No, anděl by mi, asi pomohl hned."

"Tak to je velice zajímaví pohled. No, ale abychom se někam dostali, tak ti musím říct, že tvojí duši nepotřebuji. Popravdě, ani nevím k čemu by mi byla."

"A co tedy chceš?" Zeptal se a přemýšlel, co by po něm někdo mohl chtít.

"Jen od tebe potřebuji, abys byl ve správný čas na správném místě."

"To je vše?" Zeptal se nevěřícně.

"Ano, vytáhnu tě z téhle temnoty ve které žiješ ven. Za to, ale chci abys šel tam kam chci."

"A co tam budu dělat?"

"To uvidíš. Pak už budeš volný."

"Je v tom určitě háček, ale já chci ven. Chci vidět hory, slyšet ptáky, koupat se v řece a vůbec zase žít. Takže udělám vše co chceš."

"Dobrá volba." Řekl hlas. "Nemusím ti snad říkat, že když mě neposlechneš, že to bude mít pro tebe strašné následky."

"Ne to nemusíš. Jestli mě z téhle díry dostaneš, tak půjdu klidně až na konec světa. To ti slibuji." Řekl pevně.

Nevěděl kolik času uběhlo od doby, kdy mluvil s tím tajemným hlasem. Byl jen natěšen až zmizí z té kobky. I když sám nevěděl jak ho ten hlas z té cely dostane. Za tu dobu přemýšlel o všech způsobech jak by se mohl dostat ven. Od zázraku až po prokopání se ven, i když tomuhle moc nevěřil. Musel ale přiznat, že představa toho jak se najednou objeví jeho zachránce, který se prokope skrz ty kamenné zdi, mu vždy vyvolala úsměv. Sice ho několikrát napadlo, že to byl jen sen nebo, že se prostě zbláznil, ale ta myšlenka na svobodu ho prostě pohltila. Nechtěl si přiznat, že se to nestane.

Když nadešel ten den, tak byl trošku zklamaný, tím jak to probíhalo obyčejně. Najednou se otevřeli dveře světlo, které neviděl tolik let naplnilo jeho kobku. To světlo ho oslepilo. Takže moc toho neviděl, ani neviděl komu patří ty ruce, které ho táhly pryč z cely. Měl pořád zavřené oči, protože když je otevřel, tak ho začali nesnesitelně bolet. Jenom odhadoval kam ho táhnou, tušil že ho táhnou stejnými chodby jako před lety. Najednou se strážný zastavil. Otevřel dveře od cely, a odtáhl ho doprostřed místnosti, pak za sebou zavřel.

Pokusil se otevřít oči. Bylo tam světlo, ale mírnější, takže neměl potíže otevřít oči. Cítil sice, že ho pálí a bolí, ale dalo se to vydržet. Rozhlédl se kolem sebe. Byl sice v cele, ale byla jiná, než ta kobka dole ve sklepě. Byla tam postel, stolek s židlí, ale hlavně tam byl čerství vzduch. Vehnalo mu to slzy do očí. Nemohl uvěřit tomu, že to je pravda. Došlo mu, že i kdyby se nedostal ven, tak by tady v téhle cele byl vlastně spokojený. Sedl si na postel, a po dlouhých letech si zase připadal jako člověk. Lehl si a usnul. Usnul po letech konečně v posteli a ne na zemi ve slámě.

Spal dlouho a tvrdě. Probudilo ho až otevření dveří. Rychle otevřel oči a posadil se na posteli, do místnosti vešel strážný s talířem jídla a džbánem vody. Obojí položil na stůl a odešel. Rychle šel ke stolu, aby se najedl. Nemohl tomu uvěřit tomu co vidí, když se díval na stůl s jídlem. Měl na talíři brambory s kusem masa. Nemohl, ani popsat jak se cítil. Byl spokojený, překvapený a hlavně šťastný, viděl že to je posun do předu ke svobodě. Najedl se a napil. Lehl si zase na postel, netrvalo dlouho a zase usnul spokojeným spánkem.

Takhle to šlo přes padesát dní. Počítal to podle toho, jak byla tma a světlo. Byl více než spokojen a zároveň trošku neklidný, sice mu nosily lepší jídlo, měl postel, čerství vzduch, ale nikdo na něj nemluvil. Nevěděl proč. Několikrát se pokoušel mluvit se strážným, který mu nosil jídlo, ale nikdy mu neodpověděl. Nebyl si jistý čím to je, ale měl pocit, že to je tím že přišel z kobky. Tam se věznily ty nejtěžší zločinci, aspoň mu to jako malému říkaly, pak mu došla jedna věc. On vlastně neví za co tady sedí.

Pamatoval si, že byl na poli. Statkář ho tam poslal stavět strašáky, kvůli ptákům aby nesnědli všechnu úrodu. Bylo kolem poledne, když se podíval na cestu, po které jela jízda paladinů. Už jako malí chtěl být rytíř a bojovat proti nepřátelům, ale bohužel jeho uděl byla farma. Obdivně na ně koukal, když si všiml, že jedou po poli směrem k němu. Myslel si, že se jedou na něco zeptat, ale mýlil se. Dojeli až k němu a seskočily z koní. Bez toho aniž by se ho na něco ptali, nebo mu něco řekli, ho svalily na zem a svázali do kozelce. Hodili ho na koně a odvezli do paladinské tvrze, kde byl, asi dva dny. Pak ho převezli do vězení. Táhli ho chodbou a pak ho hodily ho do kobky. Dva dny ho tam nechali ležet svázaného, než do kobky přišel rytíř který ho rozvázal. Když odcházel, tak mezi dveřmi řekl, doufám že tu chcípneš.

"Vstávat!" Řekl strážce, když otevřel dveře. "Jdeme za velitelem."

Rychle vstal a šel se strážným, bylo mu divné, že mu nedal pouta nebo, že mu nesváže ruce, ale nic neříkal. Byl rád, že ty věci na rukou mít nebude, když šli tak si prohlížel obrazy. Strašně se mu líbily. Byly na nich různí lidé, převážně muži různého věku. Nebyl si jist, ale tušil, že to byly obrazy rytířů nebo velitelů.

"Konečně vás tady mám." řekl starý rytíř. "Jsem velitel vězení lord Edmund."

Ani si nevšiml, že už došli do kanceláře velitele. Velitel seděl za velkým stolem a předním bylo obyčejné křeslo. Kancelář byla větší místnost, na které hned za ujmul krb, nad kterým byly pověšené meče. Na zemi byl koberec s rodinným erbem lorda. Pak velká okna, ze kterých byl velký výhled do okolí. Poprvé viděl tak honosnou místnost. Na farmě, kde bydlel měl, akorát skromnou komůrku na spaní, a sedlák na tom nebyl o moc líp. Nemohl se na to vynadívat. Brzy mu, ale došlo, že lord od něj určitě čeká nějakou odpověď, na jeho slova. Napadlo ho, že se tedy taky představí.

"Dobrý den. Já jsem Daros."

"Ano pan Daros. Posaďte se." Řekl a ukázal na židli naproti němu. "Vy Fagosi můžete už jít." Řekl strážnému. Ten jen pokýval hlavou a odešel. "Dnes budete propuštěn. Popravdě jste první člověk co opustil kobku živí. Většinou ze zdola vynášíme mrtvoly. Buďte bez obav, až vám řeknu vše co musím, tak jste volný, a můžete jít kam chcete. První co vám musím říct je, že uběhlo patnáct let od vašeho uvěznění."

"Co? Patnáct let?" Vyhrkl ze sebe.

"Ano. Přesně před patnácti lety, vás sem přivezli paladinové." Řekl přísně.

"Takže mi je už třicet?" Zeptal se zmateně.

"Počkat třicet vám být nemůže. Zákon zakazuje uvrhnout do kobky mladšího dvaceti let. Navíc by to paladinové nedovolily." Řekl hlasem, který jasně naznačoval, že jinak to být ani nemůže.

"Bylo mi patnáct, když mě na poli svázali a odvezli do tvrze, a pak sem do kobky." Řekl naštvaně.

"Víte, dole v temnotě si mysl s lidmi zahrává, a když jste v temnotě sám tak dlouho, tak se to podepíše na jeho mysli." Řekl hlasem, který jasně naznačoval, že pro něj je věc vyřízená.

"Ano, asi to tak bude." Řekl, ale věděl své.

"Takže budeme pokračovat. Císař Pergos III je bohužel mrtví. Teď vládne rada králů. Venku se svět moc nezměnil. Zákony jsou stejné, ale myslím, že po zážitku z kobky zákon překračovat nebudete. Máte nějaké otázky?"

"No, snad jen jednu." Řekl a zamyslel se, byla to otázka na kterou chtěl odpověď už dlouho.

"Tak se ptejte." Vyzval ho velitel.

"Proč jsem tu byl vězněn?" Řekl a přitom se mu ulevilo, že tu otázku mohl konečně položit někomu, kdo by mu mohl odpovědět, před tím se ptal zdí a tmy.

"Čekal jsem, že se zeptáte na tohle, jenže vám nemůžu odpovědět."

"Takže jsem byl patnáct let v kobce, a ani nemůžu vědět, proč?"

"Víte rád bych vám to řekl, ale prostě to nevím."

"Takže mě sem odvezli bez důvodu?"

"To určitě ne. Paladinové jsou bojovníci za dobro, a museli mít hodně dobrý důvod, když vám udělily druhý nejhorší trest." Křičel na Darose velitel.

"Dobře, tak už mě propustíte?" Řekl smířlivě.

"Jistě, jen vám ještě předám pár věcí, které vám nedávno přišli. Je to oblečení a meč." Vzal do ruky rozbalený balík a předal ho Darosovi. "Museli jsme ho rozbalit kvůli bezpečnosti."

"To chápu." Řekl a začal vytahovat obsah balíku ven.

"Ještě mi podepíšete propuštění a převzetí balíku." Řekl a dal před něj listinu.

"Jistě." Řekl a namaloval na papír tři křížky. Uměl sice číst a psát, ale když je podle něj blázen, tak se vším všudy.

"Děkuji." Řekl velitel a zakroutil hlavou nad tím podpisem. "Asi se bude chtít převléci."

"Ano to bych rád."

"Odvedu vás vedle do místnosti, tam budete mít klid. Ještě vás můžeme ostříhat jestli chcete."

Nechal si oholit vousy a trochu zkrátit vlasy. Chtěl vidět jestli pod tím hustým vousem, je pořád ten obličej, který si pamatoval z odrazu vody, který viděl naposled před lety. Musel uznat, že tam pořád byl, i když starší. Vlasy si stáhl do culíku. Rychle se pak oblékl do oblečení, které mu někdo poslal. Tušil že to bude majitel toho hlasu, který k němu mluvil. Podle oblečení vytušil, že s ním někdo počítá na dlouho cestu do hor nebo někam do divočiny. Meč byl obyčejný, takový tuctoví, jediné čím se lišil od ostatních, byl nápis na jílci. Zeleným okrasným písmem tam bylo napsáno Daros.

Před dveřmi, které vedly ven z pevnosti byl netrpělivý. Těšil se ven. na les, na vzduch, na vodu a prostě na všechno. Když se za ním zavřeli dveře pevnosti byl šťastný, a ne jen to. Byl plný pocitů a emocí, moc nepřemýšlel a rychle běžel co nejdále od té proklaté pevnosti. Matně si vzpomínal, že když ho vezli do kobky, že projížděli kolem jezera. Snažil se běžet směrem k němu. Běžel dost dlouho, tak dlouho, že se bál jestli běží správným směrem, a jestli tam ještě je. I kdyby tam nebylo, nebo kdyby běžel špatným směrem, byl rozhodnut, že dokud nenarazí na řeku nebo jezero, tak běžet nepřestane.

Po delší době doběhl k jezeru. Nebyl si jist, jestli to je to jezero, které viděl před lety a bylo mu to jedno. Rychle odepnul meč a svlékl se do naha. Stoupl si k břehu a skočil do vody. Konečně měl pocit svobody, měl pocit, že ta tma a zima zůstala za ním. Teď byl jen on slunce a voda, ve které se koupe. Konečně po letech sundal ze sebe ten pocit špíny a nečistoty. Když si to dostatečně užil, začal plavat zpět ke břehu ,kde měl oblečení. Když se přibližoval k břehu, tak viděl, že u břehu je liška a čichá k jeho věcem, když ho viděla, tak se pomalu otočila a šla pryč.

Vyšel na břeh a šel k oblečení. Nestačil se divit. Byly tam položení dva mrtví zajíci a něco jako dopis. Připadalo mu to strašně divný. Všiml si jen té lišky, pak si ale řekl, že když ho dostal z žaláře neznámí hlas, tak by mu mohla liška donést dopis s dvěma ušáky. Otevřel dopis a začal ho číst. Bylo tam napsáno, že ušáky má k jídlu, ale zítra se musí o to postarat sám, dál tam bylo napsáno, že by se měl usadit na úpatí Chamských hor, kde dostane další dopis.

Pro dnešek se rozhodl že zůstane u jezera, kde přespí a rozdělá si oheň, aby mohl sníst zajíce. Přemýšlel o tom co by po něm mohl ten neznámí chtít. Ještě k tomu na úpatí hor. Rozhodl se, že o tom nebude uvažovat, a že se mu podvolí. Ostatně dluží mu to. Za to, že ho po těch letech dostal ze života ve tmě.

Oprátka

1. října 2016 v 0:15 | edgar |  Téma týdne
"Sakra další!" Procedil mezi zuby starý muž, a podíval se na svého mladého pomocníka. "Vidíš?" Zeptal se mladého a ukázal na víko rakve.

"Vidím" Řekl mladík a bylo na něm vidět, že by radši neviděl.

"To je tvůj první?" Zeptal se starý pán.

"Ano, něco jsem o tom slyšel, ale netušil jsem jak to vypadá. Je to hrozné." Řek a odvrátil zrak od víka. Bylo na něm vidět, že se za svojí reakci stydí.

"Prvního jsem viděl před čtyřiceti lety chlapče. Bylo mi skoro jako tobě, a přesto mě to pořád rozhodí." Řekl a zvedl hlavu od víka. Když mladík viděl, že se starý pán na něj dívá, tak hned upřel zrak na víko a rakev. "Za to se nestyď. Taky se na to nemůžu dívat." Uklidnil ho starý pán a poplácal ho po rameni.

"To ještě nikoho nenapadlo udělat něco aby se tomu zabránilo." Zeptal se nesměle a byl rád, že se nemusí koukat na rakev.

"Co tě nemá? Samozřejmě že jo!" Řekl a šel ke dveřím. "Pojď se mnou ven."

Vyšly spolu ze dveří na hřbitov, byl už hodně starý. Už foukal studenější vítr, byl podzim a stromy na hřbitově byly krásně zbarvené. Celý hřbitov měl úplně jiný nádech, vypadal veselejší než byl. Prošli mezi hodně starými hroby, o některých se říkalo, že jsou staré přes tři sta let. Prošli ještě kolem starých rodinných hrobek. Šly ještě dál, až k novějším hrobům na, kterých byly čerstvé květiny. Mezi květinami a svíčkami, byl malí zvoneček a podivné trubky s malou stříškou na konci. Vypadalo to, že ty trubky vedou dolů do země.

"Vidíš to?" Zeptal se ho starý pán a ukázal na zvonek a tu trubku.

"Vidím." Řekl mladík.

"To je zařízení, které má zabránit tomu, abychom poznali, jestli jsme nepohřbily někoho zaživa." Klekl si k hrobu, a začal mu vysvětlovat, jak to funguje. "Tak jako první ta roura. Vede dolů do rakve tam vede vzduch. To je proto, aby když se tam ten člověk probudí, měl vzduch a neudusil se. Dál je tu zvonek, který je na provázek, ten je uvázán k ruce, aby mohl zazvonit. Je to jednoduché, viď." Řekl a zvedl se od hrobu.

"Ano, je to jednoduché." Řekl polohlasem a díval se dolů na to zařízení.

"Už je ti asi jasné, proč budeš mít v popisu práce kontrolovat nové hroby a nově pohřbené."

"Kolik už lidí bylo takhle zachráněno?" Zeptal se mladík.

"Popravdě zatím tu nebyl žádný případ, ale v sousedních hřbitovech to už životy zachránilo. Víš lidé si to radši nechají dát na hrob. než aby měli strach z toho. že budou umírat v rakvi."

"To chápu. Taky bych tomu chtěl radši zabránit, než to zažít. Už jen ta představa je strašná, už teď mi to nahání hrůzu. Musí to být strašný, když je člověk schopen udělat na víko rakve takové rýhy, jaký jsem před chvílí viděl."

"Taky mám hrůzu z toho co ten člověk musel prožít, než opravdu umřel. Nedokážu si představit, že bych se probudil v rakvi. Jednou tě seznámím s Franckem ze sousedního města, ten když přibíjel víko na rakev, tak se ten údajný nebožtík probudil. Sice ten ten chlap žije, ale přišel o rozum, z toho strachu se zbláznil."

"To je strašný." Řekl nevěřícně.

"Je to divný viď, na jednu stranu se bojíš, že se tam dole probudíš, a pak budeš v té rakvi umírat strachem, žízní a hlady. Ale zase na druhou stranu se bojíš, že když tě vytáhnou, tak tě to poznamená tak, že se zblázníš. Divná oprátka se ti pak stahuje kolem krku, není sice konopná, ale ze strachu. Ta je podle mě horší. Když nad tím budeš ke stáru přemýšlet, tak tě to bude nějaký ten pátek budit ze sna."

Cliff Burton

27. září 2016 v 22:33 | edgar
Dnes 27. září je smutné výročí. Před třiceti lety, tedy v roce 1986 umřel Cliff Burton baskytarista skupiny Metallica. Zemřel při nehodě autobusu, když s kapelou jeli ze Stockholmu do Kodaně, bylo mu 24 let.

Cliffa mám jako basáka strašně rád. Hlavně protože jeho basa na prvních třech albech Metallici je neskutečná. První skladba, kterou jsem od nich slyšel, byla samozřejmě ta posraná Noting Else Matters. Tenkrát mi to připadalo dost drsný, aby taky ne, bylo mi kolem jedenácti let. Později jsem slyšel album, které mi otevřelo oči a změnilo pohled na tu skupinu, to album bylo Master of Puppets. Třetí album Metallici a bohužel to bylo poslední album na kterém se podílel Cliff. Bylo to moje první album, na kterém jsem nenašel vyloženě blbou skladbu. Všechny skladby jsem si rychle zamiloval, ale jen jedna skladba vede. Je to skladba, která se mi vybaví při vyslovení jména skupiny, je to skladba Orion. Instrumentálka která má osm minut a dvacet dva sekund, hlavně má dost silnou basovou linku. Pamatuji si, když jsem to slyšel poprvé, tak jsem si říkal, na co to kurva ten magor hraje. Později jsem zjistil, že to je mistrovský kus Cliffa Burtona. Ta jeho basa mi připadala tak neskutečné, že jsem si musel co nejdříve pustit další alba. Netrvalo dlouho a sehnal jsem si Kill'Em All a Ride the Lightning. Obě alba jsou výborný s hutným a hučivým zvukem basy. Nemohl jsem se toho nabažit, zkrátka poslechem těch dvou alb, jsem si našel lásku na celý život. Věděl jsem, že ty alba jsou z osmdesátých let. Chtěl jsem si poslechnout něco nového, krom již zmiňované Notting. Po delší době jsem měl doma ...And Justice for All, taky povedené album, ale něco tam chybělo. Byla to basa, nechápal jsem to. Jak mohlo něco co podle dělalo Metallicu Metallicou chybět na jejich albu. Prohlížel jsem si to cedko ze všech stran, abych se ujistil, že to je opravdu ta samá skupina. Byla to ona jen bylo něco jinak. Když jsem to znova prohlížel všiml jsem si, že sestava je jiná, místo Cliffa tam byl Jason Newsted. Pokoušel jsem se zjistit proč tam nehraje. Po čase jsem si přečetl, že Cliff byl v době kdy nahrávali ...And Justice for All po smrti. To bylo pro mě strašné. Poslouchal jsem je dál a sledoval a ještě sleduji jejich tvorbu. Jenže s každým novým albem jsem zjišťoval, že Metallica kterou jsem si opravdu zamiloval přišla o svojí duši a kouzlo.

Kam dál